Lidské tělo není dokonale navržený stroj. Je to živý archiv evoluce, náhod, kompromisů a zvláštních řešení, která většinou fungují tak dobře, že si jich nevšimneme.
Máme na kůži skryté pruhy
Lidská kůže na první pohled vypadá jako jednolitý povrch. Má odstín, póry, znaménka, vrásky, jizvy nebo pihy, ale málokdo by čekal, že se na ní skrývá mapa neviditelných linií. Přesto existují takzvané Blaschkovy linie, pojmenované po německém dermatologovi Alfredu Blaschkovi, který je popsal na začátku 20. století při studiu kožních onemocnění.
Tyto linie nejsou běžně viditelné. Nejde o pruhy jako u zebry, které by se daly zahlédnout v koupelnovém zrcadle. Spíše jde o vzorce, podle kterých se v embryonálním vývoji rozšiřovaly skupiny kožních buněk. U většiny lidí zůstávají skryté, ale některé kožní choroby, pigmentové odchylky nebo genetické mozaiky je mohou zviditelnit. Na zádech mohou vytvářet tvary podobné písmenu V, na trupu esovité linie, na hrudníku a pažích zase obloukovité vzory.
Je to zvláštní představa: tělo si nese stopu vlastního růstu, i když ji běžně nevidíme. Blaschkovy linie připomínají, že člověk nevznikl jako hotový celek, ale jako postupně se skládající živý systém. Pod kůží i na ní zůstává zapsaná historie vývoje, kterou odhalí teprve nemoc, laboratorní světlo nebo pozorný lékařský pohled.
Jedna nosní dírka většinou pracuje víc než druhá
Dýchání nosem působí jako samozřejmá věc. Člověk má dvě nosní dírky, takže by se mohlo zdát, že obě pracují stejně. Jenže většinu času to tak není. Nos se přirozeně střídá v takzvaném nosním cyklu: jedna strana bývá průchodnější, zatímco druhá je částečně zúžená. Po několika hodinách se role vymění.
Tento cyklus souvisí se změnami prokrvení nosní sliznice. Na jedné straně sliznice mírně oteče, na druhé povolí, a proudění vzduchu se tím přesune. Za běžných okolností si toho člověk téměř nevšimne. Výraznější je to při rýmě nebo ucpaném nosu, kdy najednou vznikne pocit, že jedna strana dýchá a druhá se rozhodla ukončit provoz.
Nosní cyklus ale není chyba. Pomáhá nosní sliznici odpočívat, zvlhčovat vzduch, filtrovat nečistoty a může mít význam i pro čich. Některé pachové molekuly se zachycují lépe při pomalejším proudění, jiné při rychlejším. Střídání nosních dírek tak může zlepšovat způsob, jakým mozek dostává informace o okolních vůních.
Tělo tedy nefunguje jako dvě stejné trubky vedle sebe. Spíš jako nenápadný regulační systém, který se během dne přelaďuje, aniž by se ptal vědomí o svolení.
Ne každý má v hlavě vnitřní hlas
Pro mnoho lidí je vnitřní monolog tak samozřejmý, že si neumějí představit myšlení bez něj. V hlavě slyší věty, komentují vlastní kroky, přehrávají si rozhovory, připravují argumenty nebo vedou tiché debaty se sebou samými. Jenže lidské myšlení nemá jednu univerzální podobu. Někteří lidé vnitřní hlas zažívají často, jiní jen občas a někteří téměř vůbec.
Výzkum vnitřní řeči je složitý, protože se ptá na něco, co se odehrává uvnitř vědomí a nedá se jednoduše změřit jako tep nebo teplota. Psycholog Russell Hurlburt a další badatelé upozorňují, že lidé často přeceňují, jak často skutečně myslí ve slovech. Někdy se myšlenka objeví jako obraz, pocit, záměr, prostorová představa nebo takzvané nesymbolizované myšlení, tedy vědomý obsah bez jasných slov či obrazů.
To je pro mnohé zneklidňující a fascinující zároveň. Znamená to, že dva lidé mohou sedět vedle sebe, řešit stejný problém, ale jejich vnitřní svět může mít úplně jinou podobu. Jeden slyší věty, druhý vidí obrazy, třetí cítí vztahy mezi věcmi bez slovního komentáře.
