Dlouho přitom panovala představa, že jednou z cen za tak extrémní život je velmi špatný zrak. Grónští žraloci obývají temné arktické vody a jejich oči často napadá parazitický korýš. Některé populární popisy z nich proto udělaly téměř slepé obry, kteří se orientují hlavně čichem.
Výzkum publikovaný v lednu 2026 v Nature Communications však tuto představu zásadně komplikuje. Genetická, molekulární, histologická i funkční analýza ukázala, že grónský žralok má neporušený a velmi specializovaný zrakový systém, přizpůsobený životu téměř bez světla. A na sítnicích více než stoletých zvířat vědci nenalezli zjevné známky degenerace, jakou s věkem běžně pozorujeme u jiných obratlovců.
Neznamená to, že vědci právě prozkoumali oko čtyřsetletého žraloka. Nejstarší jedinec zahrnutý do této části studie měl odhadovaný věk přes 130 let. Výsledek je přesto mimořádný: nervová tkáň, která u jiných živočichů během stárnutí postupně ztrácí buňky a hromadí poškození, byla po více než jednom století stále strukturálně zachovaná.
Oči, od kterých se mnoho neočekávalo
Grónský žralok (Somniosus microcephalus) žije ve vodách severního Atlantiku a Arktidy, často v prostředí s velmi nízkou intenzitou světla. Je pomalý, může přesáhnout pět metrů a jeho metabolismus je přizpůsobený mimořádně chladné vodě.
Jeho oči dlouho nevypadaly jako orgán, který by měl být zvlášť obdivuhodný.
Na rohovkách mnoha jedinců žije parazitický klanonožec Ommatokoita elongata, který se k oku přichycuje a může rohovku poškodit. V kombinaci s hlubokým a tmavým prostředím to vedlo k představě, že zrak pro žraloka pravděpodobně není příliš významný.
Existovaly však i indicie opačné. Grónský žralok má dobře vyvinuté mozkové centrum pro zpracování vizuálních informací a za sítnicí také tapetum lucidum, reflexní vrstvu známou například z očí koček, která vrací světlo zpět přes fotoreceptory a zvyšuje šanci zachytit i velmi slabý foton.
Tým Lily Foggové, Emily Tomové, Doroty Skowronské-Krawczykové a jejich kolegů se proto rozhodl zjistit, zda se skutečně díváme na dlouhověké zvíře s degenerujícím zrakem, nebo naopak na mimořádně dobře zachovaný vizuální systém.
Výsledek byl jednoznačně blíž druhé možnosti.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Jeho sítnice je prakticky postavená na noční vidění
Lidská sítnice používá dva hlavní druhy fotoreceptorů. Čípky nám umožňují dobře vidět za světla a rozlišovat barvy, zatímco tyčinky jsou mnohem citlivější a přebírají hlavní roli za šera.
Sítnice grónského žraloka je extrémně posunuta právě k druhému řešení.
Výzkumníci zjistili, že je prakticky čistě tyčinková. Obsahuje velmi hustě naskládané a prodloužené tyčinky, tedy konstrukci typickou pro živočichy, kteří potřebují zachytit co nejvíce světla v prostředí, kde je ho zoufale málo. Všechny důležité vrstvy sítnice přitom zůstávaly zachované: nejen fotoreceptory, ale i bipolární, amakrinní a gangliové buňky a Müllerovy gliové buňky.
Genom poskytl stejný obrázek z jiné strany.
Geny potřebné pro vidění za nízké intenzity světla zůstávají funkční a jsou v sítnici aktivně exprimovány. Naproti tomu mnoho genů spojených s čípkovým, tedy denním a barevným viděním, se během evoluce změnilo v nefunkční pseudogeny nebo se přestalo exprimovat.
Grónský žralok tedy není vybaven univerzálním zrakem.
Jeho oči jsou velmi úzce specializované na svět, ve kterém téměř žádné světlo není.
Ještě si posunul citlivost směrem k modré
Ani všechny tyčinky nejsou stejné.
