Vítejte v Římě. Váš byt je ve čtvrtém patře a výtah neexistuje
Představme si obyvatele Říma někdy ve druhém století našeho letopočtu. Ráno se probudí v pronajaté místnosti, do které proniká hluk z ulice. V přízemí jeho domu někdo otevírá obchod, kolem projíždějí povozy a od sousedů se ozývají hlasy. Pokud potřebuje vodu, možná bude muset sestoupit po schodech k veřejné kašně a potom ji vynést zpátky nahoru.
Nejde o popis konkrétního dochovaného bytu, ale o rekonstrukci založenou na tom, co víme o římské městské zástavbě a jejích obyvatelích. Starověký Řím byl velkoměstem, jehož počet obyvatel podle historických odhadů dosahoval v některých obdobích přibližně milionu. Takové množství lidí se nemohlo vejít do samostatných domů s atriem, zahradou a soukromými lázněmi.
Velká část obyvatel proto žila v nájemních prostorách vícepatrových domů. Tyto stavby se často označují jako insulae, zatímco jednotlivé obytné jednotky mohly být nazývány cenacula.
Slovo insula původně znamenalo ostrov a v městském prostředí také samostatný stavební blok. Jeho přesný význam se v různých obdobích a pramenech lišil. Ne každá zmínka o insule proto automaticky označuje jeden činžovní dům v dnešním smyslu. Přesto je základní podobnost nápadná. Římané znali několikapatrové obytné budovy, nájemní vztahy i majitele, kteří nemovitosti pořizovali kvůli pravidelnému výnosu. A stejně jako dnes nebylo jedno, v jaké části města a v jakém patře člověk bydlel.
Římský trh s bydlením: Kdo měl peníze, koupil dům. Ostatní platili nájem
Dochované texty často věnují největší pozornost bohatým Římanům, jejich reprezentativním domům a luxusním vilám. Jenže takové bydlení představovalo privilegium menšiny. Historik římského práva Bruce Frier ve své studii o nájemním trhu raného císařství upozorňuje, že většina obyvatel Říma bydlela v pronajatých prostorách. Nabídka byla přitom velmi různorodá a možnosti jednotlivých nájemníků výrazně omezovalo jejich společenské postavení a majetek.
Někteří si mohli dovolit větší byt s několika místnostmi, jiní obývali jedinou místnost nebo prostor navázaný na obchod či dílnu. S bydlením bylo možné spojit také provozování řemesla nebo drobného podnikání. Nemovitosti vlastnili bohatí jednotlivci, podnikatelé a další majetní příslušníci římské společnosti. Mohli pronajímat celé domy nebo jejich části a získávat z nich příjem.
Římské právo znalo smluvní vztah označovaný jako locatio conductio, který zahrnoval také nájem. Upravoval závazky mezi pronajímatelem a nájemcem, ačkoli konkrétní podoby římského bydlení se nedají beze zbytku převést na dnešní nájemní smlouvy. Důležité je, že nájemní bydlení nebylo okrajovou nouzovou možností. Tvořilo významnou součást ekonomiky velkoměsta. A už tehdy mohlo jít o velmi výnosný obchod.
Boháč Crassus vydělával i na domech, které právě hořely
Jedním z nejpozoruhodnějších příběhů římského realitního trhu je způsob, jakým získával nemovitosti Marcus Licinius Crassus, jeden z nejbohatších mužů pozdní římské republiky. Řecký životopisec Plútarchos píše, že Crassus dobře znal dva velké problémy městské zástavby: požáry a zhroucení staveb.
Proto si údajně pořídil stovky zotročených řemeslníků, mezi nimi stavitele a odborníky na stavební práce. Když někde vypukl požár, nevnímal jen neštěstí postiženého majitele. Viděl také investiční příležitost.
Podle Plútarcha kupoval hořící domy i sousední nemovitosti, jejichž vlastníci se obávali rozšíření ohně. V nejistotě byli ochotni prodávat za nízké ceny. Crassus pak mohl poškozené stavby nechat opravit vlastní pracovní silou. Plútarchos dokonce tvrdí, že tak Crassus získal značnou část římských nemovitostí. Rozsah jeho vlastnictví nelze přesně ověřit a antický životopisec mohl příběh literárně zvýraznit. Samotná existence obchodování s domy a spekulací na jejich hodnotu však dobře odpovídá tomu, co víme o římské ekonomice.
