Na dřevě zůstaly vrstvy černé lepkavé hmoty, kterou římští stavitelé a námořníci používali k ochraně lodí. Chemická analýza ukázala, že šlo především o dehet či smolu z jehličnanů. V jednom místě se objevila také směs smoly a včelího vosku.
Jenže ve starém nátěru zůstalo ještě něco mnohem menšího.
Pyl.
Zrnka z rostlin rostoucích v okolí míst, kde byla ochranná směs vyráběna nebo nanášena, se před více než 2200 lety zachytila v lepivém povrchu. A přežila tam dodnes.
Když vědci porovnali pyl z různých částí trupu, zjistili, že jednotlivé vrstvy nepocházejí ze stejného prostředí. Loď zřejmě během svého života dostávala nové ochranné nátěry a opravy na různých místech kolem Jaderského moře. Její trasa se nedochovala na papíře ani kamenné desce. Část vlastního životopisu si však loď vezla přímo na trupu.
Vrak ležel jen čtyři metry pod hladinou
Vrak označovaný dnes jako Ilovik–Paržine 1 byl objeven v roce 2016 v zátoce Paržine na jihovýchodní straně chorvatského ostrova Ilovik v souostroví Cres-Lošinj.
Neleží přitom někde v nedostupné hlubokomořské propasti. Nachází se přibližně čtyři metry pod hladinou a asi třicet metrů od pobřeží.
První archeologický průzkum v roce 2017 odkryl zbytky dřevěného trupu, kameny používané jako balast a fragmenty amfor. Následné výzkumné kampaně mezi lety 2018 a 2022 postupně odhalily příď i záď lodi. Mezi nákladem se zachovaly také kmeny a další amfory.
Radiokarbonové datování dřeva společně s typologií amfor ukazuje, že plavidlo vzniklo kolem roku 170 př. n. l., tedy v době Římské republiky, více než století před nástupem prvního císaře Augusta.
Samotná konstrukce lodi už archeologům poskytla řadu informací o tehdejším stavitelství. Prkna trupu byla spojována systémem čepů a dlabů a při stavbě se používalo několik druhů dřeva, především jilm, ale také dub, cesmína, jasan a v menší míře jedle.
Tentokrát se však vědci soustředili na materiál, který při klasickém studiu vraků často stojí trochu stranou. Na to, čím byl trup natřen.
Římská loď potřebovala něco, co udrží moře venku
Dřevěná loď měla ve Středomoří několik nepřátel najednou. Mořská voda pronikala spárami, sůl poškozovala materiál a dřevo napadaly mikroorganismy i mořští živočichové. Stavitelé proto používali hydrofobní ochranné vrstvy z přírodních organických materiálů. Na vraku Ilovik–Paržine 1 se zachovala poměrně silná vrstva takového povlaku na vnitřní i vnější straně trupu.
Armelle Charrie-Duhautová a její kolegové pro studii zveřejněnou 24. dubna 2026 v časopise Frontiers in Materials vybrali deset vzorků odebraných z různých částí lodi. Kombinovali chemické metody s palynologií, tedy studiem pylových zrn.
Molekulární analýza přinesla na první pohled velmi jednotný výsledek. Ve všech zkoumaných vzorcích se nacházely látky charakteristické pro tepelně zpracovanou pryskyřici nebo dřevo jehličnatých stromů. Základ ochranného nátěru tedy tvořila smola či dehet z jehličnanů. Jeden vzorek však vyčníval. Vedle smoly obsahoval také včelí vosk. A právě tato kombinace má překvapivě hlubokou historii.
Smola s voskem měla své vlastní jméno
Směs smoly a včelího vosku byla ve starověku známá jako zopissa. Zmiňuje ji například římský přírodovědec Plinius starší ve své Naturalis historia. Přidání vosku mohlo změnit fyzikální vlastnosti směsi: vytvořit pružnější materiál a usnadnit jeho nanášení za tepla.
Její výskyt právě na této lodi je zajímavý ještě z jiného důvodu. Předchozí výzkum kamenů používaných jako balast ukázal, že jsou překvapivě homogenní a jejich geologické vlastnosti velmi dobře odpovídají pobřeží u antického Brundisia, dnešního Brindisi na jihovýchodě Itálie. Šlo o jeden z nejvýznamnějších přístavů Jadranu a zároveň o oblast silně ovlivněnou řeckými tradicemi jižní Itálie.
