Dnes tento obraz působí téměř tragikomicky. Víme, že Hitler své sliby nedodržel, že o několik měsíců později obsadil zbytek českých zemí a že do roka zachvátila Evropu válka.
Jenže lidé, kteří Chamberlaina v září 1938 vítali, konec příběhu neznali. Neviděli ho jako naivního muže s bezcenným papírem. Viděli premiéra, který se vrátil z Německa s nadějí, že jejich synové nebudou muset zemřít v další evropské válce. Veřejné mínění nebylo jednotné, ale úleva byla skutečná a Chamberlainovi přicházely tisíce děkovných zpráv.
Winston Churchill se na tentýž dokument díval úplně jinak. Neviděl v něm záchranu míru, ale odklad střetu za cenu oslabení země, která se nemohla jednání ani účastnit. V říjnu 1938 v Dolní sněmovně prohlásil, že Británie si mohla vybrat mezi válkou a potupou, zvolila potupu a válka stejně přijde.
Dnes se snadno řekne, že Churchill měl pravdu a Chamberlain se mýlil. Mnohem zajímavější je ale otázka, proč dva inteligentní a zkušení politici hleděli na stejného Hitlera a viděli dva různé problémy. Chamberlain se snažil zabránit opakování roku 1914. Churchill už byl přesvědčený, že nový konflikt zastavit nelze a zbývá jen připravit Británii tak, aby jej přežila.
Dva muži, dva druhy odvahy
Neville Chamberlain nevypadal jako člověk, kolem něhož vznikají legendy. Byl věcný, přesný, rezervovaný a svou politiku často chápal jako správu problémů, které lze rozdělit na menší části a postupně vyřešit. Do parlamentu vstoupil až v devětačtyřiceti letech, předtím získal zkušenosti v podnikání a komunální politice. Jako ministr zdravotnictví se zabýval sociální správou, bydlením a reformami, tedy oblastmi vzdálenými obrazům velkých bitev a historických gest.
Churchill byl téměř jeho protikladem. Přemýšlel v obrazech, dlouhých dějinných obloucích a civilizačních hrozbách. Tam, kde Chamberlain viděl diplomatický problém, který je třeba ohraničit a vyjednat, Churchill cítil střet politických systémů a lidských vůlí. Chamberlain věřil v účinnost dohody, pokud jsou její podmínky dostatečně jasné. Churchill se stále více obával protivníka, pro kterého dohoda nepředstavuje závazek, ale pouze další nástroj.
Ani jeden z těchto přístupů nebyl sám o sobě zbabělý. Chamberlain osobně cestoval za Hitlerem ve věku, kdy létání nebylo pohodlnou služební rutinou, a přijal odpovědnost za jednání, jehož neúspěch mohl přinést okamžitou válku. Churchill zase riskoval vlastní politickou pověst tím, že dlouhodobě říkal věci, které většina veřejnosti slyšet nechtěla.
Jejich odvaha jen směřovala jinam. Chamberlain chtěl vyčerpat každou možnost, jak válce zabránit. Churchill chtěl přestat předstírat, že Hitlerovy požadavky někde samy skončí.
Mír po jedné zemi
Mnichovská dohoda umožnila Německu převzít československé pohraničí výměnou za Hitlerův příslib, že v Evropě už nebude vznášet další územní nároky. Československo přitom u jednacího stolu chybělo. Pro Brity představoval Mnichov především pokus odvrátit válku. Pro českou historickou paměť se stal symbolem situace, kdy velmoci rozhodly o menším spojenci bez jeho účasti.
Právě tady se Churchillův odpor k appeasementu dostával za otázku jednoho území. Obával se, že každé vítězství dosažené bez boje Hitlera neposílí pouze materiálně, ale také psychologicky. Německo získalo československá opevnění, strategické území a později i přístup k významnému průmyslovému zázemí. Zároveň vidělo, že Británie a Francie nejsou ochotné riskovat válku kvůli spojenci ve střední Evropě.
Chamberlain situaci chápal jinak. Británie podle něj nebyla připravena na velký kontinentální konflikt, neměla jistotu účinné podpory Spojených států ani Sovětského svazu a veřejnost byla hluboce poznamenaná vzpomínkou na první světovou válku. Pokud bylo možné koupit čas, považoval to za odpovědnou volbu.
