Před 28 lety odešel. Teď už zbývá jen posledních pár kilometrů
Na silnici v anglickém hrabství Lincolnshire tlačí muž s prošedivělými vlasy vozík naložený cestovatelským vybavením. Kolem projíždějí automobily, na polích leží podzimní mlha a všechno vypadá jako docela obyčejné britské dopoledne. Jenže pro Karla Bushbyho není tahle silnice obyčejná.
Je posledním úsekem cesty, na kterou vyrazil 1. listopadu 1998. Tehdy mu bylo 29 let, v kapse měl několik stovek dolarů a před sebou plán, který většině lidí musel připadat neuskutečnitelný. Chtěl projít z nejjižnější části Jižní Ameriky přes oba americké kontinenty, překonat Beringovu úžinu, projít Asií a Evropou a dostat se domů do anglického Hullu. Bez toho, aby se nechal dopravním prostředkem převézt kupředu po své trase.
Svou výpravu pojmenoval Goliath Expedition. Původně počítal s tím, že mu zabere přibližně dvanáct let. Jenže z plánovaného dobrodružství se postupně stal životní projekt, který přetrval vztahy, politické změny, finanční krize i pandemii.
Dnes je Bushbymu 57 let. Podle agentury Associated Press urazil během své expedice přibližně 50 tisíc kilometrů napříč čtyřmi kontinenty. V pondělí 2. listopadu 2026 ho má kolem 11. hodiny místního času přivítat rodné město Hull. Potom ho čeká ještě poslední cesta k matčinu domu, kde má jeho téměř třicetileté putování skončit. A právě z toho má možná větší obavy než z mnoha nebezpečí, která během expedice překonal.
Dvě pravidla, která mu změnila celý život
Bushby dříve sloužil jako výsadkář v britské armádě. Na dlouhé pochody, náročné podmínky a pobyt mimo pohodlí domova byl tedy zvyklý. Nic z toho ho ale nemohlo úplně připravit na to, co se chystal podniknout. Jeho plán vycházel z jednoduché myšlenky: pokud se podíváme na mapu světa, existuje pozemní cesta z Jižní Ameriky přes Severní Ameriku a Asii do Evropy. Jednou z klíčových překážek je Beringova úžina mezi Aljaškou a Ruskem.
Bushby si stanovil dvě podmínky. První určovala způsob pohybu. Nesměl využít dopravní prostředek k tomu, aby si zkrátil postup po plánované trase. Mohl jít pěšky, případně překonávat vodní překážky vlastními silami, ale nesměl jednoduše nastoupit do letadla nebo na loď a pokračovat o stovky kilometrů dál. Druhé pravidlo bylo osobnější. Domů do Hullu se nevrátí, dokud tam nedorazí v rámci své expedice.
Tato zásada se postupně ukázala jako obrovský závazek. Bushby během následujících let musel opakovaně přerušovat postup kvůli vízům, politickým konfliktům nebo penězům. Mohl cestovat jinam a čekat na vhodné podmínky, ale při pokračování expedice se vždy vracel na místo, kde svou trasu opustil.
Neznamená to tedy, že celých 28 let nepřetržitě chodil nebo že nikdy nepoužil žádný dopravní prostředek. Jeho pravidlo se týkalo postupu po samotné trase, nikoli každého přesunu během vynucených přestávek. A právě tyto přestávky začaly původní plán dramaticky prodlužovat.
Džungle, kde nevedou silnice, a led, který se pohybuje pod nohama
První velkou část expedice představoval postup přes Jižní a Severní Ameriku. Bushby prošel Patagonií, překonával horské oblasti i rozsáhlé pustiny a postupoval směrem k severu. Jednou z nejobtížnějších překážek byl Dariénský průsmyk na hranici Kolumbie a Panamy. Přes toto území nevede souvislá silnice spojující oba americké kontinenty. Hustá tropická vegetace, řeky, bažiny a náročný terén z něj dělají nebezpečné místo i bez přítomnosti ozbrojených skupin.
Bushby zde čelil nejen přírodním podmínkám, ale také bezpečnostním rizikům. V Panamě se následně dostal do problémů s úřady a strávil osmnáct dní ve vězení. Přesto pokračoval na sever. Po několika letech dorazil na Aljašku, odkud ho čekala jedna z nejneobvyklejších etap celé expedice.
