Důležité může být také to, v jakém období vývoje dítě před obrazovkou tráví nejvíce času.
Výzkumníci sledovali 502 dětí ze singapurské kohorty GUSTO od raného dětství až do věku přes deset let. Rodiče opakovaně uváděli dobu strávenou sledováním obrazovek, když bylo dětem 1 rok, 1,5 roku, 2 roky, 3 roky, 6 let a 8 let. V devíti letech potom psychologové hodnotili jejich školní dovednosti a v deseti a půl letech pracovní paměť.
Ani po zohlednění řady dalších faktorů nezmizela jedna zajímavá souvislost: nejsilnější vztahy s pozdějšími výsledky se objevovaly u času před obrazovkou už kolem jednoho roku života a znovu přibližně v šesti letech.
Ne všechny roky vyšly stejně
Kdyby obrazovky působily na vývoj dítěte jednoduše podle počtu hodin, očekávali bychom podobný vztah v každém věku. Jenže právě to studie neukázala.
Po statistickém zohlednění dalších charakteristik rodiny a dítěte bylo více času před obrazovkou ve věku 1 roku, 1,5 roku a 6 let spojeno s horším pozdějším akademickým výkonem. U pracovní paměti přetrvával vztah především pro expozici ve věku 1 roku a 6 let. Naopak jednotlivá měření ve dvou, třech nebo osmi letech už po úpravách stejnou jasnou asociaci nevykazovala.
Největší rozdíl se objevil u nejmladších dětí. Každá další hodina denního času před obrazovkou ve věku jednoho roku byla v použitém statistickém modelu spojena přibližně s poklesem akademického skóre o 1,47 standardního bodu v devíti letech. U pracovní paměti měřené o další rok a půl později odpovídal rozdíl asi 1,12 bodu.
To nejsou propastné rozdíly, podle kterých by bylo možné předpovědět budoucnost konkrétního dítěte. Jejich význam spočívá jinde: souvislost byla zachytitelná ještě mnoho let poté, co bylo používání obrazovek zaznamenáno.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
V jednom roce sledovaly děti obrazovky v průměru přes dvě hodiny denně
Údaje navíc ukazují, jak brzy se obrazovky stávají součástí dětského života. Ve sledované skupině činil průměrný čas před obrazovkou už ve věku jednoho roku přibližně 2,1 hodiny denně. Do osmi let vzrostl zhruba na tři hodiny.
Právě první rok života přitom patří k období mimořádně rychlého vývoje mozku. Nervová spojení vznikají, zanikají a reorganizují se podle zkušeností, které dítě získává. Pro vývoj jazyka, pozornosti i sociálních schopností nejsou důležité pouze podněty samotné, ale také kontakt s dalšími lidmi, společná pozornost, reakce na výraz tváře, pohyb a možnost fyzicky zkoumat okolní svět.
To ale ještě neznamená, že obrazovka sama o sobě „poškozuje mozek“. Jednou z možností je takzvaný displacement effect – problém nemusí představovat pouze to, co dítě během sledování obrazovky dělá, ale hlavně to, co v dané době dělat nemůže. Hodina videa může znamenat o hodinu méně hry, pohybu, rozhovoru s rodičem nebo manipulace s předměty. U dítěte, které právě prostřednictvím těchto činností poznává svět, může být tento rozdíl významnější než u staršího školáka.
Šest let představuje druhé zajímavé období
Druhý výrazný bod se objevil kolem šesti let, tedy přibližně v době, kdy děti vstupují do formálního vzdělávání a prudce rostou požadavky na soustředění, práci s informacemi a udržení instrukcí v paměti.
Pracovní paměť lze zjednodušeně popsat jako mentální pracovní plochu. Umožňuje několik okamžiků podržet informaci a současně s ní něco dělat. Dítě ji používá například tehdy, když si musí zapamatovat část zadání, provést první krok a přitom nezapomenout, co následuje. Je důležitá při čtení, počítání, řešení problémů i běžném fungování ve třídě.
Ve studii byla každá další hodina času před obrazovkou ve věku šesti let spojena přibližně s o 0,88 bodu nižším pozdějším akademickým skóre a o 1,01 bodu nižším skóre pracovní paměti.
