V Chartwellu dnes žije Jock VII., zrzavý kocour s bílou náprsenkou a bílými tlapkami. Je to rodinná tradice, kterou Churchillovi předali National Trustu: v domě má vždy pohodlně bydlet marmeládově zbarvený kocour jménem Jock.
Já jsem se k Winstonovi dostal v listopadu 1962 jako dárek k jeho osmdesátým osmým narozeninám. Přinesl mě jeho někdejší soukromý tajemník John „Jock“ Colville, po němž jsem dostal jméno. Winston si mě oblíbil a často mě nechával sedět na klíně. Vozil mě s sebou také mezi Chartwellem a londýnským domem v Hyde Park Gate.
To jsou fakta.
Teď vám povím, jak to bylo doopravdy.
Přišel jsem pozdě
Lidé mi často vyprávěli, že můj člověk kdysi řídil válku.
Nevím. Nebyl jsem u toho.
Když jsem ho poznal, už neřídil armády, kabinet ani impérium. Řídil především personál, čas oběda a přesnou polohu své sklenice. I v tom ovšem projevoval značné odhodlání.
Všude kolem něj byly knihy, obrazy, fotografie a vzpomínky. Návštěvníci přicházeli s výrazem, jako by vstupovali do chrámu. Čekali velkého muže dějin.
Já viděl starého pána, který se obtížně pohyboval, rychle se unavil a přesto se odmítal chovat, jako by už měl být hotový.
Občas usnul v křesle.
Nechal jsem ho.
Člověk, který tak dlouho bděl nad Británií, měl právo na několik hodin spánku pod dohledem kvalifikovaného kocoura.
Na ministerského předsedu byl docela učenlivý
Winston měl pověst člověka, kterého nelze zkrotit. Je to přehnané.
Stačilo si mu sednout na noviny.
Lidé se jej snažili zastavit argumenty, rozkazy a lékařskými doporučeními. To byla začátečnická chyba. Když chtěl pracovat a já usoudil, že je čas věnovat se důležitějším věcem, položil jsem se přesně na místo, které právě potřeboval.
Nepřel se se mnou.
Možná proto, že chápal hierarchii. Královna stála nad premiérem, ale kočka stojí nad papírem. Britská ústava se o tom nezmiňuje pouze proto, že její autoři považovali tuto skutečnost za samozřejmou.
Jeho doutníky jsem toleroval. Kouř nebyl příjemný, ale k Winstonovi patřil stejně jako motýlek, hůl a lidská potřeba opakovat stejné historky. Čím byli posluchači významnější, tím delší byla historka.
Já významný byl.
Proto se mnou většinou mlčel.
Muž za pomníkem
Venku existoval Churchill. Uvnitř domu Winston.
Churchill měl pronášet věty, které zachraňovaly civilizaci. Winston hledal brýle, zlobil se na vlastní tělo a dokázal celé minuty pozorovat zvíře, které nedělalo vůbec nic.
Churchill patřil parlamentu, válce, knihám a budoucím historikům. Winston patřil Clementine, rodině, Chartwellu a všem tvorům, před nimiž nemusel hrát žádnou roli.
Právě zvířata zřejmě chápal lépe než některé lidi. Psi k němu vzhlíželi, prasata s ním podle známého výroku zacházela jako s rovným a kočky se přirozeně dívaly shora na všechny. V domě se během let vystřídala celá zvířecí společnost. Byli tu psi, ptáci, ryby, prasata i několik koček. Já jsem byl poslední.
To mi nevadilo.
Poslední neznamená nejméně důležitý. Někdy poslední svědek uvidí člověka přesněji než všichni, kteří jej poznali na vrcholu.
Já jsem nepoznal Winstona, když se mu všichni klaněli.
Poznal jsem ho ve chvíli, kdy už potřeboval, aby si někdo prostě sedl vedle něj.
Vítězství bez projevu
Lidé se ptají, zda zvíře pozná velikost svého člověka.
Samozřejmě.
Jen ji měří jinak.
Kočce je lhostejné, kolik zemí vám děkuje, kolik knih jste napsali a kolik soch vám jednou postaví. Důležité je, zda umíte sedět dostatečně klidně, zda vaše koleno poskytuje stabilní oporu a zda si uvědomujete, že zavřené dveře představují osobní urážku.
Winston v těchto disciplínách nebyl bezchybný, ale postupně se zlepšoval.
Měl jsem ho rád. Ne kvůli Hitlerovi, El Alameinu ani železné oponě. Nic z toho neumělo otevřít konzervu. Měl jsem ho rád proto, že přes všechnu svou hlučnost dokázal být v přítomnosti zvířete něžný.
Lidé často říkají, že kočka patřila Churchillovi.
Takto vlastnictví nefunguje.
Winston patřil mně.
Poslední přání
Po jeho smrti zůstalo v Chartwellu mnoho věcí. Obrazy, knihy, nábytek, zdi, které sám stavěl, i pokoje naplněné vzpomínkami. Zůstal jsem také já. Měl jsem volný pohyb po domě a rád jsem ležel před krbem stejně jako za Winstonova života. Zemřel jsem roku 1975 ve třinácti letech. Potom přišel Jock II. a po něm další.
Dnes má službu Jock VII., zachráněný zrzavý kocour, který se ujal Chartwellu v roce 2020. Kontroluje zahradníky, loví dlouhou trávu v sadu a po náročném dni odpočívá na pohovce. Personál zřejmě stále potřebuje dohled.
Winston si přál, aby v jeho domě vždy žil kocour mého jména a vzhledu. Lidé to považují za roztomilou drobnost na konci života velkého státníka.
Mýlí se.
Byl to jeden z jeho nejrozumnějších příkazů.
Politická rozhodnutí se mění. Hranice se posouvají, projevy se krátí na několik vět a lidé se přou, zda byl jejich hrdina, nebo jejich problém. Kocour však zůstává kocourem. Nepotřebuje historickou revizi, parlamentní debatu ani bronzový pomník.
Stačí mu teplé místo, zahrada a dům plný lidí, které lze postupně vycvičit.
Churchillologie začala mužem, jenž odmítl kapitulovat. Prošla jeho slovy, válkami, ženami, nepřáteli, spojenci, omyly i legendou. Bylo řečeno téměř všechno, co mohli říci politici, historici a lidé, kteří jej milovali nebo nesnášeli.
Poslední rozsudek proto patří někomu nezávislému.
Winston nebyl jednoduchý člověk.
Ale na člověka byl docela dobrý.
CHURCHILLOLOGIE
Existují historické osobnosti, o kterých stačí napsat jeden článek. Winston Churchill mezi ně nepatří. Byl symbolem odporu proti Hitlerovi, ale také mistrem politického jazyka, mediální strategie, technologických vizí i člověkem s velmi rozporuplnou povahou. Série Churchillologie se pokusila podívat za doutník, gesto vítězství a bronzovou sochu. Ne proto, aby Churchilla sesadila z dějin, ale aby pod historickým monumentem znovu našla člověka. Legenda potřebovala sochy. Winston potřeboval kočku.
SLEDUJTE SERIÁL CHURCHILLOLOGIE NA KÓD ENIGMA
Zdroje: Britannica [1], Churchil Archives Center [2], BBC [3, 4], European Union [5], Novel Prize [6], Americas National Churchill Museum [7], Biography [8], World History, img ai generated leonardo ai, foto picryl, wikimedia commons