Jejich klíčovou světlocitlivou molekulou je rodopsin. Když jej zasáhne foton správné vlnové délky, spustí řetězec reakcí, který nakonec nervová soustava převede na vizuální informaci.
Vědci rodopsin grónského žraloka laboratorně zrekonstruovali a změřili jeho spektrální vlastnosti.
Zjistili, že jeho maximální citlivost je posunutá ke kratším, modřejším vlnovým délkám ve srovnání s některými žraloky žijícími v mělčích vodách.
To dává v hlubokém oceánu velmi dobrý smysl.
Voda postupně pohlcuje různé části viditelného spektra a do větších hloubek nejlépe proniká právě modré světlo. Živočich, který má využít poslední dostupné fotony, tedy získá výhodu, pokud svůj zrakový pigment naladí právě na tuto část spektra.
Výsledkem není oko určené pro ostré barevné vidění na slunečním světle.
Je to biologický detektor optimalizovaný pro svět, v němž by lidské oko už téměř nic nevidělo.
Parazit na oku ještě nemusí znamenat slepotu
Velmi nápadným detailem grónského žraloka bývají právě paraziti přichycení k rohovce.
Proto byla jednou z otázek studie také samotná průchodnost rohovky pro světlo. Pokud by byla natolik poškozená, že by fotony k sítnici téměř nedorazily, dokonale zachované fotoreceptory by zvířeti příliš nepomohly.
Ani tato část představu téměř slepého žraloka nepodpořila.
Autoři zjistili, že rohovka zůstává schopná propouštět světlo i navzdory chronické parazitaci. To samozřejmě neznamená, že parazit nemůže jednotlivému žralokovi zrak poškodit nebo že všichni jedinci vidí stejně dobře. Ukazuje však, že samotná přítomnost parazita není důkazem funkční slepoty celého druhu.
Také další anatomické znaky dávají smysl pouze tehdy, pokud zrak zůstává užitečný.
Evoluce by jen obtížně udržovala složitý systém citlivých fotoreceptorů, aktivní zrakové geny, nervové spoje a mozkové struktury, pokud by po většinu života zvířete nepřinášely žádnou informaci.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Nejpřekvapivější ale nebylo, že vidí
Největší pozornost vědců nakonec upoutala otázka stáří.
Sítnice je součástí nervové soustavy a její buňky musejí fungovat velmi dlouhou dobu. U lidí se během normálního stárnutí postupně mění její struktura, dochází k úbytku části fotoreceptorů, hromadění buněčného poškození a roste riziko degenerativních onemocnění.
U zkoumaných grónských žraloků nic podobně nápadného vědci neviděli.
A to přesto, že nejstarší analyzované zvíře bylo starší než 130 let.
Autoři pro ilustraci porovnali tento výsledek s publikovanými odhady věkového úbytku lidských tyčinek. Pokud by člověk dokázal žít 400 let a fotoreceptory ztrácel běžným lidským tempem, mohl by podle těchto odhadů přijít o více než polovinu a potenciálně až kolem devadesáti procent tyčinek.
Grónský žralok zřejmě používá úplně jinou strategii.
Jeho sítnice není nezničitelná a studie neukazuje, že se během staletí vůbec nemění. Ukazuje však mimořádně dlouhé udržení základní buněčné integrity.
A právě zde se výzkum zraku začíná měnit ve výzkum stárnutí.
V sítnici byly nápadně aktivní geny opravující DNA
Buňky jsou během života neustále vystavené poškození DNA. Vzniká při běžném metabolismu, působením reaktivních molekul i při samotném kopírování genetické informace.
Organismus proto disponuje rozsáhlým aparátem, který DNA kontroluje a opravuje.
U grónského žraloka vědci v sítnici zaznamenali robustní expresi genů spojených právě s opravou DNA. Zvláštní pozornost věnovali například genům ERCC1 a ERCC4, jejichž poruchy jsou u jiných obratlovců spojeny s degenerací sítnice a neschopností správně opravovat určité typy poškození genetického materiálu.
