Když se divadlo převléklo za zprávy
V neděli 30. října 1938, krátce po osmé hodině večer, začalo americké rádio CBS vysílat další díl pořadu The Mercury Theatre on the Air. Třiadvacetiletý Orson Welles se svým souborem připravil adaptaci slavného sci-fi románu Válka světů. Příběh mimozemské invaze přesunuli z Anglie do amerického New Jersey a jeho první část zpracovali jako sérii zdánlivě skutečných rozhlasových zpráv.
Po úvodním oznámení následovalo běžně znějící hudební vysílání, které začaly přerušovat zpravodajské vstupy. Nejprve informovaly o podivných explozích na Marsu, později o neznámém objektu, který dopadl poblíž vesnice Grovers Mill. Následovala dramatická reportáž, údajné výpovědi vědců a zprávy o ničivém útoku mimozemských strojů.
Tvůrci využili formu, kterou posluchači dobře znali. V roce 1938 totiž rozhlas pravidelně přerušoval běžné pořady zprávami o politických krizích v Evropě. Pouhý měsíc před Wellesovým vysíláním svět sledoval mnichovskou krizi a hrozbu další války. Naléhavý hlas reportéra proto mohl působit velmi věrohodně.
Pořad byl označen jako fikce a během vysílání zazněla další upozornění. Posluchač, který však rádio zapnul až po úvodu, mohl některé z nich minout. Právě tak vznikly skutečné případy lidí, kteří dramatizaci považovali za zprávu o mimozemském útoku.
Byl strach skutečný? Ano, ale čísla vyprávějí jiný příběh
Po vysílání skutečně telefonovali znepokojení posluchači do redakcí, rozhlasových stanic i na policejní úřady. V americkém Národním archivu se dochovaly dopisy adresované Federální komisi pro komunikace. Někteří pisatelé žádali potrestání tvůrců, jiní popisovali strach svých příbuzných nebo problémy způsobené zahlcenými telefonními linkami.
To však ještě neznamená, že miliony Američanů propadly hysterii a hromadně prchaly ze svých domovů.
Podle dobového průzkumu společnosti C. E. Hooper, která večer vysílání telefonicky oslovila přibližně 5 000 domácností, uvedla pouze asi dvě procenta dotázaných, že poslouchají Wellesův pořad nebo rozhlasovou hru. Drtivá většina Američanů tedy vysílání vůbec nesledovala. Pořad navíc soupeřil s mimořádně populární zábavnou show Edgara Bergena na konkurenční stanici NBC.
Přesto už následující den noviny psaly o rozsáhlé panice. Objevovaly se zprávy o rodinách prchajících z domovů, dopravních nehodách a lidech přesvědčených, že Ameriku napadli mimozemšťané. Některé příběhy byly skutečné, jiné zůstaly nepodložené a další zjevně nabývaly dramatických rozměrů při opakovaném převyprávění.
Pozdější výzkumy ukázaly, že údajná celonárodní hysterie byla přinejmenším silně přehnaná. Historikové Jefferson Pooley a Michael Socolow upozornili, že dostupné doklady neodpovídají představě masového útěku milionů vyděšených lidí.
Zajímavé je, že už tehdy začali událost zkoumat psychologové. Hadley Cantril z Princetonské univerzity později publikoval knihu The Invasion from Mars, v níž odhadoval, že vysílání vyděsilo přibližně milion Američanů. Jeho závěry se staly velmi vlivnými, ale novější historikové upozorňují na omezení použitých průzkumů, způsob výběru respondentů i problematické zobecňování reakcí jednotlivců na celou populaci.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Souboj starých a nových médií
Proč noviny líčily událost tak dramaticky? Část odpovědi může souviset s tehdejší proměnou mediálního trhu.
Rádio během třicátých let rychle získávalo posluchače a stále významnější podíl na reklamních příjmech. Zároveň se stávalo důležitým zdrojem aktuálních zpráv. Během mnichovské krize dokázalo přinášet informace z Evropy rychleji než tištěný tisk, který byl omezen vydavatelskými uzávěrkami.
Wellesovo vysílání proto nabídlo novinám vhodnou příležitost upozornit na nebezpečí nového konkurenta. Pokud lidé uvěřili fiktivní invazi, mohlo to být podle novinářů důkazem, že rádio není dostatečně odpovědným médiem.
List The New York Times už 1. listopadu 1938 zveřejnil úvodník kritizující způsob, jakým rozhlasová dramatizace napodobovala skutečné zpravodajství. Autoři vyjadřovali obavy z míchání fikce s formou, které publikum důvěřovalo při informování o skutečných událostech.
Neznamená to, že novináři společně zorganizovali promyšlenou kampaň s cílem poškodit rozhlas. Konkurenční prostředí ale pomáhá vysvětlit, proč se příběh o panice tak rychle rozšířil a získal mimořádný prostor.
Ironií je, že právě novinové titulky následně pomohly vytvořit legendu, která přežila samotné vysílání o mnoho desetiletí.
Co příběh říká o nás
Válka světů bývá dodnes uváděna jako klasický příklad nebezpečí dezinformací a síly masových médií. Její skutečné poučení je však složitější.
Wellesova dramatizace ukázala, že důvěryhodná forma sdělení, naléhavý hlas a známé zpravodajské postupy mohou některé lidi přesvědčit i o velmi nepravděpodobné události. Neznamená to ovšem, že veřejnost jako celek automaticky uvěří všemu, co zazní v médiích.
Stejně významná je druhá část příběhu. Samotné zprávy o údajné panice se totiž postupně staly tak známými, že jejich pravdivost přestal téměř kdokoli zpochybňovat. Generace čtenářů se učily, že Welles vyděsil celou Ameriku, přestože historické podklady ukazují mnohem omezenější a rozmanitější reakce.
Příběh z roku 1938 tak připomíná dvojí nebezpečí. Někdy můžeme zaměnit fikci za skutečnost. Jindy zase bez dostatečného ověřování uvěříme zprávě o tom, jak snadno se nechali oklamat ostatní.
A právě tato druhá legenda se možná ukázala jako mnohem trvanlivější než samotná invaze Marťanů.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Library of Congress – War of the Worlds [2], Smithsonian Magazine – radio broadcast [3], PBS NewsHour – panic legend [4]
