Stejná budoucnost, jiné politické podmínky
V české historické paměti má datum 28. října 1918 mimořádné postavení. Národní výbor v Praze tehdy vyhlásil samostatný československý stát, zatímco na ulicích lidé oslavovali konec habsburské vlády. Mohlo by se zdát, že právě tím se definitivně rozhodlo také o slovenské části budoucí republiky. Slovenské dějiny však mají vlastní důležitou říjnovou kapitolu.
Slováci žili před rokem 1918 v uherské části Rakouska-Uherska, kde národní hnutí působilo za výrazně odlišných podmínek než česká politika v rakouských zemích. Významnou roli hrálo omezování slovenského veřejného a školského života i tlak na maďarizaci. Proto neměla slovenská politická reprezentace stejný institucionální prostor ani stejné informační kanály jako Národní výbor v Praze.
V Martině rozhodli, že budou součástí společného státu
Dne 30. října 1918 se v Turčianském Svätém Martině sešli představitelé slovenského politického, kulturního a veřejného života. Ustavili Slovenskou národní radu a přijali Deklaraci slovenského národa, obvykle označovanou jako Martinská deklarace. Dokument vyjádřil nárok slovenské reprezentace rozhodovat o osudu Slováků nezávisle na uherské vládě a přihlásil se ke společné budoucnosti s Čechy.
Pozoruhodné je, že účastníci shromáždění v době rozhodování neměli spolehlivou zprávu o událostech 28. října v Praze. Podle slovenského Vojenského historického ústavu proto pražské vyhlášení i Martinská deklarace tvoří dva zásadní a rovnoprávné státoprávní akty vzniku společného státu. Nešlo o stejný dokument podepsaný na dvou různých místech, nýbrž o dvě rozhodnutí politických reprezentací reagujících na rozpad monarchie.
Proč nestačí říct, že Slovensko prostě „přistoupilo“
Z dnešního pohledu by bylo lákavé vyprávět příběh jako jednoduchou chronologii: Praha vytvořila stát a Martin se k němu za dva dny připojil. Taková formulace však skrývá podstatnou otázku politické legitimity. Slovenské shromáždění se samo přihlásilo k právu mluvit jménem slovenského národa a odmítlo nárok uherské vlády rozhodovat o jeho budoucnosti.
Současně je důležité nepřisuzovat shromáždění něco, čím nebylo. Nešlo o referendum všech obyvatel Slovenska; politická reprezentace v Martině nepokrývala všechny národnostní skupiny a její legitimitu nelze zaměnit za souhlas každého jednotlivého obyvatele. Rozhodnutí mělo historickou a politickou váhu, ale nevylučovalo následné spory o hranice či podobu československého soužití.
Společný stát s rozdílnou zkušeností
Česká a slovenská část nového státu přinášely do republiky různé právní tradice a různou správní praxi. V českých zemích se nadále uplatňovaly předchozí rakouské právní předpisy, na Slovensku právo uherské. První československý zákon umožnil jejich dočasné zachování právě proto, aby se společné instituce nezhroutily při pokusu vytvořit všechno znovu.
Rozdíly se brzy promítly do praktických otázek: kdo bude obsazovat úřady, jak se bude spravovat školství, jaké zastoupení získají Slováci v politice a kolik prostoru zůstane pro jejich svébytnou identitu. V říjnu 1918 na všechny tyto otázky neexistovala jediná hotová odpověď.
Dva říjnové dny a jedna společná historie
Znalost obou dat nepodkopává výročí vzniku republiky. Naopak mu dodává přesnější význam. Československo vzniklo díky souběhu domácí a zahraniční politiky, rozpadu monarchie a rozhodnutí českých i slovenských představitelů. Jednotný státní svátek tyto události připomíná, neměl by však zakrývat jejich odlišnou zkušenost.
Praha 28. října a Martin 30. října nejsou soupeřící výročí. Jsou to dvě místa, z nichž lze vidět vznik státu z rozdílných, ale vzájemně propojených perspektiv. A teprve obě dohromady vysvětlují, proč společná republika získala právě svou československou podobu.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], VHÚ Slovensko – 106. výročie vyhlásenia Martinskej deklarácie [2], Cambridge University Press – Slovakia in Czechoslovakia, 1918–1938 [3], Zákon č. 11/1918 Sb. – o zřízení samostatného státu [4]