Na této úvaze nebylo všechno pošetilé. I v době, kdy jednal o Mnichovu, jeho vláda zvyšovala výdaje na britské přezbrojení. Podpora letectva, protivzdušné obrany a dalších vojenských kapacit pokračovala právě proto, že Chamberlain nemohl úplně vyloučit, že diplomacie selže.
Problém spočíval v ceně nakoupeného času. Británie jej získala, ale získal jej i Hitler. Československo jej nezískalo vůbec.
Muž s deštníkem nebyl hlupák
Pozdější historie proměnila Chamberlainův deštník v symbol naivity. Z komplikovaného politika se stal muž, který věřil diktátorovi, protože sám předpokládal, že ostatní uvažují stejně racionálně jako on. Tato karikatura je svůdná, ale nestačí.
Chamberlain nebyl pacifista ochotný přijmout úplně všechno. Když Hitler v březnu 1939 obsadil Prahu a rozbil i zbytek československého státu, britský premiér pochopil, že mnichovský příslib nemá žádnou hodnotu. Británie následně poskytla záruky Polsku a po německém útoku v září 1939 vyhlásila Německu válku. Muž, který se stal synonymem ústupků, tak zároveň dovedl Británii do konfliktu, jemuž se ze všech sil snažil zabránit.
Jeho tragédie nespočívala v nedostatku charakteru, ale ve špatném odhadu charakteru protivníka. Chamberlain věřil, že Hitler má cíle, které lze uspokojit a poté stabilizovat evropský systém. Churchill stále více chápal, že Hitlerův politický mechanismus vyžaduje další vítězství, další území a další nepřátele. Tam, kde Chamberlain hledal konečnou cenu dohody, Churchill viděl vydírání bez konečné částky.
Právě proto se oba muži ve třicátých letech tak zásadně rozcházeli. Nehádali se pouze o to, zda Británie má bojovat. Hádali se o to, zda je na druhé straně vůbec někdo, s kým lze vytvořit trvalý mír.
Churchill také nenesl čisté ruce
Příběh bývá často vyprávěn tak, že Chamberlain udělal všechny chyby a Churchill poté přišel, aby situaci napravil. Ani to není přesné. Churchill měl za sebou vlastní katastrofální rozhodnutí, zejména z první světové války, a jeho pověst riskujícího politika nebyla výmyslem protivníků. Mnoho jeho současníků si pamatovalo Gallipoli a obávalo se, že jeho sklon k velkým plánům může zemi zatáhnout do dalšího nepromyšleného dobrodružství.
Když v dubnu 1940 selhala spojenecká operace v Norsku, nebyl Churchill nezúčastněným kritikem. Jako první lord admirality nesl za její námořní část významnou odpovědnost. Přesto se politická rána snesla především na Chamberlaina, protože premiér nakonec nese odpovědnost i za chyby těch, kteří pod ním slouží. Během slavné norské debaty Churchill vládu energicky hájil, zatímco řada konzervativních poslanců se od vlastního premiéra odvrátila.
Chamberlain hlasování formálně vyhrál, jeho většina se však ztenčila natolik, že bylo zřejmé, že nedokáže vytvořit širokou vládu potřebnou pro vedení války. Labouristé odmítali vstoupit do kabinetu pod jeho vedením a 10. května 1940 odstoupil. Ve stejný den Německo zahájilo útok na Nizozemsko, Belgii, Lucembursko a Francii.
Typ vůdce, kterého Británie potřebovala, se během několika hodin definitivně změnil.
Předání bez pomsty
Churchillův příchod do Downing Street nebyl triumfem člověka, který konečně porazil svého dlouholetého soupeře. V květnu 1940 nebyl čas na osobní zadostiučinění. Francouzská fronta se hroutila a Británie potřebovala jednotu. Chamberlain navíc stále vedl Konzervativní stranu a měl mezi poslanci mnohem pevnější zázemí než nový premiér.
Mohl se stát překážkou. Místo toho vstoupil do Churchillovy válečné vlády jako lord prezident rady a svou autoritou pomáhal držet konzervativní většinu za mužem, s nímž se v předchozích letech ostře přel. Jeho podpora nebyla bezvýznamná. Nová vláda potřebovala dokázat, že nejde o osobní převrat, ale o skutečné národní vedení.
Právě tato poslední kapitola jejich vztahu se do jednoduchého příběhu hrdiny a poraženého nehodí. Chamberlain po odstoupení nepracoval na Churchillově pádu. Churchill zase nevytvořil ze svého předchůdce veřejného viníka všeho, co se před válkou pokazilo.
