Skříň, ke které se její majitelé už nevrátili
Kdybychom mohli nahlédnout do skříně některého obyvatele Pompejí krátce před výbuchem Vesuvu, možná bychom čekali cenné šperky, slavnostní oděvy nebo vzácné předměty. Skutečný nález z domu na ulici Via dell’Abbondanza je však mnohem obyčejnější. A právě proto také zajímavější.
Archeologové našli pinzetu, drobnou skleněnou nádobku, lampu, kuchyňské nádobí, několik obchodních závaží a 38 bronzových mincí. Mezi nimi ležely také malé přívěsky, které kdysi tvořily dětský náhrdelník.
Věci, které mohly ještě v létě roku 79 patřit k naprosto všednímu životu, zůstaly po erupci pohřbené téměř dvě tisíciletí. Archeologický park Pompeje zveřejnil podrobnou zprávu o nálezu 29. října 2026. Výzkum probíhá v domě označovaném jako IX 11, 7, který se tradičně spojuje se jménem Cornelius Maximus.
Důvodem jsou nápisy zaznamenané při starších výzkumech průčelí domu v roce 1912. Jejich původní podoba se ale nedochovala a přímé spojení s konkrétním majitelem není jisté. Nevíme tedy, kdo přesně v domě bydlel ani komu nalezené věci patřily.
Samotná skříň nepřežila v podobě zachovalého kusu nábytku. Dřevo během staletí zaniklo, archeologové však z jeho stop, otisků a uspořádání nálezů dokázali rekonstruovat někdejší úložný prostor.
Je to jeden z paradoxů Pompejí. Katastrofa, která zničila město a připravila mnoho lidí o život, zároveň zakonzervovala drobné stopy jejich každodenní existence.
Proč jsou Pompeje tak výjimečným archeologickým nalezištěm
Když Vesuv v roce 79 vybuchl, Pompeje nebyly opuštěnými ruinami. Šlo o živé římské město s obchody, lázněmi, dílnami, obytnými domy i rušnými ulicemi.
Erupce zasypala město vrstvami sopečného materiálu. Žhavé pyroklastické proudy a další následky výbuchu zničily životy lidí, kteří nestačili uniknout. V následujících staletích zůstaly rozsáhlé části města ukryté pod nánosy. Právě ty ale uchovaly mimořádně detailní svědectví.
V Pompejích se dochovaly nástěnné malby, nápisy, nádoby, stopy nábytku i předměty, které by na mnoha jiných lokalitách dávno zmizely nebo byly pozdějšími obyvateli odneseny.
To neznamená, že erupce zastavila čas ve všech domech přesně stejným způsobem. Někteří obyvatelé mohli před katastrofou odejít, část předmětů mohla být přemístěna během evakuace a některé prostory byly narušeny také pozdějšími zásahy.
Pompeje přesto nabízejí něco vzácného: možnost studovat věci v jejich původním domácím prostředí. Díky tomu se archeologové nemusejí ptát pouze, k čemu sloužila jednotlivá pinzeta nebo nádoba. Mohou zkoumat, proč se nacházely společně, jak byl prostor využíván a jaké činnosti se v domě pravděpodobně odehrávaly.
V případě nově prozkoumané skříně tak vedle sebe vystupují péče o tělo, hospodaření, obchod a osobní vzpomínky.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Dětský náhrdelník, který měl chránit před neštěstím
Nejpozoruhodnějším předmětem nalezeným ve skříni je soubor nejméně 24 drobných přívěsků. Byly vyrobeny z různých materiálů, například fajánse, kosti, skelné pasty a horského křišťálu. Na první pohled by mohly působit jako běžné ozdoby. Při bližším zkoumání se ale ukázalo, že zobrazují velmi rozmanité motivy.
Mezi přívěsky archeologové rozpoznali drobné ruce a nohy, šišky, hrozny a také postavy božstev. Jedním z nich byl Merkur, římský bůh spojovaný mimo jiné s obchodem a cestováním. Dalším byl Bes, původně egyptské ochranné božstvo, které se ve středomořském světě spojovalo s ochranou domácnosti, žen a dětí. Celý soubor patří k předmětům označovaným jako crepundia.
