Nejpodivnější volby jsou ty, které nikoho nezvolí
Volby bez skutečné soutěže totiž nejsou zbytečné. Mohou vyrábět legitimitu, mobilizovat společnost, odhalovat neposlušnost a demonstrovat sílu režimu. Pokud diktátor kontroluje vládu, policii, média a politické strany, zdálo by se logické ušetřit si komplikace a volby úplně zrušit. Kandidáti stojí peníze, volební místnosti potřebují personál a každé veřejné hlasování obsahuje alespoň teoretické riziko, že lidé ukážou nespokojenost.
Přesto autoritářské a totalitní režimy volby překvapivě často pořádají.
Někdy existuje pouze jediná kandidátní listina. Jindy mohou soupeřit různí kandidáti, ale opozice nemá svobodný přístup k médiím, nemůže se organizovat za stejných podmínek nebo čelí represím. Výsledek může být předem prakticky jistý, a přesto stát investuje obrovskou energii do toho, aby občané přišli k urnám.
Politologický výzkum proto už dávno neklade pouze otázku, zda jsou takové volby „skutečné“. Zajímá se o to, k čemu jsou diktatuře užitečné. Přehledová studie Jennifer Gandhi a Ellen Lust-Okar upozorňuje, že volby v autoritářských režimech mohou plnit řadu funkcí, které vůbec nesouvisejí se svobodným předáváním moci.
Devadesát procent může být politickým argumentem
Jednou z nejzřejmějších funkcí je legitimita.
Diktatura může vládnout pouze pomocí strachu, ale bývá pro ni výhodnější tvrdit, že nevládne proti společnosti, nýbrž s jejím souhlasem. Volby a referenda poskytují číslo, které se dá ukázat obyvatelům i zahraničí: tolik procent občanů přišlo hlasovat a tolik procent podpořilo režim.
Nacistické Německo tuto techniku používalo opakovaně. Po smrti prezidenta Paula von Hindenburga se 19. srpna 1934 konalo referendum o spojení prezidentských pravomocí s Hitlerovou funkcí kancléře. Hlasování nebylo svobodné ani spravedlivé, ale zároveň není historicky přesné předpokládat, že každý kladný hlas vznikl pouze strachem. Nacistický režim měl v té době také skutečnou masovou podporu. Podle United States Holocaust Memorial Museum se hlasování účastnilo přibližně 95 procent oprávněných a asi 90 procent odevzdaných hlasů podpořilo Hitlerovo nové postavení.
Právě tato směs skutečné podpory, propagandy, represe a institucionální manipulace dělá autoritářské volby složitější než pouhé „vymyšlené číslo“.
Účast může být důležitější než samotná volba
V nesoutěžních volbách často nejde jen o to, co člověk vhodí do urny. Režim může sledovat také to, zda přišel vůbec.
V demokratických volbách je neúčast běžnou možností. Člověk může nesouhlasit se všemi kandidáty, být lhostejný nebo jednoduše zůstat doma. V diktatuře s očekávanou téměř stoprocentní účastí však právě absence může být nápadná.
Instituce, továrny, úřady nebo místní stranické organizace mohou mobilizovat své zaměstnance a členy, kontrolovat účast a vytvářet sociální tlak. Volební den se mění ve veřejný rituál, během něhož společnost demonstruje poslušnost a jednotu.
Výzkum autoritářských voleb ukazuje, že mobilizace obyvatel může být pro stabilitu režimu významná sama o sobě. Nejde tedy pouze o finální číslo podpory, ale také o schopnost státu a jeho organizací dostat lidi k urnám.
Volby se tím mění z nástroje občana na test organizační kapacity režimu.
Diktatura může díky volbám poznat vlastní slabá místa
Volby mohou také poskytovat informace.
Ani autoritářský vládce nemusí dokonale vědět, jakou podporu má. Podřízení mají důvod hlásit dobré zprávy a skrývat problémy. Místní funkcionář nechce centru oznámit, že jeho oblast je nespokojená a propaganda nefunguje.
I nedokonale svobodné volby mohou odhalovat, kde režim potřebuje více mobilizovat, které regiony vykazují slabší podporu nebo kde místní aparát nedosahuje očekávaných výsledků.
Samozřejmě platí, že čím více režim falšuje data, tím méně informací z nich sám získává. To je jeden z paradoxů autoritářského řízení. Pokud místní úředníci vědí, že jejich kariéra závisí na devadesátiprocentním výsledku, mohou začít vyrábět čísla, která chce vedení slyšet. Centrální moc pak dostává fantastické výsledky a stále horší obraz skutečnosti.
Volby tak mohou být zároveň informačním nástrojem i strojem na sebeobelhávání.
Hlasování může rozdělovat odměny a tresty
Další funkce se týká elit.
Autoritářský režim není pouze jeden vládce proti zbytku společnosti. Uvnitř existují ministři, regionální představitelé, stranické organizace, podnikatelé, bezpečnostní složky a další skupiny, jejichž loajalitu je nutné udržovat.
