Volby jsou starší než demokracie
Athéňané hlasovali zvednutím ruky, Římané prostřednictvím složitých občanských shromáždění. Jejich volby by nám však dnes připadaly překvapivě nedemokratické. Položit otázku, kdo vynalezl volby, je trochu podobné jako hledat vynálezce obchodu nebo války. Hlasování vznikalo v různých společnostech a v různých podobách, často bez vzájemné souvislosti. Skupina lidí potřebovala určit vůdce, rozhodnout spor nebo zvolit jedno řešení z několika možností a nějakým způsobem zjistit, které má největší podporu. Samotný akt hlasování proto rozhodně nezačal až s moderní demokracií.
Dokonce ani starověké Athény nelze jednoduše označit za místo, kde lidé poprvé v dějinách hlasovali. Jejich význam spočívá v něčem jiném. Na konci 6. století př. n. l. se zde začal formovat politický systém, v němž se rozhodování občanů stalo pravidelnou součástí správy státu. Reformy spojované především s Kleisthenem kolem roku 508 či 507 př. n. l. pomohly vytvořit athénskou démokratii, tedy vládu lidu. Ani současní historikové přitom netvrdí s jistotou, že šlo o první demokratické uspořádání, jaké kdy existovalo. Athény však vytvořily jeden z nejlépe doložených a později nejvlivnějších starověkých modelů.
Ještě zajímavější je, že Athéňané neměli volby za jediné ani automaticky nejlepší vyjádření demokracie. Jak jsme viděli u losování veřejných funkcí, řadu úředníků vybírali náhodou. Hlasovalo se především tam, kde občané rozhodovali o konkrétní otázce nebo kde bylo potřeba vybrat člověka se schopnostmi, které nešlo svěřit náhodě.
Na Pnyxu se nevhazoval lístek do urny
Srdcem athénského systému bylo občanské shromáždění, ekklésia. Mohli se jej účastnit dospělí mužští občané a rozhodovalo o zákonech, válce, zahraniční politice i kontrole některých úředníků. Nešlo tedy o systém, v němž by Athéňané jednou za několik let zvolili poslance a pak správu státu nechali na nich. Oprávnění občané přicházeli rozhodovat osobně.
Ani způsob hlasování by dnešní volební místnost příliš nepřipomínal. Při řadě rozhodnutí se hlasovalo veřejně, například zvednutím ruky. Nebyla zde kabinka zajišťující soukromí ani jednotný papírový lístek. Občan musel být fyzicky přítomen, vyslechnout řečníky a dát najevo svůj názor mezi ostatními. U některých rozhodnutí se používaly jiné prostředky. Známý ostrakismus, jehož prostřednictvím mohl být významný člověk na deset let vypovězen z Athén, využíval střepy keramiky, ostraka, na něž se zapisovala jména.
Athénský experiment měl však hranice, které zásadně mění význam slova „lid“. Politická práva náležela pouze části obyvatelstva. Ženy, otroci a cizinci usazení v Athénách se politického rozhodování neúčastnili. Demokracie tak mohla být mimořádně intenzivní pro člověka, který patřil mezi občany, a současně prakticky neexistovala pro většinu lidí, kteří ve městě žili.
To je jeden z důvodů, proč je ošidné kreslit přímou čáru od athénského shromáždění k dnešní volební urně. Podobná je myšlenka, že na rozhodování má mít podíl širší skupina občanů. Téměř všechno ostatní – definice občana, zastupitelský systém, tajné hlasování, pravidelné volby, politické strany nebo představa rovnosti hlasů – vznikalo mnohem později.
Řím převzal hlasování, ale přidal matematiku moci
Ještě složitější systém vytvořila římská republika. Řím znal několik občanských shromáždění, která volila magistráty a rozhodovala o dalších veřejných otázkách. Římský občan tak mohl skutečně hlasovat o tom, kdo se stane konzulem, prétorem nebo jiným držitelem významné funkce. Přesto bychom římskou republiku jen obtížně popsali jako demokracii založenou na principu jednoho člověka a jednoho stejně hodnotného hlasu.