Latinský název souvisí se zvukem či chrastěním. Šlo o drobné předměty, které se zavěšovaly na šňůrku nebo náhrdelník a mohly při pohybu dítěte vydávat zvuk.
Římané jim přisuzovali ochranný význam. Podobně jako jiné amulety měly dítěti pomáhat proti neštěstí a škodlivým vlivům. Jejich funkce ale mohla být také překvapivě praktická. Když se malé dítě pohybovalo, přívěsky o sebe narážely. Zvuk mohl dospělým pomáhat vnímat, kde se dítě nachází.
Nešlo tedy nutně o pouhou ozdobu nebo náboženský předmět. Jeden malý náhrdelník mohl spojovat víru v ochrannou moc amuletů s každodenní péčí o dítě.
Proč se na římském dětském šperku objevil egyptský bůh?
Přítomnost Bese mezi přívěsky je zajímavou připomínkou toho, jak propojený byl starověký středomořský svět.
Římská říše nebyla kulturně jednotným prostorem, v němž by všichni používali stejné předměty a uctívali pouze tradiční římská božstva. Lidé, zboží i náboženské představy se pohybovali mezi jednotlivými oblastmi říše a často se vzájemně ovlivňovali.
Bes pocházel z egyptského náboženského prostředí. Na rozdíl od vznešených postav některých velkých božstev byl často zobrazován jako drobná, výrazně stylizovaná bytost. Jeho podoba měla odvracet zlé síly a chránit zranitelné členy domácnosti, zejména děti a rodičky.
Když se podobný motiv objeví na dětském náhrdelníku v Pompejích, neznamená to automaticky, že rodina pocházela z Egypta nebo vyznávala konkrétní egyptský kult. Ochranné symboly se mohly šířit prostřednictvím obchodu a módy a získávat nové významy i mimo prostředí svého původu.
Právě proto je nález tak zajímavý. V jediné domácí skříni se setkávají římské a egyptské motivy, dražší i obyčejnější materiály a předměty, které mohly mít zároveň praktický a symbolický význam.
Náhrdelník tak nevypovídá pouze o jednom dítěti. Připomíná svět, v němž se kulturní tradice prolínaly mnohem intenzivněji, než někdy naznačuje představa uzavřených starověkých civilizací.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Amulety mohly zůstat ve skříni i dlouho po dětství
Nejsilnější lidský rozměr nálezu se skrývá v možnosti, že náhrdelník už v době výbuchu vůbec nemusel patřit dítěti. Podobné předměty si totiž lidé někdy uchovávali i v dospělosti. Mohly pro ně představovat vzpomínku na vlastní dětství, rodinu nebo domov.
V prostředí římské říše to mohlo mít zvláštní význam. Lidé se často stěhovali, obchodovali na velké vzdálenosti nebo byli kvůli otroctví a dalším okolnostem odloučeni od svých příbuzných. Drobná osobní věc tak mohla získat hodnotu, která nesouvisela s cenou použitého materiálu.
Není obtížné si představit člověka, který si v dospělosti schovává přívěsek nošený v dětství. Dnes bychom podobnou památku možná uložili do zásuvky vedle fotografií, prvních dětských botiček nebo drobností po rodičích.
Archeologové ovšem nemohou potvrdit, že přesně takový příběh měl i konkrétní náhrdelník z Pompejí. Nevíme, komu patřil, jak dlouho byl používán ani proč zůstal ve skříni. Přesto jde o významnou možnost, protože nález připomíná, že některé předměty mohou přetrvávat v domácnosti mnohem déle, než trvá jejich původní praktické využití. A právě takové věci bývají pro své majitele často nejcennější.
Pinzeta, parfém a vůně, které patřily ke každodennímu životu
Další předměty ze skříně nás přivádějí k mnohem všednějším činnostem. Archeologové našli pinzetu, nástroj k roztírání či míchání pigmentů a drobnou skleněnou nádobku označovanou jako balsamarium. Podobné nádobky se používaly k uchovávání parfémovaných olejů, mastí nebo jiných kosmetických přípravků.