Volby mohou ukázat, kdo dokáže mobilizovat své území a kdo selhává. Mohou otevřít omezený prostor pro soutěž uvnitř režimu, aniž by byla ohrožena samotná vláda. V některých autoritářských systémech existuje více kandidátů, ale všichni respektují základní pravidla vládnoucího uspořádání.
V takovém systému občan skutečně může mezi některými lidmi vybírat. Nemůže však prostřednictvím volby změnit režim samotný.
To je důležitá připomínka, že hranice mezi demokratickými a autoritářskými volbami není vždy pouze otázkou počtu jmen na lístku. Rozhoduje také svoboda kandidovat, organizovat opozici, kritizovat vládu, získávat informace a přijmout možnost, že vládnoucí skupina skutečně prohraje.
Nacisté nejprve volby používali k získání moci, potom je zbavili soutěže
Nacistické Německo nabízí mimořádně názornou proměnu samotného smyslu voleb.
NSDAP před nástupem Hitlera k moci skutečně soutěžila v parlamentních volbách Výmarské republiky. V listopadu 1932 získala 33,1 procenta hlasů a zůstala nejsilnější stranou, ale neovládala stát. Hitler byl kancléřem jmenován až 30. ledna 1933.
Následující březnové volby už probíhaly v dramaticky změněném prostředí. Po požáru Říšského sněmu vláda omezila občanské svobody, komunisté byli masově zatýkáni, opozice čelila násilí a propagandistická převaha nacistů byla obrovská. Přesto NSDAP sama získala přibližně 44 procent hlasů, nikoli automatických sto. Teprve následující likvidace politických stran a Gleichschaltung proměnily Německo v diktaturu jedné strany.
Pozdější hlasování už neřešila otázku, zda nacisté zůstanou u moci. Jejich účelem bylo podporu režimu prezentovat, mobilizovat a potvrzovat.
Tentýž předmět – volební lístek – tak během několika let změnil politickou funkci.
Urna sama demokracii nepozná
Právě zde se skrývá důvod, proč je nebezpečné definovat demokracii pouze existencí voleb.
Volební místnost může vypadat téměř stejně. Na stole leží seznam voličů, člověk dostane papír, někde stojí urna a na konci se oznámí procenta.
Rozdíl leží ve všem kolem ní.
Může opozice kandidovat? Může vládu veřejně kritizovat? Mají voliči přístup k různým zdrojům informací? Mohou se politicky organizovat bez strachu z postihu? Je hlas skutečně tajný? Existuje nezávislá kontrola výsledků? A především: může vládce volby prohrát a skutečně odejít?
Moderní politologie právě proto pracuje s pojmem autoritářských voleb a upozorňuje, že samotné hlasování může nedemokratický režim dokonce stabilizovat. Nedávná odborná literatura shrnuje tento paradox velmi přímo: autoritářské režimy mohou volby používat k legitimizaci a posilování vlastní vlády, i když systematicky oslabují svobodné podmínky, které dávají demokratickým volbám smysl.
Diktátor tedy volby nepotřebuje proto, aby zjistil, kdo vyhraje
To je možná nejzajímavější odpověď na původní otázku.
Pokud je výsledek skutečně předem zajištěný, volby nejsou mechanismem výběru vlády. Mohou být rituálem legitimity, testem poslušnosti, demonstrací organizační síly, nástrojem mobilizace a zdrojem informací o společnosti i vlastních elitách.
Proto mohou diktatury investovat tolik energie do institucí, které zdánlivě nepotřebují.
Demokratické volby vycházejí z nejistoty: vláda připouští možnost, že voliči rozhodnou proti ní.
Autoritářské volby mohou fungovat přesně opačně. Jejich nejdůležitější funkcí někdy není umožnit změnu výsledku, ale veřejně ukázat, že žádná změna nepřijde.
KDYŽ JEDEN HLAS MĚNÍ HISTORII
Volby bereme jako samozřejmou součást demokracie. Jenže tajné hlasování, volební právo, kandidátky, průzkumy i samotné sčítání hlasů mají překvapivě dramatickou historii. Speciál Kódu Enigma ukazuje volby bez stranických hesel a aktuální agitace – jako příběh moci, pravidel, manipulací, omylů i okamžiků, kdy skutečně rozhodl jediný hlas.
Zdroje: Kód Enigma [1], Annual Review of Political Science – Elections Under Authoritarianism, DOI 10.1146/annurev.polisci.11.060106.095434 [2], American Political Science Review – Voting in Authoritarian Elections [3], Cambridge University Press – Electoral Mobilization and Authoritarian Elections [4], United States Holocaust Memorial Museum – Referendum Confirms Hitler's New Title and Powers [5], United States Holocaust Memorial Museum – Adolf Hitler [6], United States Holocaust Memorial Museum – The Nazi Party [7]