Záchody, kvůli kterým se mluví o celém Norsku
Na konci října 2026 označil americký prezident Donald Trump během politického vystoupení Norsko za zemi připomínající latrínu. Souviselo to s jeho dlouhodobou nespokojeností s tím, že nezískal Nobelovu cenu za mír.
Norská turistická centrála Visit Norway místo rozhořčené odpovědi připomněla, že země má některé z architektonicky nejpozoruhodnějších veřejných toalet na světě. Její průvodce toaletami s výhledem na fjordy, mořské pobřeží a horské masivy během pěti dní zaznamenal více než 80 tisíc zobrazení.
Byla to vtipná odpověď, ale současně připomněla pozoruhodnou proměnu lidské civilizace. Záchod dnes může být architektonickou atrakcí, za kterou turisté dobrovolně cestují. Po většinu dějin však lidstvo řešilo mnohem základnější otázky: kam s odpadem, jak se zbavit zápachu a jak zabránit šíření nemocí. A příběh moderní toalety je překvapivě dlouhý.
Splachování existovalo dávno před Římany
Představa, že splachovací záchod vznikl až v moderní Evropě, neobstojí. Už ve starověkých civilizacích existovaly důmyslné způsoby odvádění odpadní vody. V sídlech harappské civilizace v povodí Indu, například v Mohendžodaru, archeologové odkryli domovní odvodňovací zařízení a kanalizační systémy pocházející z třetího tisíciletí před naším letopočtem.
Některé domácnosti měly prostory, které lze interpretovat jako toalety napojené na odpadní kanály. V řadě případů však nelze přesnou funkci jednotlivých stavebních prvků určit s úplnou jistotou.
Pozoruhodné hygienické vybavení známe také z mínojské Kréty. Palác v Knóssu, jehož rozvoj spadá především do druhého tisíciletí před naším letopočtem, měl propracované rozvody vody a odvodňovací soustavu. Některá zařízení bývají označována za rané splachovací toalety.
Tato řešení dokazují, že starověcí stavitelé rozuměli základnímu principu: vodu lze využít k odvedení odpadu pryč z obytného prostoru.
Problémem bylo, co se s odpadem stane potom. Odvést nečistoty z domu totiž ještě neznamená bezpečně je odstranit z prostředí, ve kterém žijí další lidé.
V římské latríně jste seděli vedle souseda
Staří Římané povýšili veřejné toalety na pozoruhodnou součást městské infrastruktury.
Dochované římské latríny často tvořily dlouhé kamenné lavice s řadou otvorů. Pod nimi vedly odpadní kanály, jimiž mohla protékat voda. Před sedadly se někdy nacházel další mělký kanálek, jehož funkce souvisela s očistou nebo údržbou.
Jedním z dobře dochovaných příkladů jsou latríny v římské pevnosti Housesteads u Hadriánova valu v dnešní Británii. Na rozdíl od moderních veřejných záchodů zde nebyly jednotlivé kabinky oddělené příčkami. Návštěvníci seděli vedle sebe, a jak upozorňuje britská památková organizace English Heritage, mohli přitom také rozmlouvat. Římská společnost měla zjevně jiné nároky na soukromí, než na jaké jsme zvyklí dnes.
To však neznamená, že všichni Římané používali stejné veřejné latríny. Existovala soukromá zařízení, toalety v domech i jednoduché odpadní jámy. Dostupnost hygienického vybavení se výrazně lišila podle majetku, místa a technických možností.
A ani rozsáhlá římská infrastruktura nebyla zárukou zdravého prostředí. Archeologické a paleoparazitologické výzkumy ukazují, že střevní paraziti zůstávali problémem také ve městech vybavených lázněmi a kanalizací.
Čím se Římané utírali? Odpověď není úplně příjemná
Jednou z nejznámějších zajímavostí římských latrín je předmět nazývaný tersorium. Šlo o houbu připevněnou na tyči, která podle tradičního výkladu sloužila k osobní očistě po použití toalety.
Některé historické rekonstrukce dokonce popisují, že se podobné houby omývaly a používaly opakovaně. Tato představa je natolik výrazná, že se stala téměř neoddělitelnou součástí populárního obrazu starověkého Říma.
