Jeskyně, kterou moře každý den uzavíralo před světem
Na jihozápadním pobřeží Skotska, nedaleko vesnice Ballantrae, se nacházejí skalnaté útesy a mořské jeskyně, k nimž se po staletí vztahují místní pověsti. Jedna z nich vypráví o muži, který zde údajně vytvořil nejděsivější rodinný klan v britských dějinách. Jmenoval se Alexander Bean, známější pod přezdívkou Sawney, a podle legendy se společně se svou ženou a potomky živil vražděním a pojídáním náhodných pocestných.
Vyprávění obvykle začíná v 16. století. Bean měl pocházet z oblasti východně od Edinburghu a jako mladý muž odmítal poctivou práci. Se svou partnerkou, v některých verzích nazývanou Agnes Douglasová, proto odešel na západní pobřeží, kde dvojice nalezla hlubokou jeskyni. Její vchod při přílivu zaplavovalo moře, a úkryt tak zůstával po část dne nepřístupný.
Zpočátku měli přepadávat osamělé cestovatele. Později, když se jejich rodina rozrostla, se podle legendy zaměřovali i na větší skupiny. Oběti okrádali, zabíjeli a jejich těla odnášeli do jeskyně. Některé části údajně uchovávali jako potravu, jiné mělo moře vyplavovat na okolní pobřeží.
V nejznámější podobě příběhu měl klan čítat 45 členů. Beanovi a jeho ženě se připisovalo čtrnáct dětí, jejichž potomci se měli rodit z incestních vztahů mezi sourozenci. Během pětadvaceti let údajně zavraždili více než tisíc lidí.
Konec měl přijít po přepadení manželského páru, při kterém se muž ubránil a přivolal pomoc. Král Jakub VI. měl následně osobně vést rozsáhlou výpravu, při níž vojáci s pomocí loveckých psů jeskyni objevili. Zajatí členové rodiny byli podle pověsti odvezeni k popravě a potrestáni bez běžného soudního řízení.
Příběh obsahuje všechno, co čtenáře přitahuje i dnes: izolované místo, kruté zločiny, tajemství, náhodné odhalení a dramatickou odplatu. Problém je, že téměř nic z toho se nepodařilo doložit jako skutečnou historickou událost.
Tisíc mrtvých, královské vojsko a žádná stopa v archivech
Pokud by Sawney Bean opravdu existoval, patřil by k největším masovým vrahům evropských dějin. Jeho rodině se připisuje počet obětí, který by byl mimořádný i podle měřítek moderní kriminalistiky. Navíc by nešlo o událost odehrávající se v naprosté izolaci. Podle legendy mizeli lidé na cestách po dobu celého čtvrtstoletí, okolní obce žily ve strachu a nakonec musel zasáhnout samotný panovník.
Historikové by proto mohli očekávat alespoň nějaké zmínky v kronikách, úřední korespondenci, soudních záznamech nebo dobových zprávách. Jenže právě zde se příběh začíná rozpadat.
Ve třicátých letech 20. století se skotský právní historik William Roughead rozhodl případ prozkoumat. Zabýval se skutečnými kriminálními procesy a hledal materiál pro své práce o významných britských zločinech. Sawney Bean se mu zpočátku mohl jevit jako mimořádně atraktivní námět.
Roughead proto procházel historické úřední záznamy, soudobé deníky, paměti, kroniky i další písemnosti. Výsledek byl jednoznačně neuspokojivý: nepodařilo se mu najít jedinou věrohodnou dobovou zmínku, která by existenci Beana nebo jeho zločinů potvrzovala.
Své závěry zveřejnil v roce 1933 v textu The Monster of Ballantrae. Považoval Beana za smyšlenou postavu, která se do populárního vyprávění dostala až mnohem později.
Samotná absence historického záznamu samozřejmě ještě nedokazuje, že se určitá událost nikdy nestala. Zejména u starších dějin se mnoho dokumentů nedochovalo a životy obyčejných lidí často nezanechaly téměř žádnou písemnou stopu. Jenže zde nehledáme osamělého zločince, jehož smrt si nikdo nezapsal. Hledáme údajnou čtvrtstoletí trvající sérii více než tisíce vražd, rozsáhlou královskou vojenskou akci a popravu desítek lidí.