V některých shromážděních byli občané rozděleni do skupin podle majetku a dalších kritérií. Nejdůležitější nebyl prostý počet jednotlivých hlasů, ale výsledek hlasování skupiny, která pak disponovala vlastním hlasem. U comitia centuriata byl systém uspořádán tak, že bohatší vrstvy měly výrazně větší politickou váhu a navíc hlasovaly dříve. Pokud bylo potřebné většiny dosaženo, další skupiny se už k hlasování vůbec nemusely dostat. Římské volby tak ukazují důležitou věc: existence voleb sama o sobě nic neříká o tom, jak rovnoměrně je moc mezi voliči rozdělena.
Řím přesto rozvinul velmi propracovanou volební kulturu. Kandidáti budovali veřejnou pověst, spoléhali na rodinné jméno, klientské vazby a osobní kontakty. Ve městě probíhala politická soutěž, v níž mohl mít popularitu obrovský význam. Starověký Říman by proto mnohé mechanismy moderní kampaně pravděpodobně poznal, i když neměl televizi, sociální sítě ani billboardy.
Po pádu Říma volby nezmizely
Pád západořímské říše neznamenal, že by Evropa na staletí zapomněla samotný princip volby. V různých institucích přežívala nebo znovu vznikala možnost vybírat držitele významné funkce. Voleni mohli být představitelé měst, členové korporací, církevní hodnostáři a za určitých podmínek dokonce panovníci. To ovšem neznamenalo hlasování celého obyvatelstva.
Právě zde se ukazuje rozdíl mezi volbou a demokracií. Sedm středověkých knížat mohlo zvolit římského krále a budoucího císaře, aniž by na tom bylo cokoli demokratického v moderním významu. Kardinálové mohli zvolit papeže. Městská elita mohla vybrat členy rady. Šlechta mohla rozhodnout o králi. Volba byla pouze technikou předávání moci. Otázka, kdo se jí směl účastnit, byla úplně jiná.
Moderní představa voleb proto nevznikla jedním velkým historickým objevem. Složila se postupně z několika samostatných myšlenek: že vládce nemusí získat moc pouze dědictvím, že o některých otázkách lze rozhodovat většinou, že politická práva mohou náležet široké části společnosti, že hlasy mohou mít přibližně stejnou váhu a nakonec také že člověk musí mít možnost rozhodnout bez kontroly svého okolí.
Od práva hlasovat k právu být si při hlasování rovni
Právě poslední dva kroky přišly překvapivě pozdě. Po velkou část evropských dějin nebylo nijak neobvyklé považovat politickou moc za něco, co náleží lidem s určitým majetkem, původem nebo společenským postavením. Ani revoluce 18. a 19. století tento princip okamžitě neodstranily. Rozšiřování volebního práva pak trvalo další generace.
Když dnes člověk přijde do volební místnosti, dostane lístek a jeho hlas má při sčítání stejnou základní hodnotu jako hlas mnohem bohatšího souseda, setkává se na jednom místě několik institucí, které vznikaly během tisíciletí. Athéňané by poznali hlasování. Římané by poznali politickou soutěž a volbu úředníků. Středověký kurfiřt by rozuměl představě, že moc může vzniknout volbou místo automatického dědictví.
Co by pro velkou část dějin působilo mnohem neobvykleji, je představa, kolik lidí dnes vůbec mezi voliče patří. A právě k ní vede další kapitola našeho volebního příběhu.
KDYŽ JEDEN HLAS MĚNÍ HISTORII
Volby bereme jako samozřejmou součást demokracie. Jenže tajné hlasování, volební právo, kandidátky, průzkumy i samotné sčítání hlasů mají překvapivě dramatickou historii. Speciál Kódu Enigma ukazuje volby bez stranických hesel a aktuální agitace – jako příběh moci, pravidel, manipulací, omylů i okamžiků, kdy skutečně rozhodl jediný hlas.
Žádné výsledky
Zdroje: Kód Enigma [1], HISTORY – How Democracy Developed in Ancient Greece [2], HISTORY – Ancient Greek Democracy [3], HISTORY – How People Voted in Ancient Elections [4], HISTORY – What Is the World’s Oldest Democracy? [5]
