Kousek pravěku mezi kameny z lomu
Vápencový lom v jihoafrickém Taungu nebyl místem, kde by veřejnost očekávala převratnou kapitolu dějin lidstva. V roce 1924 se však odtud dostaly ke světu pozůstatky malé lebky, které upoutaly anatoma Raymonda Darta působícího v Johannesburgu. Neobvyklý nález patřil dítěti druhu, jenž tehdy ještě neměl jméno.
Dart fosilii prostudoval a roku 1925 ji představil jako Australopithecus africanus. Dnes mluvíme o slavném dítěti z Taungu. Podle současných analýz bylo fosilnímu jedinci přibližně 3,3 roku a jeho pozůstatky jsou staré asi 2,8 milionu let. Lebka je mimořádně důležitá nejen stářím, ale také kombinací znaků, které se ve své době zdály vzájemně neslučitelné.
Malý mozek, ale hlava postavená jinak
Mnoho badatelů tehdy předpokládalo, že lidská evoluce musela začínat především růstem mozku. Taungské dítě však mělo poměrně malý mozek, zatímco stavba jeho lebky naznačovala jiný způsob držení hlavy a pohybu. Pozornost vzbudila zejména poloha velkého týlního otvoru, kterým mícha vstupuje do lebky.
U čtyřnohých lidoopů leží otvor v jiné poloze než u lidí, jejichž hlava je vyvažována nad vzpřímenou páteří. Taungský nález podporoval představu, že některé rané lidské příbuzné charakterizovala chůze po dvou ještě před výrazným zvětšením mozku. To byl zásadní obrat proti tehdejším očekáváním.
Proč mu vědecký svět nevěřil
Dartova interpretace narazila na značný odpor. Část evropských odborníků nedůvěřovala africkému původu nálezu a jejich představy ovlivňoval také údajný fosilní člověk z Piltdownu, který zdánlivě podporoval větší roli evropských nálezů a odlišnou posloupnost evolučních změn. Až později se ukázalo, že Piltdown byl podvod vytvořený z lidské lebky a čelisti lidoopa.
Přijetí Darta proto nebylo okamžité. Postupně přibývaly fosilie australopitéků, které jeho základní závěry posílily, a vědecký názor se během následujících desetiletí změnil. Dnes patří Afrika k nepochybným klíčovým oblastem výzkumu původu člověka, i když přesné příbuzenské vztahy jednotlivých druhů zůstávají předmětem výzkumu.
Jak mohlo dítě zemřít
Fosilie skrývá ještě jeden překvapivý příběh. Někteří vědci na základě poškození kostí v okolí očnic a dalších nálezových souvislostí navrhli, že dítě mohl zabít velký dravý pták. Moderní orli totiž dokážou lovit opice a některé stopy na kostech připomínají známky takového útoku.
Jde ale o vědeckou interpretaci, nikoli jistě doložený záznam posledních okamžiků života pravěkého dítěte. Přírodovědné důkazy mohou naznačit pravděpodobný scénář, málokdy však dovolují sepsat přesný příběh jediné události staré miliony let.
Co změnil malý nález
Význam dítěte z Taungu netkví v tom, že by šlo o přímého a nezpochybnitelného předka každého dnešního člověka. Důležité je, že pomohlo rozbořit tehdejší pořadí očekávaných evolučních změn. Ukázalo, že vývoj lidské rodiny nebyl jednoduchým pochodem od malého mozku k velkému v jednom přímém řetězci.
Malá lebka z lomu tak přispěla k mnohem širšímu poznání: chodit po dvou se naši dávní příbuzní začali učit dřív, než se lidský mozek přiblížil své současné velikosti. A někdy přitom stačí jeden správně položený anatomický detail, aby se musela změnit velká vědecká představa.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Smithsonian Human Origins – Taung Child [2], Australian Museum – Australopithecus africanus [3], Smithsonian – Australopithecus africanus fossil [4]