Autoři proto uvažují, že právě rané dětství a počátek školního věku mohou představovat citlivější období. Výsledky ovšem nedokazují, že existují dvě přesně vymezená „okna“, během nichž jsou obrazovky škodlivé, zatímco v ostatních letech nezáleží na ničem. Jde o populační vzorec, který bude potřeba ověřovat v dalších studiích.
Když se sečetlo celé dětství, objevila se ještě jedna souvislost
Výzkumníci se nepodívali pouze na jednotlivé věkové body. Spočítali také průměrnou kumulativní expozici obrazovkám v průběhu dětství.
Vyšší dlouhodobý čas před obrazovkou byl konzistentně spojen s horším pozdějším akademickým výkonem. U pracovní paměti se však stejná souvislost při pohledu na kumulativní expozici neprokázala.
To je poměrně důležitý detail. Ukazuje totiž, že různé kognitivní schopnosti nemusí na stejné prostředí reagovat stejně. Školní výkon je navíc výsledkem celé řady schopností, rodinných podmínek, motivace, jazyka a vzdělávacích zkušeností. Pracovní paměť představuje užší kognitivní funkci.
Studie tedy nenalezla jednoduchou rovnici, podle které lze dosadit počet hodin a vypočítat budoucí známky dítěte.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Studie neumí říct, co dítě na obrazovce sledovalo
Tady se dostáváme k jednomu z největších omezení podobného výzkumu. „Čas před obrazovkou“ není jedna činnost.
Půlhodina videohovoru s prarodičem, společné sledování vzdělávacího pořadu s rodičem, hraní interaktivní hry a půlhodina rychle se střídajících krátkých videí představují z hlediska pozornosti, sociální interakce a učení velmi rozdílné zkušenosti. Přesto je lze při prostém měření času zařadit do stejné kolonky.
Také množství času udávali rodiče, takže nejde o přesný digitální záznam každé minuty. A především jde o observační studii. Přestože výzkumníci statisticky zohlednili řadu možných vlivů, nelze z výsledků dokázat, že větší čas před obrazovkou způsobil horší výkon.
Může do něj vstupovat například rodinné prostředí. Dítě, které tráví více času před obrazovkou, může mít zároveň méně příležitostí ke společnému čtení, jiný spánkový režim nebo jiné podmínky pro učení. Směr vztahu navíc nemusí být vždy pouze od obrazovky k dítěti. Rodiče mohou častěji využívat obrazovky také u dětí, které se obtížněji zabaví nebo regulují svou pozornost.
Právě proto je přesnější říkat, že studie objevila dlouhodobou souvislost, nikoli že prokázala škodlivý účinek telefonů či televize.
Proč jsou doporučení pro nejmenší děti tak přísná
Výsledky dobře zapadají do důvodu, proč Světová zdravotnická organizace doporučuje u nejmenších dětí se sedavému času před obrazovkou pokud možno vyhnout. Pro jednoleté děti WHO sedavý screen time nedoporučuje vůbec, u dvouletých a dětí ve věku tří až čtyř let doporučuje nejvýše jednu hodinu denně, přičemž méně je podle organizace lepší.
Ani tato doporučení ale neříkají, že rodič, který pustí ročnímu dítěti pohádku, právě poškodil jeho budoucí školní výsledky. Jejich smyslem je chránit omezený čas, který malé dítě během dne má, pro činnosti důležité pro jeho vývoj: pohyb, spánek, komunikaci, společnou hru, vyprávění a kontakt s okolním světem.
Nová studie k tomu přidává zajímavou dlouhodobou perspektivu. Některé rozdíly spojené s používáním obrazovek nebyly patrné jen bezprostředně po jejich používání. Statistická stopa byla viditelná ještě o osm nebo devět let později.
Nejsilnějším poselstvím proto možná není zákaz displejů. Je jím připomínka, že hodina dětského času nikdy není jen hodina před obrazovkou. V raném věku je zároveň hodinou, během níž se mozek mohl učit z tváře druhého člověka, z pohybu vlastního těla, ze slov, předmětů a skutečného světa kolem sebe.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], World Journal of Pediatrics – Screen viewing time from age 1 to 8 years and subsequent academic performance and working memory [2], PubMed – Screen viewing time from age 1 to 8 years and subsequent academic performance and working memory [3], World Health Organization – Guidelines on physical activity, sedentary behaviour and sleep for children under 5 years of age [4], ScienceDaily – Screen time at ages 1 and 6 may matter more than parents realize [5], img AI generated