Vnitřní hlas tedy není povinná výbava člověka. Je to jedna z forem myšlení. A právě rozdíly v tom, jak lidé prožívají vlastní mysl, ukazují, že lidská zkušenost je mnohem méně jednotná, než se zdá zvenčí.
Jsme také mikrobiální svět
Starší populární tvrzení říkalo, že bakterií v lidském těle je desetkrát víc než lidských buněk. To už dnes není považováno za přesné. Novější odhady mluví spíš o poměru přibližně jedna ku jedné. Ani to ale nezní méně zvláštně. Znamená to, že člověk není jen člověk, ale také rozsáhlé společenství mikroorganismů, které žijí na kůži, ve střevech, v ústech a na dalších místech těla.
Tito mikrobi nejsou jen pasažéři. Podílejí se na trávení, imunitě, metabolismu i ochraně proti některým škodlivým organismům. Střevní mikrobiom například pomáhá rozkládat látky, které by lidské buňky samy zpracovávaly obtížně, a zároveň komunikuje s imunitním systémem. Když se složení mikrobiomu naruší, může se to projevit na zdraví mnoha způsoby.
To neznamená, že „jsme bakterie“ nebo že lidská identita mizí v mikroskopickém davu. Znamená to spíš, že tělo je ekosystém. Každý člověk je zároveň jednotlivec i domov pro obrovské množství drobných organismů, které s ním žijí v neustálé výměně.
Z evolučního pohledu je to krásně pokorná představa. Žádné tělo není izolovaná pevnost. Jsme chodící krajina, v níž lidské a mikrobiální buňky neustále vyjednávají společný život.
Trávit mléko v dospělosti je vlastně evoluční výjimka
V mnoha evropských zemích se pití mléka bere jako normální součást jídelníčku. Jenže z globálního pohledu není schopnost dobře trávit mléčný cukr v dospělosti samozřejmostí. Většina savců po odstavení mléko přestává potřebovat a aktivita enzymu laktázy, který štěpí laktózu, klesá. U velké části lidí se děje totéž.
Laktózová intolerance proto není nějaká zvláštní porucha malé menšiny. Mnohem přesnější je říct, že schopnost trávit laktózu v dospělosti je u určitých populací rozšířená evoluční adaptace. V oblastech, kde se po tisíce let choval dobytek a mléko představovalo významný zdroj energie, vody, tuku, bílkovin a vápníku, se zvýhodnily genetické varianty umožňující přetrvávání laktázy i po dětství.
Tato schopnost se označuje jako laktázová perzistence. Je to jeden z nejznámějších příkladů toho, jak kultura ovlivnila lidskou biologii. Lidé začali chovat zvířata a využívat mléko, a v některých populacích se následně rozšířila schopnost mléko trávit i v dospělosti.
To je jeden z důvodů, proč je lidské tělo tak zajímavé. Není jen výsledkem dávné evoluce v pravěku. Nese i stopy zemědělství, stravy, migrací, prostředí a zvyků, které změnily, co lidské tělo umí.
Nejsme tak bezsrstí, jak vypadáme
Člověk se rád popisuje jako „nahá opice“. Ve srovnání se šimpanzem nebo gorilou tak opravdu působí. Jenže rozdíl není tak jednoduchý, jak se zdá. Lidé mají obrovské množství vlasových folikulů a v hustotě folikulů se v některých srovnáních blíží šimpanzům. Rozdíl je hlavně v tom, jaký typ chlupů z nich roste.
Velkou část lidského těla pokrývá jemné světlé ochlupení, takzvané vellus chlupy. Jsou krátké, tenké a často téměř neviditelné. Naproti tomu vlasy, obočí, řasy nebo vousy tvoří silnější terminální chlupy. Lidské tělo tedy není bez chlupů. Spíš proměnilo jejich podobu.
Proč se to stalo, není vysvětleno jednou jednoduchou větou. Pravděpodobně šlo o kombinaci několika tlaků: ochlazování potem při chůzi a běhu v otevřené krajině, změny prostředí, paraziti, sexuální výběr a možná i sociální signalizace. Ztráta husté srsti zároveň umožnila mnohem efektivnější pocení, což mohlo být výhodné při dlouhém pohybu v horku.
Lidé tak nejsou úplně bezsrstí. Jsou spíš zvláštně přestavění. Na první pohled hladká kůže je ve skutečnosti osázená miliony drobných folikulů, které připomínají, že naše tělo má stále velmi blízko k ostatním primátům.