V římském světě měla péče o tělo významné místo. Lidé navštěvovali veřejné lázně, používali oleje, vonné látky a různé pomůcky k úpravě vzhledu.
Parfémy tehdy neměly podobu dnešních alkoholových kompozic v rozprašovačích. Často šlo o aromatické látky rozpuštěné v olejovém základu. Takové přípravky se nanášely přímo na pokožku nebo vlasy.
Vedle kosmetických nádob se ve skříni nacházela také kadidelnice či nádoba na spalování vonných látek. Ta mohla sloužit k provonění domácnosti, ale podobné předměty nacházely využití také při náboženských úkonech.
Samotný nález ovšem neříká, jak přesně se používala právě tato nádoba ani jaké vůně v ní její majitelé spalovali. Je lákavé představovat si ženu, která se před zrcadlem líčí, nanáší parfém a připravuje se na odchod do rušné ulice. Archeologický nález však takto konkrétní scénu nepotvrzuje.
Nástroje naznačují péči o tělo, nikoli identitu konkrétní uživatelky. Domácnost mohla sdílet více lidí a některé pomůcky mohly mít kromě kosmetických i jiné využití. Přesto nám skříň připomíná něco podstatného: i před dvěma tisíci lety patřily úprava vzhledu, vůně a osobní hygiena mezi běžné lidské starosti.
Třicet osm mincí a závaží: Co prozrazují o práci obyvatel domu?
Mezi nalezenými předměty bylo také 38 bronzových mincí. Nešlo o volně rozházené peníze. Podle archeologů byly uloženy v malé schránce vytvořené pletením rostlinného materiálu. Dochovaly se její stopy, které umožnily určit způsob výroby.
Vedle mincí se ve skříni nacházela olověná závaží, původně uložená v malé dřevěné krabičce. Tato kombinace může naznačovat, že některý obyvatel domu obchodoval nebo vykonával činnost, při níž bylo potřeba vážit zboží.
Římské Pompeje byly aktivním obchodním městem. Jejich ulice lemovaly dílny, obchody a provozovny služeb. Via dell’Abbondanza, na níž zkoumaný dům stojí, patřila k důležitým městským komunikacím.
Možnost spojení domácnosti s obchodní činností je proto historicky věrohodná. Samotná závaží ale nestačí k určení konkrétního povolání. Nevíme, zda jejich uživatel prodával potraviny, zpracovával určité výrobky nebo je používal k jinému účelu.
Stejně tak neznáme přesnou osobní hodnotu nalezených 38 mincí pro obyvatele domu. Abychom mohli mluvit o jejich kupní síle, potřebovali bychom podrobnější údaje o jednotlivých ražbách a jejich dobovém používání.
Zajímavější než odhad ceny je samotná přítomnost peněz ve skříni. Domácnost si zde uchovávala předměty praktické, osobní i potenciálně ekonomicky cenné. Mohly být běžně používané, odložené nebo připravené pro pozdější potřebu. Pak ale přišla erupce a nikdo je už nevyzvedl.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Dokonce i myši zanechaly svůj vlastní příběh
Archeologický výzkum přinesl také méně očekávaný nález. V jedné z amfor uložených na vyvýšeném místě byly objeveny fragmenty koster dvou mladých myší. Na první pohled jde o drobnost, která se vedle šperků a mincí může zdát nevýznamná. Pro poznání každodenního života má ale podobný detail velkou hodnotu.
Ukazuje, že římské domácnosti řešily také velmi obyčejné problémy spojené se skladováním potravin a přítomností drobných živočichů.
Myši se mohly pohybovat mezi zásobami, nádobami a dalšími předměty stejně jako v mnoha lidských sídlech dnes. Jejich kostry poskytují archeologům další informaci o tom, jak bylo domácí prostředí využíváno.