V roce 2006 se společně s americkým dobrodruhem Dimitrim Kiefferem pokusil překonat Beringovu úžinu po mořském ledu. Její šířka mezi nejbližšími pevninskými body činí přibližně 85 kilometrů. Cesta přes zamrzlé moře ale neznamená pohodlný pochod po rovné bílé ploše. Ledové kry se pohybují, praskají a vytvářejí otevřené úseky vody. Člověk se může dostat do situace, kdy se bezpečná cesta během několika minut změní v nebezpečnou překážku.
Bushby s Kiefferem museli čelit extrémnímu chladu, nestabilnímu ledu i riziku pádu do ledové vody. Jejich přechod patří k pozoruhodným výkonům moderního polárního cestovatelství. Po dosažení ruské strany však nepřišla úleva. Oba muži byli zadrženi kvůli neoprávněnému překročení státní hranice. Pro Bushbyho tím začala úplně jiná a mnohem delší překážka, než jakou představoval led.
Největším nepřítelem nebyla příroda, ale hranice
Zatímco džungle nebo zamrzlá úžina byly překážkami, které mohl Bushby překonávat fyzickým úsilím, státní hranice se často řídily pravidly, na něž jeho vytrvalost nestačila. Průchod Ruskem se protáhl přibližně na deset let. Zásadní komplikací byla kombinace vízových omezení, krátkých období vhodných pro pohyb v některých oblastech a problémů, které následovaly po jeho nelegálním překročení hranice v roce 2006.
Když mu ruské úřady v roce 2012 odmítly udělit vízum, rozhodl se pro neobvyklý způsob protestu. Vydal se pěšky z Los Angeles do Washingtonu, kde se pokusil domoci řešení prostřednictvím ruského velvyslanectví. Šlo o cestu dlouhou několik tisíc kilometrů, která mu nepomohla přiblížit se k Hullu ani o jediný kilometr na původní trase. Nakonec se mu podařilo potřebné dokumenty získat a do expedice se vrátit.
Ani tím ale komplikace neskončily. Přišly další změny politické situace, pandemie covidu-19 a později také důsledky válečných konfliktů, které mu zablokovaly některé možné směry dalšího postupu. Původní plán se tak stal závodem nejen s vlastními silami, ale také s okolnostmi, které nemohl ovlivnit. A když se konečně přiblížil Evropě, zjistil, že mu v cestě stojí další obrovská vodní překážka.
Muž, který nerad plave, strávil 31 dní v Kaspickém moři
V roce 2024 se Bushby nacházel v Kazachstánu. Pokračování přes Rusko nebo Írán bylo kvůli politické a vízové situaci mimo jeho možnosti. Zbývala cesta přes Kaspické moře do Ázerbájdžánu.
Pro člověka, který si před lety slíbil nepoužívat dopravní prostředky k postupu, to znamenalo mimořádnou komplikaci. Bushby totiž nebyl žádný vytrvalostní plavec a k překonání několika set kilometrů vody neměl potřebné zkušenosti. Přesto se rozhodl moře překonat vlastními silami. Využil neopren, plovací vestu a zvláštní způsob pohybu, při kterém se nechával nadnášet a pažemi se posouval převážně pozadu. Sám pro tuto techniku používal hravé označení floatimming, vytvořené spojením anglických slov pro vznášení na vodě a plavání.
Na cestě ho doprovázeli zkušení plavci a podpůrné lodě. Ty zajišťovaly bezpečnost, odpočinek a zásobování; Bushby ale podle pravidel své výpravy musel samotný postup po trase absolvovat vlastní silou. Přechod Kaspického moře trval 31 dní.
Po jeho dokončení mohl pokračovat přes Kavkaz a Turecko do Evropy. Po téměř třech desetiletích se cíl začal zdát skutečně dosažitelný. Jenže mezi evropskou pevninou a Británií leželo ještě Lamanšské průlivové pásmo.
