Analýza DNA 521 srstnatých mamutů nyní odhalila vzorec, který by náhoda vysvětlovala jen obtížně. Zatímco mezi přirozeně uloženými ostatky výrazně převažovali samci, na lokalitách spojených s lidmi tvořily přibližně 70 procent samice.
V kostce
Mezinárodní tým určil genetické pohlaví 521 srstnatých mamutů z Eurasie a Severní Ameriky, přičemž DNA 448 z nich byla získána nově. Sto jedinců pocházelo z jedenácti velkých nahromadění kostí na archeologických lokalitách starých přibližně 20 000 až 30 000 let, dalších 421 mamutů zastupovalo přirozené nálezy.
V přirozených uloženinách tvořili asi dvě třetiny samci, zatímco na místech spojených s pravěkými lidmi připadalo sedm z deseti jedinců na samice. Výsledek podporuje závěr, že velká kostní naleziště nevytvořily pouze přírodní procesy, ale především cílené lidské využívání mamutů.
Přesný důvod převahy samic však vědci neznají. Pravěcí lovci mohli využívat jejich menší velikost, předvídatelné trasy rodinných stád nebo přítomnost mláďat, kvůli nimž stádo hůře unikalo.
Hromady kostí, které dlouho nechtěly vydat své tajemství
Velká naleziště mamutích kostí patří k nejpůsobivějším pozůstatkům evropského mladého paleolitu. Vedle lebek, klů a dlouhých kostí se na nich objevují kamenné nástroje, stopy porcování, ohniště i pozůstatky lidských obydlí. Mamuti nebyli jen zdrojem masa. Lidé využívali jejich tuk, kůži, šlachy, kly a mohutné kosti, z nichž vznikaly nástroje, ozdoby, umělecké předměty a patrně také části staveb.
Samotná blízkost lidského tábora však ještě nedokazuje, že všechna zvířata zabili lovci. Pravěcí lidé mohli rozebírat také mršiny mamutů, kteří zahynuli v bažině, spadli ze srázu nebo podlehli nemoci. Řeky navíc dokážou kosti přemístit a koncentrovat na jednom místě. U některých lokalit se proto celé generace archeologů přely, zda sledují pozůstatky promyšleného lovu, opakovaného sběru mršin, nebo přírodní hřbitov, který lidé pouze využili.
Nová studie publikovaná v časopise Current Biology se na problém nepodívala prostřednictvím dalších zářezů na kostech ani nových rekonstrukcí terénu. Výzkumníci se místo toho zaměřili na informaci ukrytou uvnitř samotných ostatků: genetické pohlaví zvířat.
DNA proměnila kosti v demografický záznam
Tým vedený Hannah Mootsovou z Centre for Palaeogenetics analyzoval genomová data 521 srstnatých mamutů, kteří žili během přibližně posledních 50 000 let v Eurasii a Severní Americe. U 448 jedinců šlo o nově získaná data, převážně z mamutích zubů.
Výzkumníci soubor rozdělili do dvou zásadně odlišných skupin. První tvořilo 100 mamutů z jedenácti velkých kostních akumulací na archeologických nalezištích starých přibližně 20 000 až 30 000 let. Na těchto místech se mamutí ostatky nacházely společně s kamennými nástroji, stopami lidského zpracování a dalšími doklady pravěké činnosti. Druhou skupinu představovalo 421 mamutů nalezených rozptýleně v přirozených uloženinách.
Rozdíl mezi oběma soubory byl téměř zrcadlový. V přirozeném prostředí připadalo přibližně 66 procent ostatků na samce a 34 procent na samice. Na archeologických lokalitách byl poměr opačný: zhruba 70 procent mamutů tvořily samice a pouze 30 procent samci. Převaha samic se navíc neopírala o jediné výjimečné naleziště, ale opakovala se na více místech.
Titulní tvrzení o „ulovených mamutech“ je proto potřeba chápat v rámci výsledků studie. Vědci nemohou u každého jednotlivého zvířete prokázat, že zemřelo po zásahu pravěké zbraně. Část ostatků mohla pocházet z nalezených mršin. Celkový poměr pohlaví však silně naznačuje, že lidé mamuty nezískávali náhodně a že samice využívali podstatně častěji než samce.
MOHLO BY SE VAM TAKE LIBIT
Proč v přirozených nalezištích převažují samci
Samčí převaha v přirozených uloženinách nebyla pro paleogenetiky úplným překvapením. Už starší genetický výzkum zjistil, že mezi náhodně nalezenými mamutími ostatky výrazně převažují samci. Vysvětlení vychází ze způsobu života dnešních slonů, který pravděpodobně v základních rysech sdíleli také mamuti.