Archeologové proto považují okolí Brundisia za pravděpodobné místo, kde byla loď postavena. Balast byl patrně naložen už při její stavbě a zůstal v ní dlouhodobě. Samotná chemie nátěru ovšem nedokázala odpovědět na zásadní otázku. Byla celá ochranná vrstva nanesena právě tam? Na tuto otázku začal odpovídat až pyl.
Dehet fungoval jako 2200 let stará lepicí páska
Pylová zrna jsou nepatrná, ale jejich obaly mohou být mimořádně odolné. Jednotlivé rostlinné skupiny navíc vytvářejí charakteristický pyl, takže palynologové mohou ze směsi zachovaných zrn rekonstruovat vegetaci okolní krajiny. A dehet má jednu vlastnost, která se tentokrát ukázala jako archeologický dar. Lepí.
Když lidé před více než dvěma tisíci lety smolu vyráběli, připravovali nebo nanášeli na trup, mohl se do ní zachytit pyl ze vzduchu a okolní vegetace. Jakmile hmota ztuhla, pyl uvnitř uzavřela.
Výzkumníci proto nezkoumali pouze otázku, z čeho je starověký nátěr vyroben. Pokusili se zjistit, jaká krajina byla kolem lodi v okamžiku, kdy na ni jednotlivé vrstvy někdo nanášel.
Ve vzorcích našli pyl rostlin typických pro středomořské a jadranské pobřeží: dub cesmínovitý, borovice, jalovec, olivovník, cist či lísku. Objevily se také stopy vegetace spojené s mokřady a vodními toky, například olše a jasanu.
Malé množství pylu jedle a buku naopak ukazovalo na blízkost horského prostředí. Taková kombinace je typická mimo jiné pro severovýchodní pobřeží Jadranu, kde se hory v Istrii a Dalmácii přibližují k moři. Jenže jednotlivé části lodi nevyprávěly stejný příběh.
Na přídi našli tři různé nátěry
Statistická analýza pylových souborů ukázala, že deset odebraných vzorků lze rozdělit do několika rozdílných skupin. Podle použité analytické metody vědci identifikovali čtyři až pět různých šarží ochranného nátěru.
Záď a střední část lodi byly relativně homogenní. Na přídi však jedna z analýz rozlišila tři odlišné skupiny.
Existují dvě hlavní možnosti, jak takové rozložení vysvětlit. Loď mohla už při stavbě dostat nátěry připravené z materiálu různých zdrojů. Mnohem zajímavější možností však jsou postupné opravy během jejího života.
Příď patří k částem trupu, které jsou během plavby výrazně namáhány. Pokud bylo nutné ochranný povrch obnovit, místní řemeslníci mohli použít smolu, kterou měli právě k dispozici. Spolu s ní se na trup dostal pyl charakteristický pro daný region.
Molekulárně pak několik vrstev může vypadat téměř stejně – stále jde o smolu z jehličnanů. Pyl ale prozradí, že vznikly v jiném prostředí. Právě v tom spočívá síla nové metody. Chemie řekne co námořníci použili. Pyl může napovědět kde.
Některé opravy zřejmě proběhly u Brindisi, jiné na druhé straně Jadranu
Část pylových vzorků dobře odpovídá prostředí jižní Itálie, včetně oblasti Apulie. Ve vzorcích se například hojně objevují pylová zrna bylin spojovaných s otevřenou krajinou a zemědělstvím společně s olivovníkem. Podobné pylové profily známe z lokalit poblíž Lecce či pobřežních oblastí Apulie.
To dobře zapadá do nezávislého zjištění z balastních kamenů, podle něhož mohla být loď postavena poblíž Brundisia. Vědci proto připouštějí, že část původního nátěru byla připravena nebo aplikována právě tam. Jiné vzorky ale ukazují jinam.
Jeden mohl podle složení vegetace pocházet z Istrie či Dalmácie, případně obecně ze západního Středomoří. Další dva obsahovaly výrazné zastoupení jalovců a mohou souviset s oblastí kolem antické Narony v jižní Dalmácii, dnešního chorvatského Vidu v údolí Neretvy. Autoři jsou v interpretaci opatrní.
Pyl neposkytuje GPS souřadnice a většina těchto rostlin neroste pouze na jediném místě. Nelze tedy z jednotlivého vzorku určit přístav, u kterého loď jednoho konkrétního dne zakotvila.