Na příběhu je zajímavé především to, že se v něm setkávají dvě strany městského bydlení. Pro nájemníka představoval požár hrozbu ztráty domova a majetku. Pro bohatého investora mohl znamenat příležitost rozšířit své vlastnictví. Římský realitní trh tak nebyl pouze otázkou toho, kde lidé složí hlavu. Byl také prostředkem k vytváření a soustřeďování bohatství.
Čím výš jste bydleli, tím delší byla cesta pro vodu
Římské nájemní domy nebyly všechny stejně kvalitní. Archeologické nálezy ukazují poměrně komfortní obytné komplexy, ale písemné prameny zachycují také stísněné a nebezpečné bydlení. Jedním z největších rozdílů mezi jednotlivými byty byla jejich poloha. Horní podlaží znamenala delší cestu po schodech a obtížnější přístup k některým službám. V domech bez rozvodu vody do vyšších pater bylo nutné vodu vynášet v nádobách. To je zvlášť pozoruhodné, protože Řím byl proslulý svými akvadukty.
Město disponovalo rozsáhlým systémem vodovodů, veřejných kašen a lázní. Schopnost přivést vodu na velkou vzdálenost však neznamenala, že ji měl každý obyvatel přímo doma. Soukromé přípojky byly dostupné jen části nemovitostí. Mnoho obyvatel využívalo veřejné zdroje vody. Pro člověka žijícího ve vyšším patře tak mohl být obyčejný ranní úkon výrazně pracnější, než si dnes dokážeme představit.
Podobné rozdíly existovaly také v hygienickém vybavení. Některé domy měly vlastní latríny nebo přístup ke kanalizaci, jiné domácnosti se musely spoléhat na veřejné toalety, noční nádoby a další způsoby odstraňování odpadu.
Římané tedy znali vyspělou městskou infrastrukturu, ale její výhody byly rozdělené velmi nerovnoměrně. Moderní na jejich bydlení nebylo pohodlí každého bytu. Spíše samotná organizace hustě obydleného města, ve kterém tisíce lidí sdílely domy, ulice a veřejné služby.
Seneca bydlel nad lázněmi. A o klidném odpoledni si mohl nechat zdát
Jestli něco spojuje život ve starověkém a dnešním městě, pak je to hluk. Římský filozof Seneca zanechal jeden z nejživějších popisů městského prostředí. Ve svém 56. dopise Luciliovi líčí, jaké zvuky slyší z ubytování nad veřejnými lázněmi. Pod ním cvičí lidé, kteří při námaze hlasitě oddechují. Ozývají se údery při masážích, hlasy hráčů míčových her a další zvuky provozu lázní. K tomu se přidávají pouliční prodavači a rozmanitý ruch každodenního života.
Seneca tento zvukový chaos využívá k filozofické úvaze o vnitřním klidu. Pro dnešního čtenáře je však jeho dopis také mimořádně cenným svědectvím o tom, jak mohl znít běžný římský den.
Nemusíme si představovat jen hlučné dílny a tržiště. Zvuky se šířily mezi jednotlivými provozovnami a obytnými prostory, jejichž hranice rozhodně neodpovídaly dnešním nárokům na akustickou izolaci. Zvlášť rušné byly některé úzké ulice s vysokými domy, kde se potkávali chodci, obchodníci, nosiči nákladů a povozy.
Římský satirik Juvenalis si ve svém díle stěžoval na městský hluk, nedostatek spánku i nebezpečí pouličního provozu. Jeho text je ovšem satira, nikoli neutrální sociologický průzkum. Autor záměrně zdůrazňoval nepříjemnosti velkoměstského života, aby vytvořil výrazný literární obraz.
Přesto se jeho líčení dobře doplňuje s dalšími doklady o husté zástavbě a mimořádně živém provozu římských ulic. Senecovy nářky bychom tedy nemuseli chápat pouze jako stížnosti rozmazleného filozofa. Představují také připomínku, že městský hluk není problém, který vznikl až s automobilovou dopravou.