Čím mimořádnější a veřejnější událost měla být, tím obtížnější je vysvětlit úplné chybění současných pramenů. A právě tento nepoměr mezi rozsahem údajného zločinu a naprostou absencí dokladů představuje jeden z nejsilnějších argumentů proti historické existenci Sawneyho Beana.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Skutečná stopa vede do anglických knih o zločincích
Zatímco v dokumentech z období údajného Beanova života historikové neuspěli, v tištěné literatuře 18. století se jeho příběh objevuje poměrně zřetelně.
Jedním z důležitých zdrojů je kniha vydaná roku 1734 pod jménem kapitána Charlese Johnsona. Šlo o kompilaci životních příběhů slavných lupičů, vrahů a dalších zločinců. Její autoři a vydavatelé nabízeli čtenářům dramatické historky, v nichž se skutečné kriminalistické události často prolínaly s nepodloženými nebo zcela smyšlenými detaily.
Další stopa vede k Alexanderu Smithovi a jeho populárním sbírkám příběhů o lupičích z počátku 18. století. Vedle těchto rozsáhlejších knih se příběh šířil také prostřednictvím levných brožur, kterým se v angličtině říkalo chapbooks, a jednostránkových tisků prodávaných na trzích a při veřejných shromážděních.
Důležité je, že přesnou první verzi Beanova příběhu dnes nelze s jistotou určit. Dochované tisky umožňují sledovat jeho šíření, ale nedokazují, kdo jej původně vymyslel. Někteří badatelé spekulovali dokonce o možném podílu Daniela Defoea, autora Robinsona Crusoe. Pro jeho autorství však nemáme přesvědčivý důkaz.
V roce 1997 se původem legendy podrobněji zabývali folkloristé Sandy Hobbs a David Cornwell. Ve studii publikované v odborném časopise Folklore dospěli k závěru, že dostupné informace nejlépe odpovídají představě příběhu vytvořeného pro anglický komerční knižní trh 18. století.
To je zásadní rozdíl oproti běžné představě, že příběh vznikl mezi skotskými obyvateli jako vzpomínka na skutečné děsivé události a teprve později se dostal do knih. Podle Hobbse a Cornwella mohl být postup právě opačný: nejprve existovala atraktivní tištěná historka a až následně se stala součástí skotského folkloru.
Proč si Angličané vyprávěli o skotských kanibalech
Při pátrání po původu legendy nelze přehlédnout politické a kulturní prostředí, v němž se začala šířit. Vztahy mezi Anglií a Skotskem byly po staletí komplikované. Obě království spojovala od roku 1603 osoba panovníka, ale politicky se sjednotila až roku 1707.
Ani vznik Velké Británie neodstranil vzájemné předsudky a nepřátelství. V 18. století se britská společnost opakovaně střetávala s otázkou skotské identity, jakobitských povstání i politického vlivu Skotů v novém státě.
V anglické karikatuře a populární literatuře se proto často objevovala postava stereotypního Skota, označovaná přezdívkou Sawney. Jméno bylo odvozené od Alexandra, ale v anglickém prostředí se používalo i posměšně. Sawney býval zobrazován jako chudý, nevzdělaný, hrubý nebo nebezpečný člověk.
Historik Gordon Pentland, který zkoumal obraz Skotů v britických politických karikaturách mezi lety 1707 a 1832, ukázal, jak výraznou roli podobné stereotypy v anglické veřejné kultuře hrály. Karikaturisté i vydavatelé využívali skotskou odlišnost k politickému zesměšňování a někdy také k vyvolávání strachu.
Příběh o kanibalském klanu do takového prostředí dobře zapadal. Skotskou vysočinu a odlehlé pobřežní oblasti představoval jako prostor obývaný lidmi, kteří stojí mimo běžnou civilizaci a její pravidla. Incest, vraždění a kanibalismus byly extrémními prostředky, jak tento obraz ještě zesílit.