Když Chamberlain v listopadu 1940 zemřel na rakovinu, Churchill mu v Dolní sněmovně vzdal mimořádně velkorysou poctu. Neodvolal své politické nesouhlasy, ale zdůraznil Chamberlainovu upřímnost, odvahu a skutečnost, že ze všech sil usiloval o mír. Připomněl tím, že chybný úsudek a nečestný úmysl nejsou totéž.
Správní muži pro jiné časy
Chamberlain bývá někdy označován za člověka míru, který selhal ve válce, zatímco Churchill za člověka války, který v ní konečně našel svůj historický okamžik. Takové rozdělení je zjednodušené, ale ukrývá v sobě důležitou pravdu.
Chamberlainovy nejsilnější vlastnosti byly systematičnost, vyjednávání, administrativní přesnost a snaha nalézt řešení, které zabrání katastrofě. V normálních podmínkách mohou právě takové schopnosti vytvářet stabilní a odpovědnou politiku. Proti Hitlerovi se však jeho předpoklad, že druhá strana nakonec respektuje dohodu, stal slabinou.
Churchillovy vlastnosti působily v míru mnohem problematičtěji. Byl neklidný, konfliktní, dramatický, ochotný riskovat a téměř posedlý historickými hrozbami. V běžné politice mohl působit jako člověk, který neustále hledá novou bitvu. Když ale skutečná bitva přišla, právě tyto vlastnosti Británie potřebovala.
Neznamená to, že Chamberlain byl dobrým mírovým vůdcem a Churchill dobrým válečným vůdcem v každé situaci. Znamená to, že stejné povahové rysy mohou v jednom okamžiku působit jako přednost a v jiném jako překážka. Dějiny někdy neposuzují člověka jen podle toho, jaký je, ale také podle toho, zda jeho povaha odpovídá krizi, do níž vstoupil.
Rozsudek, který znal až budoucnost
Churchill a Chamberlain chtěli zachránit stejnou zemi. Rozcházeli se v tom, před čím ji musí zachránit nejdříve.
Chamberlain viděl největší nebezpečí v další válce, která může zničit celou evropskou generaci. Churchill viděl největší nebezpečí v protivníkovi, kterého každý ústupek učí, že může požadovat víc. Jeden chtěl získat mír prostřednictvím dohody. Druhý chtěl získat bezpečí prostřednictvím síly a odhodlání.
Budoucnost dala v zásadní otázce za pravdu Churchillovi. Hitlera nebylo možné trvale uspokojit a Mnichov válce nezabránil. Tento výsledek však neznamená, že Chamberlain válku odmítal ze zbabělosti nebo že jeho spoluobčané toužili obětovat Československo z lhostejnosti. Znamená především, že jednali pod tlakem vzpomínky na jednu katastrofu a nedokázali včas rozpoznat podobu katastrofy nové.
Chamberlain se stal symbolem člověka, který věřil míru příliš dlouho. Churchill symbolem člověka, který přestal věřit včas.
Mezi těmito dvěma postoji však neleží jednoduchá hranice mezi slabostí a odvahou. Leží tam jedna z nejtěžších otázek politického vedení: kdy ještě vyjednávání chrání životy a kdy už pouze poskytuje agresorovi další prostor?
Chamberlain na ni odpověděl špatně. Neodpovídal však nečestně.
A Churchill, který s ním bojoval nejostřeji, to nakonec dokázal uznat.
CHURCHILLOLOGIE
Existují historické osobnosti, o kterých stačí napsat jeden článek. Winston Churchill mezi ně nepatří. Byl symbolem odporu proti Hitlerovi, ale také mistrem politického jazyka, mediální strategie, technologických vizí i člověkem s velmi rozporuplnou povahou. Série Churchillologie sleduje různé podoby muže, který výrazně ovlivnil 20. století — od války a politiky přes psychologii až po jeho zvláštní návyky, vztahy a způsob přemýšlení o světě.
SLEDUJTE SERIÁL CHURCHILLOLOGIE NA KÓD ENIGMA
Zdroje: Imperial War Museums – How Britain hoped to avoid war with Germany in the 1930s [1], The National Archives – Chamberlain and Hitler 1938 [2], UK Parliament – Norway Debate, Conduct of the War [3], UK Parliament – Blood, Toil, Tears and Sweat [4], Hansard – Churchill’s tribute to Neville Chamberlain, 12 November 1940 [5], GOV.UK – Neville Chamberlain [6], img ai generated