Když se však botanická stopa spojí s geologií balastu, archeologií vraku a rozložením jednotlivých nátěrů po trupu, vzniká pravděpodobný obraz plavidla, které bylo postaveno na jedné straně Jadranu a během svého provozu opakovaně opravováno na různých místech jeho pobřeží.
Loď nebyla jednorázovým dopravním prostředkem
Na první pohled může působit samozřejmě, že se starověké lodě opravovaly. Musely. Dřevěný trup neustále pracoval, ochranné vrstvy se poškozovaly, plavidla narážela na mola, mělčiny nebo jiné překážky a mořská voda jejich konstrukci zatěžovala každý den. Archeologicky je však překvapivě obtížné takový běžný život konkrétní lodi prokázat.
Po opravě nezůstane faktura ze servisu. Nová vrstva smoly vypadá o dva tisíce let později téměř stejně jako ta předchozí. A pokud byl poškozený dřevěný prvek nahrazen podobným kusem, může být obtížné určit, kdy přesně k zásahu došlo. Pyl zachycený v ochranných vrstvách nabízí nový typ důkazu.
Neukazuje jen technologii stavitelů. Zachycuje jednotlivé životní etapy lodi. Ilovik–Paržine 1 tak přestává být pouze objektem, který někdo kolem roku 170 př. n. l. postavil a který se později potopil.
Mezi těmito dvěma okamžiky existoval příběh. Loď plula. Dostávala nový nátěr. Některé části jejího trupu byly opravovány. Používaly se materiály získané v různých oblastech. A každá taková oprava přidala na její trup další neviditelnou vrstvu informací.
Na konci své cesty skončila právě na východním Jadranu
Ilovik–Paržine 1 byla plachetní obchodní loď určená k námořní dopravě v Jaderském moři a pravděpodobně i za jeho hranicemi. Analýza nátěrů podporuje představu plavidla, které se pohybovalo mezi různými částmi pobřeží a průběžně procházelo údržbou.
Její poslední plavbu ale neznáme. Víme pouze, kde skončila. V zátoce u ostrova Ilovik se potopila s nákladem amfor a dřeva. Část trupu se rozpadla, jinou uchránily sedimenty a balast. Někdejší ochranný nátěr, který měl dřevo izolovat od okolního světa, nakonec udělal přesný opak.
Uchoval uvnitř sebe kousky světa, kterým loď proplouvala. Pyl olivovníků, jalovců, dubů, borovic, olší či horských stromů se stal mikroskopickým záznamem míst, kde lidé připravovali smolu a znovu ji roztírali po jejím trupu.
Nemáme jména kapitánů. Nemáme seznam přístavů. Nevíme, kolikrát přeplula Jadran ani jak dlouho sloužila. Ale po 2200 letech dokážeme rozeznat, že jedna vrstva jejího trupu nevznikla ve stejném prostředí jako druhá.
Lodní deník, který nikdo neměl v úmyslu napsat
Na starověkých vracích obvykle hledáme předměty, které vytvořili lidé: amfory, mince, nástroje, části konstrukce nebo osobní vybavení posádky. V případě Ilovik–Paržine 1 přinesla některé z nejzajímavějších informací věc, kterou nikdo na palubu záměrně nenaložil.
Pylové zrno má velikost zlomku milimetru. Když se před více než dvěma tisíci lety přilepilo k čerstvé vrstvě smoly, nebylo pro námořníky ničím.
Dnes pomáhá rozlišovat jednotlivé opravy, porovnávat jejich geografický původ a rekonstruovat život plavidla, o němž se nedochoval jediný písemný záznam.
Římané tedy po sobě nezanechali lodní deník této konkrétní lodi. Možná ho ani nepotřebovali. Loď si ho vedla sama. Jen místo inkoustu používala smolu – a místo slov pyl.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Frontiers in Materials – Charrie-Duhaut et al., „Adhesive coatings in naval archaeology: molecular and palynological investigations on materials from the Roman Republican wreck Ilovik–Paržine 1 (Croatia)“ [2], DOI 10.3389/fmats.2026.1758862 [3], Frontiers – „Roman shipwreck reveals fascinating history of repairs throughout the Adriatic 2,200 years ago“ [4], The Analytical Scientist – „A Molecular Record of Repairs from a Roman Shipwreck“ [5], img AI generated