Jenže opatrnost je namístě. Přímých dokladů o používání tohoto nástroje není mnoho a odborníci diskutují také o tom, zda některé podobné pomůcky nesloužily především k čištění samotných latrín.
V antickém světě se k očistě používaly rovněž různé další materiály včetně vody a keramických střepů s obroušenými hranami, známých jako pessoi.
Není proto správné tvrdit, že každý Říman běžně sdílel s ostatními jednu houbu na tyči. Rozhodně ale platí, že dnešní role toaletního papíru nebyla samozřejmostí. Způsoby osobní hygieny se napříč kulturami i staletími výrazně lišily.
Středověký hrad měl záchod přímo ve zdi
Když se řekne středověký hrad, většině lidí se vybaví vysoké věže, nádvoří a mohutné kamenné zdi. Málokdo přitom přemýšlí o tom, kam jeho obyvatelé chodili na toaletu.
Hradní stavitelé však tento problém řešili poměrně prakticky. Do některých zdí zabudovávali malé výklenky nebo komůrky, které se nazývaly garderoby či prevéty. Uvnitř se nacházelo sedátko s otvorem, pod nímž vedla svislá odpadní šachta. Odpad mohl padat do jímky, hradního příkopu nebo na jiné vyhrazené místo.
Pro obyvatele hradu šlo o poměrně pohodlné řešení. Nemuseli opouštět chráněný prostor stavby ani sestupovat na nádvoří. Pro lidi, kteří měli na starost údržbu, to ale znamenalo podstatně méně příjemnou práci. Jímky bylo nutné vyprazdňovat a šachty se mohly ucpávat. Některé historické hrady proto měly s odváděním odpadu opakované problémy.
Středověké toalety přitom nebyly jednotné. Podoba zařízení závisela na typu stavby, společenském postavení obyvatel i místních podmínkách. Stejně jako ve starověku tedy platilo, že dostupnost soukromí a pohodlí výrazně souvisela s bohatstvím.
Anglický šlechtic vynalezl splachování. Jenže přišel příliš brzy
Jedním z nejznámějších milníků evropské historie toalet je rok 1596. Anglický dvořan a vynálezce John Harington tehdy popsal splachovací zařízení, které už připomínalo pozdější moderní toaletu.
Jeho konstrukce používala vodu k odplavení odpadu z mísy. Harington nechal podobné zařízení instalovat ve vlastním domě a jedno údajně pořídil také pro svou kmotru, královnu Alžbětu I.
Jenže vynález předběhl dobu. Podle londýnského Science Museum vyžadovalo Haringtonovo řešení při spláchnutí přibližně 34 litrů vody. To bylo v době bez spolehlivých domovních vodovodů značné množství.
Hlavně však stále chyběla infrastruktura, která by dokázala odpad bezpečně odvádět. Výsledkem byl technicky zajímavý přístroj, který se ale nestal běžným vybavením domácností. Harington nám tak připomíná důležitou skutečnost: úspěch nového vynálezu nezávisí pouze na tom, zda funguje. Musí existovat také prostředí, ve kterém jej lidé mohou prakticky používat.
Největší revoluce byla ukrytá v ohnuté trubce
Skutečný průlom přišel až v 18. století. V roce 1775 získal skotský hodinář a vynálezce Alexander Cumming patent na zdokonalený splachovací záchod. Jeho zásadním přínosem bylo zařízení, které na první pohled nevypadá nijak převratně: zahnutá odpadní trubka vytvářející vodní uzávěr.
Princip byl jednoduchý a mimořádně účinný. V ohybu trubky zůstává malé množství vody. Ta vytváří bariéru mezi toaletní mísou a kanalizačním prostorem pod ní. Odpadní plyny tak nemohou snadno pronikat zpět do místnosti.
Právě tento vodní uzávěr, dnes běžná součást sanitárních zařízení, významně přispěl k tomu, že záchod bylo možné umístit přímo do obytného domu bez trvalého zápachu z odpadního potrubí.
Další zlepšení přinesl Joseph Bramah, který si roku 1778 patentoval konstrukci s důmyslnějším ventilem. Moderní toaleta tak nevznikla jedním geniálním okamžikem. Byla výsledkem postupného zdokonalování několika technických řešení. A ani v této fázi ještě nebylo vyhráno.