Bushby nejprve hledal možnost projít servisním tunelem Eurotunelu. Takový postup by mu umožnil dostat se do Británie pěšky, provozovatel však žádost z bezpečnostních a provozních důvodů odmítl. Nezbylo mu než znovu vstoupit do vody. Začátkem října 2026 překonal Lamanšský průliv v několikadenní etapě, která zahrnovala přibližně dvacet hodin strávených ve vodě. Dne 5. října se dostal na britskou pevninu nedaleko Doveru. Zbývalo mu zhruba 400 kilometrů. Po všem, co měl za sebou, to vypadalo skoro jako krátká procházka.
Syn mezitím dospěl. Matku deset let neviděl
Zeměpisná mapa dokáže zachytit vzdálenosti, státní hranice a překážky, které Bushby během cesty překonal. Nedokáže však ukázat, co se mezitím odehrávalo v jeho osobním životě. Když roku 1998 vyrazil z Chile, byl mladým mužem na prahu třicítky. Dnes má dospělého syna Adama, kterému je přes třicet let. Většinu jeho dětství prožil Bushby daleko od něj. To je jeden z největších osobních důsledků jeho rozhodnutí.
Zatímco postupoval přes kontinenty, syn vyrůstal, rodina stárla a přicházely okamžiky, které už nebylo možné dohnat. Bushby během výpravy prožil také dva dlouhodobé partnerské vztahy. Jeden trval přibližně sedm let, další asi tři roky. Oba skončily, zatímco jeho expedice pokračovala.
Není možné zvenčí přesně určit, jakou roli hrálo putování v jednotlivých rozchodech. Je ale zřejmé, že život, v němž člověk neustále mění místo pobytu a odmítá opustit jediný velký cíl, klade na blízké vztahy mimořádné nároky. Bushby to v rozhovorech nijak zvlášť nezastírá.
Připouští, že jeho rozhodnutí mohlo být vůči rodině sobecké. Zároveň ale vysvětluje, že po tolika letech už pro něj bylo mimořádně obtížné představit si, že by expedici jednoduše ukončil. Jeho matka Angela na něj čeká v Hullu. Podle říjnového rozhovoru pro agenturu AP se neviděli přibližně deset let.
Syna už Bushby po návratu do Británie potkal na pláži u Doveru. Setkání s matkou a příchod k jejímu domu však pro něj mají představovat skutečný konec celé výpravy. A to je chvíle, na kterou se připravoval téměř polovinu života.
Na cestě mu pomáhali lidé, které nikdy předtím neviděl
Bylo by lákavé vyprávět Bushbyho příběh jako osamělý souboj jediného člověka se světem. Jenže sám dobrodruh zdůrazňuje, že bez pomoci ostatních by jeho výprava pravděpodobně nebyla možná. Během let získával podporu různých sponzorů, ale také přicházel o financování. Globální ekonomická krize v roce 2008 například zasáhla jeho sponzorské zázemí a přispěla k dalšímu prodloužení expedice.
Významnou roli postupně převzali lidé z filmového a mediálního prostředí, kteří začali dokumentovat jeho putování. Vzniká o něm také dokument režiséra Wernera Herzoga. Vedle finanční podpory však Bushby opakovaně mluví o pomoci obyčejných lidí.
Někteří mu nabídli jídlo, jiní přístřeší, pomoc s výbavou nebo podporu v období, kdy se cesta znovu zastavila. Podobná setkání pro něj postupně změnila pohled na svět. Jeho zkušenost přitom není pouze sledem nebezpečných situací. Je také příběhem tisíců kontaktů s lidmi různého původu, náboženství a způsobu života. A možná právě v tom spočívá jedna z nejzajímavějších částí expedice.
Bushby vyrazil s cílem překonat kontinenty. Během cesty však zjistil, že jednotlivé země nejsou jen barevnými plochami na mapě, ale místy, kde žijí lidé schopní pomoci úplně cizímu člověku.
Po 28 letech má skončit něco, co mu dávalo každodenní smysl
Překvapivý detail se objevil v jednom z posledních Bushbyho rozhovorů. Muž, který strávil téměř tři desetiletí putováním, přiznal, že samotnou chůzi vlastně nemá nijak zvlášť rád. Byla pro něj především prostředkem, jak pokračovat v cestě. Ještě zajímavější je však jeho vztah k blížícímu se konci expedice.