Největší strach? Požár, před kterým se z horního patra nemuselo podařit utéct
Římské nájemní domy mohly být nebezpečné nejen kvůli hluku a špatným hygienickým podmínkám, ale také kvůli požárům a stavebním poruchám. V husté zástavbě se oheň mohl rychle šířit mezi sousedními objekty. Riziko zvyšovalo používání otevřeného ohně při vaření, svícení nebo vytápění a přítomnost hořlavých materiálů.
Zvlášť nepříznivá mohla být situace obyvatel vyšších pater. Neměli k dispozici moderní úniková schodiště ani požární zabezpečení. V případě rychle se šířícího požáru mohlo být opuštění budovy velmi obtížné.
Juvenalis se této obavě věnoval ve třetí satiře. Popisuje obyvatele domu, kteří žijí ve strachu z požáru a padajících stavebních konstrukcí. V jednom z výjevů upozorňuje na zvláštní nerovnost: člověk bydlící vysoko pod střechou může být při požáru v nejhorším postavení. Nešlo pouze o literární fantazii. Řím opakovaně zažil rozsáhlé požáry, z nichž nejznámější vypukl v roce 64 našeho letopočtu za vlády císaře Nerona. Požár zničil velkou část městské zástavby a stal se jedním z nejvýznamnějších urbanistických zlomů římských dějin.
Nero následně prosazoval některá pravidla nové výstavby, například větší oddělení budov a využívání odolnějších stavebních postupů. Omezování výšky staveb znali Římané také v jiných obdobích. Už Augustus stanovil pro určité typy domů výšková omezení a pozdější císaři do podoby městské zástavby dále zasahovali.
Právě taková opatření ukazují, že otázka stavební bezpečnosti byla významným veřejným problémem. Římské úřady se nesnažily řešit pouze jednotlivé nehody, ale také podmínky, které k nim přispívaly.
Přízemí patřilo obchodům. Nad nimi se žilo
Římský bytový dům se od mnoha dnešních městských domů zase tolik nelišil ani způsobem využití jednotlivých podlaží. V přízemí mohly fungovat tabernae, tedy obchodní nebo dílenské prostory otevřené směrem do ulice. Prodávalo se zde zboží, poskytovaly služby nebo provozovala řemesla. Někteří obchodníci bydleli přímo za provozovnou nebo nad ní. Jinde byly obytné prostory oddělené a přístupné samostatným schodištěm.
Taková kombinace bydlení a podnikání umožňovala velmi intenzivní využití městského prostoru. Nemovitost mohla současně přinášet příjem z obchodu i z pronájmu bytů. Pro majitele šlo o ekonomicky zajímavý model. Pro obyvatele znamenal snadnou dostupnost služeb, ale také hluk, pohyb zákazníků a každodenní ruch.
Nájemní domy tak byly součástí širšího městského organismu, v němž se obchod, práce a soukromý život odehrávaly na velmi malém prostoru. Dnešní kavárna v přízemí činžovního domu nebo malá dílna pod bytem proto nejsou tak moderním uspořádáním, jak by se mohlo zdát. Starověká města už před dvěma tisíci lety řešila, jak na omezené ploše spojit život domácností s ekonomickou činností.
Ostia ukazuje, že ne každý římský činžák byl špinavá noclehárna
Kdybychom vycházeli pouze z nářků římských satiriků, mohli bychom získat dojem, že všechny nájemní domy byly nebezpečné a přelidněné. Archeologie však nabízí mnohem pestřejší obraz. Mimořádně důležitá je Ostia, starověké přístavní město nedaleko Říma. Její dochované budovy umožňují podrobně zkoumat obytnou architekturu císařského období.
Jedním z nejzajímavějších příkladů je Caseggiato del Serapide, obytný komplex vybudovaný za vlády císaře Hadriana v první polovině druhého století. Dům měl vnitřní nádvoří lemované vysokými cihlovými pilíři, obchodní prostory a schodiště vedoucí do vyšších obytných podlaží. V sousedství se nacházely Lázně sedmi mudrců a další obytný komplex známý jako Caseggiato degli Aurighi. Celá skupina budov tvořila rozsáhlejší a architektonicky propojený celek.