Nelze z nich ale určit, kdy přesně se živočichové do nádoby dostali ani zda jejich smrt bezprostředně souvisela s erupcí. Je to další připomínka toho, že archeologie každodennosti nemusí stát pouze na vzácných a krásných předmětech. Někdy o životě lidí vypovídá stejně dobře obyčejná nádoba, zbytek pletené schránky nebo stopy zvířete, které se pohybovalo v domě.
Utekli jeho obyvatelé, nebo zahynuli při výbuchu?
Jedna z nejpřirozenějších otázek zní, proč majitelé skříně své věci nechali na místě. Pokud se v ní nacházely peníze a předměty s možnou osobní hodnotou, mohlo by to naznačovat, že je při erupci nestihli odnést. Právě tuto možnost zmiňují také archeologové.
Katastrofa však neproběhla jako jediný okamžitý výbuch, při kterém by všechny domácnosti opustily běžné činnosti ve stejnou sekundu. Jednotliví obyvatelé Pompejí reagovali různě. Někteří se pokoušeli uniknout, jiní zůstávali ve městě a další mohli odcházet postupně. Nalezené předměty proto samy o sobě nedokazují, že jejich majitelé zahynuli.
Mohli se zachránit, ale už se do domu nikdy nevrátit. Mohli také odejít bez věcí, které se v nastalém zmatku nepodařilo najít nebo odnést. Neznáme ani počet členů domácnosti. Náhrdelník, kosmetické potřeby a obchodní závaží nemusely patřit jediné osobě.
Právě zde končí možnosti archeologického vyprávění. Můžeme rekonstruovat podobu předmětů, jejich pravděpodobnou funkci a okolnosti nálezu. Nemůžeme však s jistotou doplnit osudy lidí, po kterých zůstaly. A taková nejistota není slabinou výzkumu. Je jeho důležitou součástí.
V Pompejích se největší příběhy někdy skrývají v nejmenších věcech
Pompeje známe především díky velkým obrazům katastrofy: zasypaným ulicím, domům, chrámům a otiskům lidských těl. Každý nový nález ale připomíná, že před výbuchem Vesuvu zde existoval úplně obyčejný život.
Lidé pracovali, obchodovali, připravovali jídlo, pečovali o svůj vzhled a vychovávali děti. Používali předměty, které měly praktickou hodnotu, ale některé si uchovávali také z osobních důvodů. Nález z domu na Via dell’Abbondanza spojuje všechny tyto roviny na jediném místě.
Závaží mohou vypovídat o hospodářské činnosti. Kosmetické pomůcky připomínají péči o tělo. Mince ukazují na každodenní nakládání s penězi. A drobný náhrdelník otevírá možnost, že si někdo uchovával památku na své dětství.
Nemůžeme vědět, zda se majitel těchto věcí zachránil. Neznáme ani jeho jméno. Ale můžeme pochopit něco, co bývá při pohledu na antické ruiny snadné přehlédnout. Pro lidi, kteří v Pompejích žili, nebyly předměty ve skříni archeologickými artefakty. Byly to věci, které používali, potřebovali nebo si jich vážili. A možná právě proto je nález dětských amuletů působivější než mnohé monumentální objevy.
Římské město zničila před téměř dvěma tisíci lety přírodní katastrofa. Přesto se z jeho pozůstatků znovu vynořuje něco překvapivě známého: lidská potřeba uchovávat si věci, které připomínají, odkud pocházíme a na kom nám záleželo.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Parco Archeologico di Pompei – Lo scavo di una domus nell’insula IX 11: il rinvenimento di un armarium con crepundia, 29 October 2026 [2], Reuters – Pompeii Cupboard Opens Window onto Life Before Vesuvius Erupted, 29 October 2026 [3], Archaeology Magazine – Household Cupboard Excavated in Pompeii, 30 October 2026 [4], Coin Hoards of the Roman Empire, University of Oxford / Ashmolean Museum – Pompeii: The House of Cornelius Maximus, Hoard 22409 [5], ANSA – Scoperto a Pompei l’armadio di una donna, all’interno vasi, collane e monete, 29 October 2026 [6], img ai generated