Když Londýn začal splachovat, málem se udusil vlastním odpadem
Jedním z největších paradoxů hygienických dějin je skutečnost, že rozšíření splachovacích toalet mohlo zpočátku některé městské problémy ještě zhoršit. V 19. století rychle rostl Londýn. Stále více domácností získávalo možnost odvádět odpad vodou, jenže kanalizační systém nebyl na takové množství nečistot připravený.
Výsledkem bylo znečišťování řeky Temže, která zároveň sloužila jako významný zdroj vody pro město. V létě 1858 situace vyvrcholila událostí známou jako Great Stink, tedy Velký zápach.
Mimořádně teplé počasí způsobilo, že znečištěná řeka začala vydávat tak nesnesitelný zápach, že obtěžoval i poslance v budově parlamentu. Dokonce se používaly textilie napuštěné chemickými látkami, které měly pronikání zápachu omezit. Politici nakonec urychleně schválili financování rozsáhlého kanalizačního projektu.
Jeho hlavním tvůrcem se stal inženýr Joseph Bazalgette. Navrhl soustavu velkých podzemních stok a čerpacích stanic, která měla odvádět splašky z nejhustěji obydlených částí města. Stavba výrazně proměnila hygienické podmínky Londýna a pomohla omezit znečištění vody spojené s šířením nebezpečných nemocí.
Zajímavé je, že lidé tehdy ještě plně nerozuměli mechanismu přenosu cholery. Dlouho převládala představa, že hlavní nebezpečí představuje zkažený vzduch. Vědecké poznání přenosu nemocí prostřednictvím kontaminované vody se prosazovalo postupně.
Přesto právě snaha odstranit nesnesitelný zápach vedla k vybudování infrastruktury, která se stala jedním ze základů moderního městského zdraví.
Od životně důležité hygieny až po architektonická díla
Dějiny toalet tedy nejsou jen příběhem stále pohodlnějších sedátek. Jsou příběhem vody, inženýrství, společenských rozdílů a veřejného zdraví.
Starověcí stavitelé dokázali využívat proudící vodu k odstraňování odpadu. Římané vytvořili rozsáhlé veřejné latríny, ale nedokázali odstranit všechna hygienická rizika. Středověké hrady nabízely praktické prevéty a novověcí vynálezci postupně zdokonalovali splachování.
Teprve propojení toalety s vodovodním a kanalizačním systémem proměnilo její používání v bezpečnější každodenní samozřejmost. Dnešní Norsko ukazuje další etapu tohoto vývoje.
Veřejné toalety podél norských vyhlídkových silnic jsou součástí promyšlené architektury. Některé nabízejí panoramatické výhledy na fjordy, jiné vynikají odvážnými tvary a používáním přírodních materiálů.
Na odpočívadle Ureddplassen stojí toaleta s výraznou zvlněnou střechou. Na ostrově Senja vznikla zlatavá stavba připomínající malý geometrický objekt v krajině.
Tyto stavby už neřeší jen základní fyziologickou potřebu. Ukazují, že kvalitní veřejná infrastruktura může být zároveň součástí kulturní identity místa.
Zatímco před dvěma tisíci lety bylo možné sedět na římské latríně přímo vedle souseda, dnes lidé fotografují toalety jako architektonické památky. A právě v tom spočívá možná největší proměna celého příběhu.
Toaleta se z místa, kde se lidé snažili co nejjednodušeji zbavit odpadu, postupně stala ukazatelem technického rozvoje, zdravotních podmínek i způsobu, jakým společnost přemýšlí o veřejném prostoru.
Norská odpověď na Trumpovu urážku tak mimoděk připomněla něco, na co běžně nemyslíme: záchody patří k těm nejobyčejnějším, ale zároveň nejdůležitějším vynálezům lidské civilizace.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Visit Norway – The World's Best Toilets [2], Skift – Visit Norway Turns Trump's Insult Into Its Most-Viewed Page, 30. 10. 2026 [3], English Heritage – Top 10 Toilets Through Time [4], Antoniou et al. – Evolution of Toilets Worldwide through the Millennia, Sustainability, 2016 [5], Science Museum – A Flushing Story [6], The National Archives – Innovations in Toilet Design [7], London Museum – The Great Stink of 1858 [8], BMJ – Toilet Hygiene in the Classical Era [9], img ai generated
