V jednom římském domě mohl být ve vzduchu cítit kouř ze dřeva, spálené listy a nasládlá vůně exotické pryskyřice, která předtím procestovala značnou část tehdy známého světa. Archeologové to nyní dokážou odhadnout díky něčemu mimořádně nenápadnému: několika gramům popela, které zůstaly téměř dva tisíce let uvnitř terakotových kadidelnic.
Neznamená to, že vědci právě rekonstruovali jedinou „vůni Pompejí“. Město samozřejmě páchlo i kouřem, kuchyněmi, zvířaty, odpadem, kanalizací a lidským životem. Nová studie ale dovoluje mnohem intimnější pohled: ukazuje, jak mohl vonět domácí náboženský rituál, který se odehrával jen několik kroků od římského jídelního stolu a ložnice.
Popel, který někdo před dvěma tisíci lety nevysypal
Předmětem výzkumu byly dvě terakotové nádoby určené ke spalování obětin. Jedna pocházela přímo z Pompejí, druhá byla nalezena v domácí svatyni venkovské vily u Boscoreale. Právě v ní zůstaly nejzajímavější chemické stopy.
Římské rodiny měly v domácnostech svatyně, často označované jako lararia, kde uctívaly ochranná božstva domu a rodiny. Literární prameny i pompejské malby ukazují pálení vonných látek, obětování vína, květin, plodů nebo obilí. Archeologové tedy dlouho věděli, co Římané tvrdili, že bohům dávají. Mnohem obtížnější bylo zjistit, co v konkrétní nádobě skutečně shořelo.
Popel je přitom překvapivě bohatý archiv. Organická hmota dávno zmizí, některé mikroskopické a chemické stopy však přežijí.
A právě zde začíná něco, co archeologové označují jako smyslovou archeologii: pokus nezkoumat minulost pouze prostřednictvím toho, co lidé stavěli a vlastnili, ale také toho, co slyšeli, jedli, cítili na kůži nebo čichali. Moderní biomolekulární metody umožňují některé dávno zmizelé vůně rekonstruovat alespoň podle jejich původních ingrediencí.
Mikroskop místo nosu
Výzkumníci pochopitelně nemohli k popelu přivonět a zjistit, co v něm kdysi hořelo. Vzorky proto podrobili několika různým analýzám.
Hledali takzvané fytolity, mikroskopická křemičitá tělíska vytvářená rostlinami, která mohou přežít dlouho poté, co samotná rostlina zanikne. Zkoumali také minerální mikrozbytky vzniklé při spalování dřeva a pomocí plynové chromatografie a hmotnostní spektrometrie pátrali po molekulárních stopách pryskyřic a dalších organických látek.
Výsledek nevypadá jako recept na jeden konkrétní římský parfém. Spíš jako seznam ingrediencí jednoho dávného ohně.
V obou nádobách se spalovaly dřeviny. Analýza rostlinných mikrozbytků ukazuje také na vavřínovité rostliny, peckoviny, trávy a možná dub. Část mohla sloužit pouze jako palivo, některé rostliny však mohly být samy obětinou. Autoři studie upozorňují, že určení rostlin podle těchto mikroskopických stop není vždy možné až na přesný druh, proto pracují s různou mírou jistoty.
Právě tato opatrnost je důležitá. Nevíme, že někdo onoho večera položil na oheň přesně jednu dubovou větvičku a dva listy vavřínu. Víme však, že zachovaný popel odpovídá mnohem pestřejší směsi rostlinného materiálu, než by naznačovala obyčejná nádoba s trochou sazí.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Pak vědci našli vůni, která musela přijít z velké dálky
Nejzajímavější nález pocházel z kadidelnice z Boscoreale.
Chemická analýza odhalila biomarkery pryskyřice z čeledi Burseraceae, do níž patří například kadidlovník, myrhovník nebo stromy rodu Canarium. Podoba zachovaných látek podle autorů dobře odpovídá právě pryskyřicím typu elemi, jejichž zdroj ležel v tropických oblastech Asie nebo subsaharské Afriky.
To je významnější, než se může zdát.
Literární prameny dávno říkají, že Římané při náboženských obřadech používali drahé aromatické pryskyřice. Dosud však chyběl přímý archeologický důkaz takové importované pryskyřice přímo v zachované kadidelnici z pompejského domácího kultu. Nová analýza tuto mezeru vyplňuje.
Když tedy člověk zapálil tuto pryskyřici před domácí svatyní, nevstupovala do místnosti jen vůně.
Vstupoval do ní také globální obchod římského světa.
Aromatické suroviny se dostávaly do Středomoří z Afriky, Arabského poloostrova a jižní Asie prostřednictvím rozsáhlých obchodních sítí. Přes Rudé moře a egyptská centra se mohly dostat až do Itálie – a nakonec skončit v malé hliněné nádobě v domácnosti poblíž Vesuvu.