Samice s mláďaty patrně žily v rodinných skupinách vedených zkušenou matriarchou. Takové stádo nabízelo ochranu a mohlo těžit ze znalosti krajiny, migračních tras i nebezpečných míst. Dospívající samci naproti tomu skupinu opouštěli a dospělí jedinci se často pohybovali sami nebo v méně stabilních samčích uskupeních.
Osamělý samec měl větší šanci vstoupit do nebezpečného terénu, uvíznout v bahně, propadnout se do přírodní pasti nebo spadnout ze srázu. Právě taková místa současně vytvářejí dobré podmínky pro uchování ostatků. Převaha samců v přirozených nálezech tedy nemusí znamenat, že jich v mamutí populaci žilo více. Spíše odráží rozdílné chování obou pohlaví a způsob, jakým vzniká fosilní záznam.
O to nápadnější je opačný poměr na lokalitách, kam vstoupil člověk. Jestliže přírodní procesy zachovávaly častěji osamělé samce, ale pravěká naleziště obsahují především samice, musel do výběru zvířat zasáhnout jiný faktor.
Menší kořist neznamenala snadnou kořist
První vysvětlení působí jednoduše: samice mamutů byly menší než dospělí samci, a proto mohly představovat méně nebezpečný cíl. Ani menší mamut však nebyl zvířetem, které by několik lovců snadno přemohlo na otevřené pláni. Samice stále vážila několik tun, byla vybavena mohutnými kly a navíc se pohybovala ve skupině schopné společné obrany.
Právě organizované stádo mohlo útok výrazně zkomplikovat. Dnešní slonice se při ohrožení mláďat shlukují, vytvářejí kolem nich obrannou formaci a mohou společně zaútočit. Jestliže se podobně chovali mamuti, skupina samic nemusela být o nic bezpečnější než osamělý velký samec.
Vedoucí autorka studie Hannah Mootsová proto upozorňuje, že velikost sama zřejmě celý vzorec nevysvětluje. Lovci nevybírali pouze nejmenší možné zvíře. Pravděpodobně pracovali s hlubší znalostí mamutího chování, sezónních přesunů a krajiny.
Rodinná stáda mohla být předvídatelnější
Nejsilnější hypotéza souvisí s pohybem samic. Rodinné skupiny potřebovaly pravidelně nacházet vodu, pastvu a bezpečná místa pro mláďata. Mohly proto využívat stejné průchody krajinou a v určitých obdobích se vracet na známá stanoviště. Pro lovce, kteří krajinu sledovali po celé generace, představovalo předvídatelné stádo dostupnější cíl než osamělý samec putující na velké vzdálenosti.
Pravěcí lidé nemuseli mamuty náhodně potkávat a poté se rozhodovat, zda zaútočí. Mohli vědět, kudy stáda procházejí, kdy se objeví u řeky a kde je lze zatlačit do nevýhodného terénu. Bahnitá místa, úzká údolí, srázy nebo hluboký sníh mohly část obrovské fyzické převahy mamutů neutralizovat.
Přítomnost mláďat mohla pohyb skupiny dále zpomalovat. Samice patrně nebyly ochotné jednoduše utéct a nechat mladé jedince napospas nebezpečí. To mohlo lovcům umožnit stádo zadržet, rozdělit nebo přimět ke vstupu do terénu, v němž se mamuti nedokázali účinně bránit.
Takový lov by vyžadoval spolupráci, plánování a přesnou znalost chování kořisti. Nový výsledek proto neukazuje pravěké lidi jako skupiny, které příležitostně zaútočily na zvíře, jež se náhodou objevilo poblíž tábora. Naznačuje dlouhodobý a strukturovaný vztah mezi lidskými komunitami a mamutími stády.
MOHLO BY SE VAM TAKE LIBIT
Jedno stádo nabízelo celý soubor zdrojů
Samice s mláďaty mohly být pro lovce zajímavé také z hlediska celkového výnosu. Setkání s rodinnou skupinou znamenalo možnost získat více zvířat různého věku na jednom místě. To však neznamená, že lidé vždy vyhubili celé stádo. Archeologický záznam vznikal po tisíce let a jednotlivé kostní akumulace mohly být výsledkem mnoha oddělených událostí.
Jediný dospělý mamut poskytoval mimořádné množství surovin. Maso a tuk pomáhaly přežít v chladném prostředí, kůže mohla sloužit jako krytina či oděv, šlachy jako pevný spojovací materiál a kosti jako palivo nebo konstrukční prvek. Z klů vznikaly hroty, nástroje, ozdoby i umělecké předměty.