Po tisících dnech se jeho život řídil podobným vzorcem. Ráno vstát, připravit výbavu, pokračovat po trase, řešit další překážku a přiblížit se cíli. Když postup nebyl možný, hledat způsob, jak jej znovu umožnit. Měl úkol, který určoval, kde bude další den, s kým se setká a jaké rozhodnutí musí udělat. Teď tento úkol končí.
Bushby se v rozhovoru pro Associated Press svěřil, že se obává ztráty životního směřování a obtížného návratu do společnosti, která se během jeho nepřítomnosti změnila. Jeho obavy nejsou nijak nepochopitelné.
Člověk, který desítky let věnoval téměř všechnu energii jedinému cíli, může po jeho dosažení zažívat nejen radost a úlevu, ale také nejistotu. Psychologové podobný stav někdy popisují v souvislosti s ukončením dlouhodobých projektů, vrcholového sportování nebo jiných činností, kolem nichž si lidé vybudovali značnou část své identity.
Neznamená to, že Bushby musí po návratu prožít psychickou krizi. Bez jeho vlastního vyjádření a odborného posouzení by nebylo správné cokoli takového předpovídat. Jeho veřejně popsané obavy však připomínají, že dosažení mimořádného cíle nemusí automaticky vyřešit otázku, co bude člověku dávat smysl potom. A právě zde se příběh velké cestovatelské expedice mění v něco obecnějšího.
Domů už má jen pár kroků. Ale co vlastně znamená vrátit se?
Na pondělí 2. listopadu připravilo město Hull veřejné přivítání. Podle oficiálního oznámení radnice má Bushby překročit most Humber Bridge, projít do centra a přibližně v 11 hodin britského času dorazit na Queen Victoria Square. Čekat na něj mají obyvatelé města, dobrovolníci a zástupci radnice. Poté se má vydat na poslední úsek k rodinnému domu. Právě tam by měla expedice Goliath skončit.
Na rozdíl od roku 1998 však Bushby nepřichází jako devětadvacetiletý muž, který má před sebou téměř celý dospělý život. Vrací se jako člověk, jehož dospělost do značné míry definovala jediná mimořádná cesta. Během jeho nepřítomnosti se proměnil svět, komunikační technologie i jeho vlastní rodina. Syn dospěl, matka zestárla a místa, která znal, už nemusejí vypadat stejně. Zároveň se ale vrací s něčím, co by bez své výpravy nikdy neměl: s osobní zkušeností získanou během téměř tří desetiletí mezi lidmi na čtyřech kontinentech.
Byla ta cena příliš vysoká? Na tuto otázku nemůže odpovědět pouhý počet kilometrů ani obdiv veřejnosti. Bushbyho výkon je mimořádný. Jeho osobní oběti jsou však také skutečné. Jedno druhé neruší. Právě proto není příběh jeho návratu jen oslavou lidské vytrvalosti.
Je také připomínkou, že velké životní cíle mohou člověku dát směr, ale současně ho připravit o jiné možnosti, které už později nemusí dostat zpět. Karl Bushby se před osmadvaceti lety rozhodl dojít domů. Teď už ví, jak překonat džungli, zamrzlé moře i hranice, které se zdály neprůchodné.
Zbývá mu poznat něco, na co se během těch tisíců kilometrů nemohl připravit: jaký bude život, až konečně nebude muset nikam dál.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Associated Press – In 28 Years of Walking, Karl Bushby Has Overcome Jungle, Desert and Red Tape. Now He's Nearly Home, 31. 10. 2026 [2], Associated Press – Karl Bushby's 28-Year Walk Across the World Is Ending: A Look at the Trek, by the Numbers, 31. 10. 2026 [3], Hull City Council – Let's Give Karl a Hull Welcome Home, 26. 10. 2026 [4], Karl Bushby – The Goliath Expedition, oficiální web [5], The Guardian – Karl Bushby's Incredible 28-Year Walk Home, 13. 10. 2026 [6], BBC News – How Karl Bushby Battled English Channel Doubts to Reach UK Soil, 7. 10. 2026 [7], British GQ – It Took 28 Years for This Man to Walk Around the World. Now He's Finally Coming Home, 2026 [8], img ai generated (pouze při použití ilustračního AI obrázku)