To neznamená, že máme důkaz o konkrétní propagandistické zakázce nebo že legendu někdo vytvořil přímo na objednávku anglické vlády. Takové tvrzení by přesahovalo dochované podklady. Víme však, že příběh vznikal nebo se šířil v prostředí, kde byla nepřátelská stereotypizace Skotů běžnou součástí komerční a politické kultury.
Vedle vydělávání peněz na senzačním čtení tak mohl pomáhat upevňovat obraz Skotů jako údajně barbarských a nebezpečných obyvatel severu.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Mohl mít Sawney Bean skutečného předchůdce?
Přestože důkazy o Beanově existenci chybějí, neznamená to, že všechny motivy jeho legendy vznikly z ničeho. Ve skotských historických vyprávěních se objevovaly příběhy o kanibalismu dávno před 18. stoletím.
Jedním z nejzajímavějších je pověst o muži známém jako Christie Cleek. Měl žít ve 14. století, v době válek a hladomorů, které zasáhly Skotsko. Podle pozdějšího vyprávění se přidal ke skupině hladovějících lidí, kteří začali vraždit ostatní a živit se jejich těly.
Tento příběh zaznamenal skotský historik Hector Boece v 16. století. Je však třeba připomenout, že Boece psal s velkým časovým odstupem a jeho historické dílo obsahovalo také legendární a nepodložené příběhy.
Podobnosti s pozdějším Sawneym Beanem jsou přesto nápadné. V obou případech vystupuje skupina kanibalů, která terorizuje své okolí, v obou se objevují motivy krutosti a odhalení zločinců. To vedlo některé badatele k úvaze, že autoři Beanova příběhu mohli starší vyprávění znát a využít jeho motivy.
Dalším důležitým zdrojem inspirace mohly být skutečné hladomory. V evropských dějinách existují zprávy o extrémních situacích, v nichž lidé v důsledku hladu sahali ke kanibalismu. Tyto historické případy však není možné automaticky spojovat s legendou o rodině, která měla systematicky vraždit cestovatele po dobu pětadvaceti let.
Právě zde se ukazuje, jak může lidové vyprávění fungovat. Starší historická zkušenost, skutečné lidské obavy a oblíbené literární motivy se mohou propojit do nového příběhu, který začne působit jako vzpomínka na konkrétní událost.
U Sawneyho Beana tak nemůžeme zcela vyloučit vzdálenou inspiraci skutečným zločinem nebo starším příběhem o hladomoru. Nic ovšem nedokazuje, že někdy existoval právě takový muž a taková rodina, jaké popisují pozdější legendy.
Jeskyně, která se stala důkazem jen proto, že ji lidé chtěli vidět
Když dnes návštěvníci jihozápadního Skotska pátrají po Sawneym Beanovi, mohou narazit na jeskyni v oblasti Bennane Head, která bývá označována za jeho někdejší úkryt. Samotná existence tohoto místa působí jako přesvědčivý argument. Pokud máme jeskyni, která odpovídá popisu, nemohl v ní přece někdo takový žít?
Historie tohoto spojení je však mnohem mladší než údajné Beanovy zločiny.
Podle výzkumu zveřejněného v regionálním historickém časopise Ayrshire Notes pomohl umístit Beanovu jeskyni do oblasti Bennane Head spisovatel S. R. Crockett. Učinil tak ve svém románu The Grey Man z roku 1896, tedy přibližně tři století po době, do níž bývá děj legendy zasazován.
V sedmdesátých letech 20. století se začali turisté o jeskyni intenzivněji zajímat. Přístup k ní byl poměrně nebezpečný, a místní samospráva proto nechala roku 1978 upravit cestu. Výsledkem bylo, že se místo stalo ještě známějším a postupně se objevovalo v turistických průvodcích i mapách.
Tak vznikl zvláštní paradox. Místo spojované s legendou se dostalo do oficiální turistické infrastruktury, což mohlo v očích návštěvníků posilovat dojem, že příběh má historický základ.
Jenže turistická mapa potvrzuje existenci jeskyně a její místní pojmenování, nikoliv pravdivost událostí, které se v ní údajně odehrály.
