Dospělý člověk považovaný při prvním výzkumu za muže byl ve skutečnosti žena starší třiceti let. Na vnitřní straně její lebky jsou stopy, které nejlépe odpovídají záměrnému odstranění mozku krátce po smrti. Čtyři dlouhé kosti někdo opracoval a některé zaostřil do hrotů. Minimálně jedna byla zřejmě skutečně používána.
Pak ale všechny dochované opracované kosti vrátil na jejich anatomická místa a ostatky ženy uložil k pohřbu. Příběh, který na první pohled působí jako znesvěcení těla, tak může být něčím téměř opačným: stopou po dlouhém a složitém vztahu mezi živými a jejich mrtvými.
Lebka vyčnívající z mohyly spustila první výzkum
Loch Borralie leží poblíž Durness v Sutherlandu, nedaleko severozápadního cípu skotské pevniny. Archeologové místo zkoumali roku 2000 poté, co z kamenné mohyly eroze odkryla lidskou lebku. Výkop odhalil dva pohřby. Oba zemřelí leželi natažení na zádech s hlavami orientovanými na východ, ale stratigrafie naznačovala, že nebyli pohřbeni současně: dospělý jedinec byl uložen jako první a mladší člověk následoval pravděpodobně později. U dospělého byla nalezena také kruhová jehlice, která mohla původně spínat oděv nebo rubáš.
První odborná zpráva Gavina MacGregora a jeho kolegů vyšla roku 2003. Tehdejší osteologická analýza interpretovala dospělého jako muže a některé neobvyklé stopy na kostech připisovala ohryzání psy či hlodavci. Už tehdy ale vědci upozorňovali, že ostatky mohly před definitivním pohřbením nějakou dobu zůstat vystavené a že celý nález rozšiřuje neobvykle pestrý obraz pohřebních zvyklostí skotské doby železné.
Nový výzkum publikovaný v červnu 2026 v časopise Antiquity začal právě tím, že se na stejné kosti podíval znovu.
A některé staré závěry obrátil.
„Muž“ byl žena. DNA opravila archeology po 23 letech
Analýza DNA ze sluchových kůstek ukázala, že dospělý Individual 1 byl geneticky žena, pravděpodobně starší třiceti let. Druhý člověk byl chlapec ve věku asi 14,5 až 15,5 roku. Radiokarbonové datování obou ostatků je klade nejpravděpodobněji přibližně mezi 50 př. n. l. a 70 n. l., tedy do období těsně před prvními římskými vpády do jižního a východního Skotska.
Genetika přinesla ještě další překvapení. Oba lidé sdíleli velmi neobvyklou mitochondriální haploskupinu T2b30 a analýza delších společných úseků DNA naznačuje vzdálenější příbuzenský vztah, možná přibližně na úrovni bratrance a sestřenice druhého stupně po mateřské linii. Jejich genomy navíc obsahují vzdálené příbuzenské vazby k lidem pohřbeným na Orknejích a v dalších částech severního Skotska.
Izotopy ve sklovině jejich zubů zase ukazují, že ani jeden zřejmě nevyrůstal přímo u Loch Borralie. Nejpravděpodobnější oblast dětství leží na východním pobřeží Sutherlandu zhruba osmdesát kilometrů jihovýchodně, mezi dnešními Helmsdale a Golspie. Do oblasti pohřbu tedy přišli až později – pěšky přes pevninu nebo možná po moři kolem drsného severního pobřeží.
To už samo o sobě mění obraz železné doby na dalekém severu Británie. Lidé zde nebyli izolovanými obyvateli několika údolí. Genetická a izotopová data ukazují síť pohybu a příbuznosti táhnoucí se stovky kilometrů podél pobřeží a mezi ostrovy.
Jenže žena z Loch Borralie měla po smrti ještě mnohem podivnější cestu.
Někdo jí otevřel lebku
Nová osteologická analýza našla na spodině lebky poškození vzniklé pravděpodobně v době smrti nebo krátce po ní, kdy byla kost stále čerstvá. Na vnitřní straně lebky se navíc nacházejí lineární řezy. Vědci porovnávali jejich tvar se stopami kořenů, mikrobiálního rozkladu, pošlapání a dalšími procesy, které mohou na starých kostech vytvořit zdánlivě umělé rýhy. Ani jedna z těchto možností ale podle autorů neodpovídá pozorovaným stopám tak dobře jako zásah ostrým nástrojem.
Kombinace rozlomení spodiny lebky a řezů na jejím vnitřním povrchu proto podle výzkumníků naznačuje záměrné odstranění mozku krátce po smrti.
Slovo „naznačuje“ je zde důležité.
Archeologové samozřejmě neviděli samotný zákrok a z kostí nelze rekonstruovat přesný sled událostí. Autoři sami používají formulaci possible brain removal. Vedle rituálního odstranění mozku připouštějí například možnost, že lebka byla vyčištěna proto, aby mohla být nějakou dobu uchovávána nebo vystavována. Teoreticky by bylo možné uvažovat také o kanibalismu, ale studie zdůrazňuje, že chybějí jiné známky zpracování těla pro potravu, například rozbíjení dlouhých kostí kvůli kostnímu morku.
Právě proto by bylo chybou udělat z nálezu příběh o „kanibalech, kteří ženě snědli mozek“. Důkazy nic takového neříkají.
Čtyři kosti někdo opracoval
Ještě podivnější jsou její dlouhé kosti. Obě pažní kosti, levá loketní kost a levá stehenní kost se dochovaly pouze jako fragmenty. Původní výzkumníci jejich podobu vysvětlovali působením zvířat, nový tým však charakteristické stopy po hlodání nenašel. Místo toho zjistil, že vnější vrstva kostí byla místy odřezána a vnitřní části opracovány do zúžených nebo špičatých konců. Na jedné pažní kosti zůstal zářez odpovídající práci ostrým nástrojem.
