Nová studie publikovaná v Nature Human Behaviour vytvořila detailní mapu lidské lechtivosti u 448 lidí z Číny, Nizozemska a Řecka. Ukázalo se, že základní „hotspoty“ jsou mezi kulturami velmi podobné a že mapa lechtivosti není totožná s mapou bolesti, příjemného doteku ani běžné hmatové citlivosti.
A když vědci výsledky porovnali s pěti hlavními teoriemi, proč jsou některá místa lechtivější než jiná, žádná nedokázala vysvětlit všechno.
Záhada starší než moderní věda
Nad lechtáním přemýšleli už antičtí filozofové. Aristoteles si všiml například jednoho z nejpodivnějších znaků fenoménu: člověk se obvykle nedokáže účinně lechtat sám.
Mozek totiž velmi dobře předvídá dotek, který vytváří vlastní tělo, a část senzorické odpovědi potlačí.
Charles Darwin později spojoval lechtání s překvapením, sociální interakcí a humorem. Zvažoval také, zda nejsou nejlechtivější ta místa, kterých se běžně dotýkáme nejméně.
Vedle toho vznikly další hypotézy. Lechtivá místa by mohla být nejzranitelnějšími částmi těla, oblastmi s vysokou hustotou nervových zakončení nebo zónami, kde je kůže specificky citlivá.
Problém byl, že vědci dosud neměli dostatečně podrobnou a mezikulturně srovnatelnou mapu.
Podpaží vede téměř všude
V nové studii účastníci označovali na digitálních mapách těla, kde jsou lechtiví. Současně vědci mapovali bolest, příjemnost doteku, citlivost a oblasti běžného sociálního kontaktu.
Výsledky byly překvapivě stabilní.
K nejčastějším lechtivým místům patřilo podpaží, boky a boční část trupu, chodidla, břicho a krk.
Přes 97 procent účastníků uvedlo, že je někdy někdo lechtal, a přes 92 procent někdy lechtalo druhého člověka. Fenomén tedy nebyl specifický pro jednu kulturu ani malou část populace.
Kulturní rozdíly existovaly, ale hlavní rozložení lechtivosti bylo velmi podobné.
Nejcitlivější kůže není automaticky nejlechtivější
Pokud by lechtání bylo jen zvláštní formou doteku, měla by mapa kopírovat běžnou hmatovou citlivost.
Nekopírovala.
Pokud by šlo o obrannou reakci chránící nejzranitelnější části těla, měly by zase dominovat jiné oblasti.
Ani to nevyšlo úplně.
Největší částečnou podporu získala Darwinova myšlenka, že lechtivější bývají místa, kterých se běžně méně dotýkáme. Mezi četností kontaktu a lechtivostí skutečně existoval vztah.
Ani ten ale nevysvětloval celý vzorec.
Autoři proto docházejí k závěru, že topografie lechtání pravděpodobně vzniká kombinací senzorických, psychologických a sociálních mechanismů.
Proč se smějeme něčemu, před čím současně utíkáme?
Lechtání je zvláštní také svou emoční dvojznačností.
Smích si spojujeme s příjemným prožitkem. Při lechtání však může být reflexní a vůbec nemusí znamenat souhlas nebo potěšení.
Člověk se může hlasitě smát a současně pociťovat nepohodlí nebo ztrátu kontroly.
Studie ukázala, že lechtání má výrazně sociální charakter. Nejčastěji probíhá mezi lidmi, kteří se znají – v dětství mezi členy rodiny, později mezi vrstevníky a partnery.
Podobné hravé chování známe i u některých dalších primátů. Šimpanzi a bonobové při lechtání vydávají vokalizace podobné smíchu a citlivé oblasti jejich těla se do určité míry překrývají s lidskými.
To podporuje představu, že lechtání může být hluboce evolučně zakořeněný sociální fenomén.
A proč vůbec existuje?
Tady věda stále nemá definitivní odpověď.
Jedna možnost říká, že lechtání pomáhá dětem učit se chránit citlivé části těla. Druhá v něm vidí formu hry, při níž si mládě trénuje rychlé obranné reakce. Další hypotézy zdůrazňují sociální vazbu mezi dítětem a rodičem nebo mezi členy skupiny.
Je také možné, že hledáme funkci tam, kde žádná jediná není. Lechtání může být vedlejším produktem několika evolučně starších systémů – detekce doteku, predikce pohybu, obranných reflexů a sociální hry.
Nová studie tuto otázku nevyřešila.
Udělala ale důležitý krok: poprvé ukázala, že lechtivost má vlastní stabilní tělesnou mapu, která se opakuje mezi několika kulturami a nedá se jednoduše odvodit z jiných typů doteku.
Aristoteles tedy zatím může být klidný. Po více než dvou tisících letech jsme konečně poměrně dobře zjistili, kde jsme lechtiví.
Proč přesně jsme lechtiví, pořád nevíme.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Nature Human Behaviour – Human ticklishness is a widespread, culturally shared and bodily organized sensory experience [2], img AI generated