Právě takové procesy pomáhají vysvětlit, proč mohou legendy přežít celé generace. Když příběh získá konkrétní místo, je možné jej navštívit, vyfotografovat a znovu převyprávět. Časem se pak mezi skutečnou krajinou a smyšleným dějem vytvoří tak silné spojení, že si lidé začnou jednu věc vykládat jako důkaz druhé.
Z příběhu pro čtenáře se stala skotská turistická atrakce
V 18. století se legendy o mimořádně krutých zločincích dobře prodávaly v levných knížkách a letácích. V 19. století je přebíraly další sbírky kriminálních příběhů a později také romány a divadelní adaptace. Ve 20. století našly cestu do hororové literatury, filmu a turistického průmyslu.
Sawney Bean se postupně stal součástí obrazu temného Skotska. Jeho příběh se objevuje v populárních historických pořadech, hororových atrakcích a na internetových stránkách věnovaných skutečným zločinům.
Na tomto vývoji je pozoruhodné, že historická nejistota příběhu nijak zásadně nebrání jeho popularitě. Pro vydavatele hororových knih, tvůrce filmů nebo provozovatele turistických atrakcí je mnohem důležitější dramatická síla vyprávění než dostupnost soudních protokolů.
Pověst nabízí přesně to, co podobné žánry potřebují: děsivé místo, zapamatovatelného padoucha, mimořádný rozsah zločinů a krutý konec. Navíc ji lze uvádět jako legendu, která se možná opravdu stala.
Podle folkloristů Hobbse a Cornwella je právě schopnost příběhu přitahovat posluchače jedním z důvodů jeho dlouhého přežívání. Původně komerční vyprávění se postupně proměnilo v součást kulturní paměti, kterou si Skotsko osvojilo navzdory tomu, že její původ mohl být anglický a nepřátelský.
Z někdejšího obrazu údajně barbarských Skotů se tak stal turisticky využitelný příběh, který dnes pomáhá prodávat zážitky, knihy i návštěvy skutečných míst.
Největší záhada není počet obětí, ale život samotného příběhu
Sawney Bean pravděpodobně nikdy nevedl rodinu kanibalů, která by v jeskyni na skotském pobřeží zavraždila přes tisíc lidí. Přinejmenším pro takové tvrzení nemáme žádné věrohodné dobové důkazy a historické pátrání dosud nepřineslo ani potvrzení jeho existence.
Jeho příběh však přesto vypovídá o skutečných dějinách. Jen možná o jiném období, než do kterého bývá zasazován.
Zatímco legenda vypráví o krutém Skotsku 16. století, její doložitelný původ nás přivádí k anglickým vydavatelům, národním předsudkům a trhu se senzačními příběhy v 18. století. Pozdější vývoj zase ukazuje, jak literatura a turistický průmysl dokážou proměnit původně smyšlenou postavu v domnělou historickou osobnost.
Sawney Bean tak možná nikdy nikoho nezavraždil. Přesto se mu podařilo něco neobyčejného: stal se jedním z nejslavnějších skotských zločinců, aniž by historikové dokázali potvrdit jediný jeho čin.
A právě proto jeho příběh stojí za pozornost. Ne jako nevyřešený kriminální případ, ale jako ukázka toho, jak se vytváří historická paměť a proč některým vyprávěním věříme i tehdy, když pro ně chybějí důkazy.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Hobbs & Cornwell – Sawney Bean, the Scottish Cannibal, Folklore (1997), DOI 10.1080/0015587X.1997.9715936 [2], Ayrshire Archaeological & Natural History Society – Sawney Bean: Myth or Myth, Ayrshire Notes 23 (2002) [3], Gordon Pentland – We Speak for the Ready: Images of Scots in Political Prints, 1707–1832, The Scottish Historical Review (2011), DOI 10.3366/shr.2011.0004 [4], Wellcome Collection – Alexander Smith: The History of the Lives of the Most Noted Highway-Men (1714), bibliografický záznam [5], National Trust Collections – A Complete History of the Lives and Robberies of the Most Notorious Highwaymen [6], img ai generated