Někteří lidé mají kostěný hrbolek v ústech
Když člověk přejede jazykem po patře, většinou cítí tvrdou, mírně členitou plochu. U části populace se ale na tvrdém patře nachází výraznější kostěný výrůstek označovaný jako torus palatinus. Může být malý a téměř neznatelný, nebo větší a výrazně vystupující. Často je neškodný a člověk o něm ani nepřemýšlí, dokud si jej nevšimne zubař.
Torus palatinus není nádor v běžném děsivém smyslu. Jde o benigní kostní výrůstek, který většinou nebolí a nevyžaduje léčbu, pokud nepřekáží při jídle, mluvení, protézách nebo jiných stomatologických úkonech. Podobné kostní výrůstky se mohou objevovat také na dolní čelisti, kde se označují jako torus mandibularis.
Přesná příčina není úplně jasná. Roli může hrát genetika, mechanické zatížení, skřípání zubů nebo kombinace více faktorů. Pro náš pohled na lidské tělo je na tom zajímavé hlavně to, jak různě může vypadat „normální“ anatomie. To, co jeden člověk vůbec nemá, může být u druhého běžná a neškodná součást úst.
Lidské tělo tedy není jeden přesný model opakovaný v miliardách kopií. Je to rozsah možností, variant a drobných rozdílů, které si většinou uvědomíme až ve chvíli, kdy na ně někdo upozorní.
Dokonalý stroj? Spíš evoluční koláž
Všechny tyto zvláštnosti mají společnou pointu. Lidské tělo není výsledkem čistého návrhu, ve kterém by každá součást vznikla od začátku přesně pro dnešní účel. Je to evoluční koláž. Nese stopy embryonálního vývoje, dávného příbuzenství s jinými primáty, soužití s mikroby, kulturních změn, stravy, prostředí i náhodných anatomických variant.
Proto dokáže být zároveň účinné, křehké, elegantní i absurdní. Nosní dírky si střídají službu. Kůže v sobě skrývá vývojové mapy. Tělo hostí mikrobiální společenství. Dospělí lidé se liší v tom, jestli zvládnou mléko. Někteří přemýšlejí ve slovech, jiní ne. A pod zdánlivě hladkou kůží se pořád ozývá příběh primáta, který se naučil chodit, potit, mluvit a přemýšlet o sobě samém.
Možná právě proto je lidské tělo tak fascinující. Není divné navzdory tomu, že funguje. Funguje právě proto, že je výsledkem dlouhé řady divných, provizorních a překvapivě dobrých řešení.
Člověk má tendenci vnímat vlastní tělo jako normu, podle které se měří všechno ostatní. Jenže jakmile se podíváme blíž, začne se tato samozřejmost rozpadat. Lidé nejsou jednoduché bytosti v dokonale uspořádaných tělech. Jsou živé archivy evoluce, plné skrytých linií, rytmů, mikrobů, odchylek a vnitřních světů, které se navzájem liší víc, než čekáme.
A právě v tom je skutečné kouzlo biologie. Nejpodivnější tvor nemusí žít v hlubinách oceánu ani na cizí planetě. Někdy stačí podívat se na vlastní kůži, nos, ústa, střeva nebo způsob myšlení a zjistit, že člověk je sám sobě mnohem větší záhadou, než si obvykle připouští.
DALŠÍ ZAJÍMAVOSTI Z CYKLU PODIVNOSTI LIDSKÉHO TĚLA
Zdroje: Ranker / Melissa Sartore: 11 Facts About Our Bodies That Prove Humans Are Weird [1], PubMed: The lines of Blaschko: a review and reconsideration [2], Cleveland Clinic: Why Do I Sometimes Get Congested in One Nostril? [3], PubMed: Are We Really Vastly Outnumbered? Revisiting the Ratio of Bacterial to Host Cells in Humans [4], PLOS Biology: Revised Estimates for the Number of Human and Bacteria Cells in the Body [5], PubMed: Genetics of lactase persistence and lactose intolerance [6], PMC: Evolution of lactase persistence: an example of human niche construction [7], PMC: Comparative evidence for the independent evolution of hair and sweat gland traits in primates [8], Cleveland Clinic: Torus Palatinus [9], PMC: Prevalence of Torus Palatinus and Association with Dental Arch Shape [10], PMC: Individual Differences in Frequency of Inner Speech [11], img ai generated