Mamuti proto nebyli pouze velkou položkou pravěkého jídelníčku. Pro některé komunity představovali základ materiální ekonomiky. Opakovaný přístup ke stádům mohl ovlivňovat místo táboření, sezónní pohyb skupiny, rozdělení práce i schopnost vytvářet zásoby. Velké hromady kostí tak nemusely vzniknout po jediné dramatické štvanici. Mohly být kronikou mnoha generací, které se vracely ke stejným trasám a využívaly tutéž znalost krajiny.
Lov, sběr mršin, nebo obojí?
Výsledek studie neznamená, že každý mamut z archeologických lokalit padl v organizovaném lovu. Autoři výslovně připomínají, že lidé někdy mamuty prokazatelně lovili, jak ukazují kamenné hroty nalezené přímo v kostech, ale současně mohli využívat čerstvé mršiny.
Ani sběr uhynulých zvířat však ženskou převahu jednoduše nevysvětluje. Kdyby lidé pouze náhodně sbírali mamuty, které našli v krajině, měl by jejich výběr připomínat přirozené nálezy, v nichž převažují samci. Opakující se převaha samic naznačuje, že lidé vyhledávali konkrétní situace spojené s rodinnými stády, ať už šlo o přímý lov, přivlastnění zvířat uhynulých při hromadné události, nebo kombinaci obou strategií.
DNA tedy neukázala přesný okamžik smrti. Odhalila však lidský výběr, který by ze samotného uspořádání kostí zůstal neviditelný.
Je to důkaz, že lidé mamuty vyhubili?
Nová studie přidává silný argument do debaty o intenzitě lovu, sama však neřeší příčinu vyhynutí mamutů. Pevninské populace srstnatého mamuta zmizely přibližně před 10 000 až 12 000 lety, kdy se na konci doby ledové rychle měnilo klima a rozsáhlé travnaté stepi ustupovaly vlhčí tundře a lesům. Poslední izolované populace přežívaly na ostrovech ještě tisíce let.
Lidé na mamuty nepochybně působili a na některých místech je využívali systematicky. Zjištění, že pravěké komunity opakovaně získávaly samice z rodinných skupin, může být z hlediska populace významné, protože právě samice rozhodují o počtu narozených mláďat. Studie však nevyčísluje, kolik mamutů lidé zabili ani zda lov překročil schopnost populací se obnovovat.
Přesnější závěr tedy zní, že člověk nebyl jen pasivním sběračem kostí po zvířatech, která zahynula bez jeho přičinění. Aktivně zasahoval do mamutích populací a pravděpodobně znal jejich chování mnohem lépe, než lze z jednotlivých kamenných nástrojů vyčíst. Jak velký podíl měl na konečném zániku druhu, zůstává otevřenou otázkou.
Pravěcí lovci věděli, koho hledají
Největší síla nového výzkumu nespočívá pouze v čísle 70 procent. Ukazuje, že genetická data mohou rekonstruovat lidské rozhodování v době, z níž se nedochovalo jediné psané slovo.
Pravěcí lovci zřejmě nevnímali mamuta jako anonymní horu masa. Rozlišovali mezi osamělým samcem a rodinným stádem, znali trasy zvířat a dokázali odhadnout, kdy a kde mají největší šanci uspět. Jejich strategie se mohla předávat mezi generacemi stejně jako výroba zbraní nebo znalost jedlých rostlin.
Proč nakonec vybírali především samice, zatím nikdo s jistotou neví. Mohly být menší, častěji dostupné nebo svázané s předvídatelnými stády a pomalejšími mláďaty. Nejspíše neexistoval jediný důvod. Poměr pohlaví však ukazuje, že se pravěcí lidé nerozhodovali náhodně. V krajině plné obřích zvířat přesně věděli, která z nich hledají.
Věděli jste, že…
Při analýze 521 mamutích genomů vědci narazili také na jedince z Wrangelova ostrova s neobvyklou kombinací pohlavních chromozomů. V části jeho buněk byly dva chromozomy X, v jiných pouze jeden. Tento stav označovaný jako X0/XX mozaicismus odpovídá chromozomálnímu vzorci známému u lidí v souvislosti s Turnerovým syndromem. Jde o první podobný nález doložený u vyhynulého živočišného druhu. Vědci zatím nevědí, zda souvisel s malou a izolovanou populací posledních mamutů na Wrangelově ostrově, nebo šlo o vzácnou vývojovou událost, která se mohla objevit v kterékoli populaci.
MOHLO BY SE VAM TAKE LIBIT
Další články o historii, vědě a záhadách najdete na Kód Enigma.
Zdroje: Current Biology [1], Stockholm University [2], Current Biology – Genome-Based Sexing Provides Clues about Behavior and Social Structure in the Woolly Mammoth [3], Austrian Archaeological Institute – MAMBA [4], Science Advances [5], img ai generated