Je lákavé říci, že právě zde leží tajemství čtyřsetletého života.
To ale studie neprokazuje.
Vědci našli korelaci a biologicky velmi zajímavého kandidáta na mechanismus dlouhodobé údržby tkáně. Neprovedli experiment, který by ukázal, že zvýšená aktivita konkrétních opravných genů je příčinou dlouhověkosti žraloka nebo že jejich změna prodlouží život jiného zvířete.
Navíc existuje velmi jednoduchý faktor, který nelze ignorovat.
Žralok žije v ledové vodě a má extrémně pomalý metabolismus.
Nižší teplota může zpomalovat celou řadu chemických procesů včetně některých forem buněčného poškození. To, co vypadá jako biologický program proti stárnutí, tedy může být výsledkem kombinace evolučních mechanismů, fyziologie a mimořádně chladného prostředí.
Nejstarší zkoumané oko nebylo čtyřsetleté
Tento detail je důležitý právě proto, že kolem grónských žraloků vzniká velmi snadno atraktivní, ale nesprávná zkratka.
Druh může zřejmě dosahovat věku kolem čtyř století. Toto číslo pochází ze slavné studie z roku 2016, která pomocí radiokarbonového datování proteinů v očních čočkách zkoumala 28 samic. Největší, 502 centimetrů dlouhá samice měla odhadovaný věk 392 let, ovšem s velmi širokým intervalem nejistoty ±120 let. Studie proto konzervativně dospěla k závěru, že délka života druhu je nejméně 272 let.
Nový výzkum zraku ale nepoužíval sítnici právě tohoto historického exempláře.
Analyzovaní žraloci byli uloveni pro vědecký výzkum u Disko Island v Grónsku mezi roky 2020 a 2024 a nejstarší z nich byl odhadován na více než 130 let.
Nemůžeme tedy říci, že vědci právě otevřeli oko čtyřsetletého žraloka a zjistili, že je jako nové.
Můžeme říci něco stále mimořádného: žralok, který už žil déle než nejvyšší běžná délka lidského života, měl sítnici bez zjevné věkem podmíněné degenerace.
A vzhledem k tomu, že druh jako celek dokáže žít ještě mnohem déle, je pochopení mechanismů této údržby mimořádně zajímavou otázkou.
Oko pomohlo odhalit jeho věk a teď možná pomůže pochopit jeho dlouhověkost
Na grónském žralokovi je krásná jedna nečekaná historická souvislost.
Právě oko umožnilo před deseti lety zjistit, jak neuvěřitelně starý tento živočich může být.
Oční čočka během života vytváří bílkoviny, jejichž nejstarší části vznikají už v raném vývoji a později se prakticky neobměňují. Radiokarbonové datování těchto proteinů proto vědcům poskytlo biologickou časovou kapsli, podle níž dokázali odhadnout věk zvířat.
O deset let později se věda k oku stejného druhu vrátila.
Tentokrát ne proto, aby podle něj změřila čas, ale aby zjistila, jak tkáň dokáže tak dlouho času odolávat.
Výzkumníci dnes ještě nevědí, zda je klíčem účinnější oprava DNA, pomalý metabolismus, chladné prostředí, zvláštní buněčná údržba, nebo kombinace celé řady mechanismů.
Právě proto je grónský žralok pro biologii stárnutí tak zajímavý.
Člověk může mít pocit, že století je pro nervovou tkáň extrémně dlouhá doba. Pro žraloka plujícího v temnotě Arktidy však může představovat sotva první třetinu života.
A jeho sítnice se podle všeho naučila s takovým časem počítat.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Nature Communications – Fogg et al., „The visual system of the longest-living vertebrate, the Greenland shark“ [2], PubMed – „The visual system of the longest-living vertebrate, the Greenland shark“ [3], Science – Nielsen et al., „Eye lens radiocarbon reveals centuries of longevity in the Greenland shark (Somniosus microcephalus)“ [4], University of Copenhagen – „Eye lens radiocarbon reveals centuries of longevity in the Greenland shark“ [5], img AI generated