Bohové zřejmě dostávali i něco z poháru
Ve stejné kadidelnici vědci zachytili ještě jednu zajímavou chemickou stopu: látky, které by mohly odpovídat produktu z hroznů, například vínu nebo octu.
Takové vysvětlení dobře zapadá do známých římských rituálů. Písemné prameny popisují obětování vína současně s pálením aromatických látek. Pokud tedy stopy skutečně pocházejí z antiky, mohly by představovat chemický otisk rituálu, který známe z textů a obrazů.
Tady ale vědci brzdí.
Nádoby byly vykopány ve 20. století, nikoli za dnešních přísně kontrolovaných podmínek, a k dispozici nejsou vhodné vzorky okolní zeminy, které by pomohly vyloučit pozdější kontaminaci. Důkaz pryskyřice je proto podstatně pevnější než interpretace hroznového produktu.
Právě podobné drobnosti odlišují atraktivní archeologickou rekonstrukci od příběhu, který už překročil možnosti důkazů.
Takže jak vlastně Pompeje voněly?
Pokud bychom se pokusili z výsledků vytvořit pouze přibližný smyslový obraz onoho rituálu, pravděpodobně bychom cítili kouřové a dřevité tóny, spálené zelené rostliny a výraznější pryskyřičnou vůni. Elemi má dnes aromatický profil spojovaný s pryskyřičnými, svěžími a citrusově kořeněnými tóny.
Ale přesnou rekonstrukci konkrétní vůně studie neposkytuje. Chemický otisk nám říká, co mohlo hořet, nikoli v jakém přesném poměru, jak dlouho, při jaké teplotě ani jak se aroma mísilo s ostatními pachy domu.
A už vůbec neříká, že takto „voněly Pompeje“.
Pompeje byly živé město. Pekl se v nich chléb, vařilo jídlo, pracovala zvířata, hořely lampy, stálo víno, tekla voda a hromadil se odpad. Jediná kadidelnice nemůže představovat pachovou mapu celé ulice, natož celého města.
Dokáže ale něco možná cennějšího: otevřít dveře do jediné místnosti a několika minut života lidí, kteří netušili, že jejich svět brzy zmizí pod vulkanickým materiálem.
Archeologie začíná vracet minulosti to, co jsme dlouho ignorovali
Tradiční archeologie je nevyhnutelně vizuální. Zachovávají se zdi, nádoby, mince, kosti a obrazy. Pach zmizí téměř okamžitě, zvuk ještě rychleji.
Nové analytické metody tento nepoměr postupně mění. Biomolekulární výzkum už umožnil rekonstruovat například ingredience egyptských balzamovacích směsí a následně vytvořit jejich moderní čichovou interpretaci pro muzea. Výzkumníci proto stále častěji mluví o možnosti rekonstruovat celé historické „smellscapes“ – pachové krajiny, které byly pro tehdejší obyvatele stejně samozřejmou součástí světa jako barvy nebo zvuky.
Popel z okolí Pompejí do tohoto obrazu přidává jednu mimořádně lidskou scénu.
Někdo přiložil dřevo. Přidal rostliny. Do ohně vložil drahou pryskyřici, která se do Itálie dostala přes kontinenty. Možná přilil víno. Kouř vystoupal před obraz domácích bohů a po chvíli zmizel.
Téměř dva tisíce let poté dokážeme zjistit, co v něm bylo.
Pompeje nám tedy neuchovaly vůni jako parfém uzavřený v lahvičce. Uchovaly chemický recept na několik dávných okamžiků. A to je možná nejblíž, jak se zatím můžeme dostat k tomu, abychom minulost nejen viděli, ale na chvíli ji také ucítili.
Věděli jste, že…
…právě sopečná katastrofa, která Pompeje v roce 79 zničila, pomohla zachovat i obyčejný popel z domácích rituálů? Vědci tak dnes nezkoumají pouze vulkanický materiál, jenž město pohřbil, ale také mnohem starší vrstvičky popela, které vznikly ještě před erupcí při každodenních činnostech obyvatel. Právě obsah dvou takových kadidelnic nyní poskytl první přímý archeologický doklad importované aromatické pryskyřice používané při domácím kultu v pompejské oblasti.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Další příběhy archeologie, historie a vědy najdete na Kód Enigma.
Zdroje: Antiquity – Ashes from Pompeii: incense burners, residue analyses and domestic cult practices [1], Antiquity – Ashes from Pompeii illuminate Roman household worship and distant trade [2], Nature Human Behaviour – How to use modern science to reconstruct ancient scents [3], Frontiers in Environmental Archaeology – From biomolecular traces to multisensory experiences [4], ScienceAlert – Ashes From Pompeii Reveal What The Doomed City Smelled Like 2,000 Years Ago [5], img ai generated
