Vzdělávací prostředí se tak ukazuje jako nečekaně silný formovač mozku – možná silnější než samotná DNA.
Když genetika přestává stačit
Jednovaječná dvojčata jsou biologické kopie – sdílejí 99,9 % DNA. Proto byla dlouho považována za dokonalý „pokus přírody“, který měl pomoci rozlišit, co formuje člověka víc – geny, nebo prostředí.
Dosavadní výzkumy naznačovaly, že i když dvojčata vyrůstají odděleně, jejich IQ bývá velmi podobné. To vedlo k závěru, že inteligence je převážně dědičná.
Jenže nová analýza kognitivního neurovědce Jareda Horvatha a vývojové psycholožky Katie Fabricant zpochybňuje samotný základ této teorie.
Klíč, který dosud chyběl: škola
Horvath a Fabricant znovu analyzovali data z devíti velkých studií sledujících 87 párů dvojčat oddělených při narození.
Tentokrát ale přidali proměnnou, kterou předchozí výzkumy téměř ignorovaly – typ vzdělávání.
Když dvojčata rozřadili podle podobnosti školního prostředí (stejný typ školy, podobná úroveň výuky, srovnatelná doba vzdělávání), zjistili něco znepokojivého:
dvojčata s podobným vzděláním měla IQ téměř totožné,
dvojčata s rozdílným školním prostředím vykazovala rozdíl až 15 bodů IQ – stejný, jaký bývá mezi náhodně vybranými cizinci.
To naznačuje, že vzdělání může přebít genetické předpoklady.
IQ není pevně dané číslo
IQ test byl původně vytvořen v roce 1905, aby pomáhal identifikovat děti, které potřebují ve škole více podpory.
Jenže v průběhu 20. století se z něj stal symbol vrozené inteligence.
Nové poznatky ale ukazují, že IQ je mnohem dynamičtější a závisí na stimulaci mozku prostředím, přístupu ke vzdělání i sociálním vlivům.
„Rozdíly ve vzdělávacím prostředí dokážou překonat vliv genů – bez ohledu na to, kdo vás učí nebo s kým sedíte ve třídě,“ uvádějí autoři studie.
Efekt, který vidíme po celém světě
Výsledky dvojčecích studií zapadají do dlouhodobého trendu známého jako Flynnův efekt – tedy pozorované globální zvyšování IQ během 20. století.
Zatímco genetika se za tak krátkou dobu změnit nemohla, zlepšení vzdělání, výživy a přístupu k informacím tento posun vysvětluje velmi dobře.
Graf z nové studie ukazuje, že růst průměrného IQ kopíruje růst průměrných let školní docházky.
Inteligence se tedy nevyvíjí v izolaci – roste spolu se společností.
Když dvojčata nejsou zrcadlem, ale experimentem
Autoři přiznávají, že vzorek byl malý – pouze deset dvojic splnilo přísná kritéria „odděleného vzdělání“.
Přesto jde o silný argument proti zjednodušenému pohledu na IQ jako na něco „daného“.
„Potřebujeme přehodnotit, jak chápeme inteligenci. Není to vrozená konstanta, ale ekosystém vlivů,“ říká Horvath.
Podle výzkumníků může být škola katalyzátorem, který aktivuje potenciál genetické výbavy – nebo naopak brzdou, pokud dítě nedostane dostatečné podněty.
Mozek, který se učí učit
Neurověda v posledních letech potvrdila, že mozek zůstává plastický i v dospělosti.
Vzdělání – formální i neformální – mění strukturu mozku, posiluje neuronová spojení a zlepšuje kognitivní rezervu, která chrání před demencí či Alzheimerovou chorobou.
Spekulace (označeno): Pokud se potvrdí přímý vztah mezi délkou vzdělávání a dlouhodobou kognitivní odolností, mohla by škola v budoucnu být považována za nejlepší „léčbu“ proti úpadku mozkových funkcí.
Nature vs. Nurture: nikdy nekončící spor
Debata o „povaze vs. výchově“ trvá od dob Galtona a Freuda.
Zatímco genetika nám dává základní architekturu mozku, prostředí – rodina, škola, kultura – určuje, jak se tato architektura využije.
Nová studie tak posiluje pohled, že geny nejsou osud, ale pouze potenciál.
A že rozdíl mezi géniem a průměrem nemusí být v DNA, ale v tom, kdo měl štěstí chodit do lepší školy.
ZDROJE: Science Daily, The Conversation, Science Direct, Foto: Unsplash+