Archeologové zde mohou sledovat nejen jednotlivé místnosti, ale také způsob, jakým byly obytné prostory spojeny se službami a veřejným životem města. V některých částech Ostie se navíc zachovaly doklady relativně komfortních bytů určených lépe situovaným obyvatelům. Měly několik místností uspořádaných kolem centrálního prostoru, který zajišťoval přístup a přiváděl světlo. Takové bydlení se pochopitelně lišilo od stísněných místností chudších Římanů.
Důležité je také upozornit, že většina původních vyšších podlaží ostijských domů se nedochovala. Rekonstrukce velikosti a podoby jednotlivých bytů proto někdy vycházejí ze schodišť, zbytků konstrukcí a srovnání s jinými stavbami.
Ostia nám tak neukazuje jeden univerzální typ římského činžáku. Dokládá rozmanitost bydlení, která odpovídala sociálním rozdílům tehdejší společnosti.
Desítky tisíc insulae. Kolik činžáků vlastně Řím měl?
O rozsahu římského nájemního bydlení vypovídá také pozoruhodný písemný pramen ze čtvrtého století našeho letopočtu. Takzvané regionární katalogy, které zaznamenávaly údaje o jednotlivých částech města, uvádějí přibližně 44 tisíc insulae a necelých 1 800 domus. Na první pohled to vypadá jako důkaz, že několikapatrové činžovní domy početně naprosto převládaly nad soukromými domy bohatých obyvatel. Jenže s těmito čísly je nutné zacházet opatrně.
Historici se stále zabývají tím, co přesně katalogy pod označením insula počítaly. Mohlo jít o různé typy nemovitostí a obytných jednotek, nikoli výhradně o celé několikapatrové činžáky. Z těchto údajů proto nelze jednoduše odvodit počet budov ani vynásobením průměrným počtem obyvatel spolehlivě vypočítat populaci Říma.
Přesto katalogy poskytují důležitou informaci: římská městská společnost rozlišovala mezi reprezentativními soukromými domy a rozsáhlou kategorií běžných obytných nemovitostí. Samostatné bydlení ve velkém domě nebylo standardem většiny obyvatel. Pro značnou část městské populace představoval běžnou zkušenost pronájem, sdílení budovy s dalšími domácnostmi a život v husté zástavbě.
Římané nevynalezli byt. Ale poznali problémy, které řešíme dodnes
Bylo by nepřesné tvrdit, že Římané jako první v dějinách vymysleli bydlení v bytech. Vícepodlažní stavby a obydlí sdílená více domácnostmi známe také z jiných starověkých společností. Římská civilizace však vytvořila mimořádně rozvinutý systém velkoměstského nájemního bydlení, který lze studovat nejen prostřednictvím archeologických pozůstatků, ale také právních textů, literatury a zpráv o každodenním životě.
Právě spojení těchto pramenů ukazuje, jak důležité bylo bydlení pro ekonomiku i společenské vztahy. Majitelé domů usilovali o výnos ze svého majetku. Nájemníci hledali bydlení, které odpovídalo jejich možnostem. Lepší a hůře vybavené prostory se lišily komfortem, bezpečností i dostupností služeb.
Veřejná správa řešila požáry, stavební omezení a fungování městské infrastruktury. Obyvatelé se mezitím museli vyrovnávat s hlukem, přeplněnými ulicemi, nedostatkem soukromí a nebezpečím, které přinášela hustá zástavba.
Starověký Řím samozřejmě nebyl moderním městem v dnešním smyslu. Neměl naši úroveň hygieny, sociálních práv, stavební regulace ani technického vybavení domácností. Podobnost je mnohem hlubší než ve vzhledu domů. Spočívá v tom, že rostoucí město vytvářelo stejné základní napětí mezi prostorem, cenou, pohodlím a bezpečností. A pokud bychom se mohli na jediný den přestěhovat do římského činžáku, nejspíš by nás nejvíc nepřekvapilo, jak odlišně se tam žilo. Překvapilo by nás, kolik věcí bychom poznávali.
Majitel domu, který chce vydělávat. Sousedé, které slyšíme přes stěnu. Obchod pod okny. A několik pater schodů, která musíme zdolat pokaždé, když potřebujeme něco přinést domů. Dva tisíce let jsou dlouhá doba. Některé starosti obyvatel velkých měst ale mají pozoruhodnou schopnost přetrvávat.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], ZME Science – Rome invented apartment life [2], Khan Academy – Roman domestic architecture: insula [3], ai generated