Nejzajímavější je stehenní kost. Její konec není ostrý, ale hladký a zploštělý, jako by se původně opracovaný hrot opakovaně třel o jiný, pravděpodobně měkčí materiál. Právě zde autoři našli známky use-wear, tedy opotřebení vzniklého skutečným používáním. U zbývajících tří upravených kostí podobné opotřebení doloženo není.
Proto je přesnější mluvit o kostech opracovaných do podoby hrotů či možných nástrojů, nikoli tvrdit, že všechny byly prokazatelně používány.
A podobné zacházení s lidskými kostmi není ve Skotsku úplně bez paralely.
Jiná lidská stehenní kost skončila pod vchodem do domu
Archeologové Fiona Shapland a Ian Armit už dříve upozornili na několik případů, kdy se lidské ostatky v době železné a pozdějších obdobích v Atlantickém Skotsku měnily v předměty, které zůstávaly součástí života komunity. Z lokality Wag of Forse v Caithness například pochází lidská stehenní kost opracovaná do hrotu, s výrazným opotřebením, vyleštěním a červeným zbarvením. Nakonec byla uložena pod vstupem do domu. Přímé datování ji řadí přibližně do let 247–404 n. l., tedy o několik století později než ženu z Loch Borralie.
Další skotské lokality dokládají dlouhodobé uchovávání či manipulaci s mrtvými. V Cladh Hallan na South Uist byly například popsány mumifikované ostatky; ze Sculptor’s Cave v Moray jsou známy složité praktiky spojené s lidskými těly a na Hornish Point strávilo tělo mladého muže zřejmě nějakou dobu nad zemí, než bylo rozděleno mezi několik jam pod podlahou domu. Upravené fragmenty lidských lebek a dalších kostí se objevují i jinde.
Jinými slovy: to, co se stalo ženě z Loch Borralie, je mimořádné svou konkrétní kombinací zásahů, ale myšlenka, že mrtvé tělo mohlo zůstávat aktivní součástí společnosti ještě dlouho po smrti, není v tehdejším Skotsku ojedinělá.
Pak někdo její tělo znovu složil
A právě zde přichází nejpodivnější část celého nálezu.
Přes všechno, co se s jejími ostatky dělo, nebyly opracované kosti nakonec odhozeny ani ponechány jako předměty mezi živými. Všechny čtyři byly vloženy do hrobu na správná anatomická místa. Žena byla znovu sestavena.
Autoři studie proto uvažují, že její ostatky mohly být po určitou dobu uchovávány a používány, než nastal okamžik definitivního pohřbu. Jak dlouho toto období trvalo, nevíme. Stejně tak nelze určit, zda byly jednotlivé zásahy součástí jednoho funerálního rituálu, nebo několika různých etap.
Možná byla lebka očištěna a vystavována. Možná se některé kosti změnily v rituální nástroje. Možná reprezentovaly konkrétní ženu, rodovou předkyni nebo něco, co už dnes nedokážeme pojmenovat.
Jisté je pouze to, že její mrtvé tělo nebylo vnímáno jako něco, čeho se komunita potřebovala co nejrychleji zbavit.
Naopak se s ním pracovalo velmi dlouho a velmi záměrně.
Nejpřekvapivější možná není brutalita, ale péče
Pro dnešního člověka působí otevření lebky nebo ořezávání lidské kosti instinktivně jako znesvěcení. Archeologický kontext ale nutí k opatrnosti. Pokud by někdo chtěl tělo jednoduše zničit nebo ponížit, proč by následně opracované kosti pečlivě vrátil do správné polohy a celý soubor uložil do pohřební mohyly?
Právě tento paradox vede výzkumníky k představě komplexní funerální tradice. Genetické vazby mezi lidmi pohřbenými v podobných kamenných strukturách od západního pobřeží až po Orkneje navíc naznačují, že společně s lidmi mohly napříč severním Skotskem cestovat také rituály, způsoby zacházení s mrtvými a představy o tom, jak dlouho člověk po smrti ještě patří mezi živé.
Žena z Loch Borralie nám žádnou odpověď nezanechala. Jen několik řezů uvnitř lebky, čtyři podivně opracované kosti a hrob, v němž je někdo po všech zásazích znovu položil tam, kam patřily.
Možná tedy nejde o příběh o tom, co lidé doby železné udělali mrtvému tělu. Spíš o to, jak dlouho pro ně mrtvý člověk ještě zůstával člověkem.
Věděli jste, že…
…nová analýza opravila i údaj starý více než dvacet let? Původní zpráva z vykopávek označila dospělého jedince z Loch Borralie za muže. Starověká DNA získaná z drobných kůstek středního ucha však v roce 2026 ukázala, že šlo geneticky o ženu. Je to pěkný příklad toho, proč se archeologické nálezy po desetiletích znovu otevírají: nová metoda může změnit i zdánlivě základní údaj o člověku, jehož kostra už dávno leží v muzejním depozitáři.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Antiquity – Reconnecting the dead in Iron Age Britain: funerary processing and long-distance connectivity at Loch Borralie, Scotland [2], Scottish Archaeological Internet Reports – Excavation of an Iron Age burial mound, Loch Borralie, Durness, Sutherland [3], University of York – Evidence of Iron Age brain removal and bone tools found in Scotland [4], European Journal of Archaeology – The Useful Dead: Bodies as Objects in Iron Age and Norse Atlantic Scotland [5], Highland Historic Environment Record – Loch Borralie archaeological record [6]. img AI generated
