Ve stínu tyranosaurů žil dinosaurus s nečekaným jídelníčkem
Když si představíme poslední období vlády dinosaurů, obvykle se nám vybaví mohutní tyranosauři, obrnění ankylosauři nebo triceratopsové s výraznými rohy. Krajinou Severní Ameriky před 66 miliony let se však pohybovala také mnohem menší zvířata, která využívala úplně jiné zdroje potravy.
Jedním z nich byl dinosaurus, kterému paleontologové dali jméno Infernogallus jamesi. V překladu přibližně „Jamesova pekelná slepice“.
Navzdory dramatickému názvu nešlo o žádného obávaného predátora. Dospělý jedinec vážil asi 11 až 12 kilogramů, byl dlouhý přibližně jeden a půl metru a podle příbuzenských vztahů pravděpodobně nesl peří. Jeho hlavu zakončoval bezzubý zobák, který mohl vzdáleně připomínat zobák papouška.
Fosilie pocházejí ze souvrství Hell Creek, které se rozkládá na území dnešních amerických států Montana, Severní Dakota a Jižní Dakota. Jde o jednu z nejznámějších paleontologických lokalit světa, proslulou nálezy dinosaurů z úplného konce křídy.
Právě odtud pochází první část neobvyklého jména. Infernus odkazuje k peklu, gallus ke kohoutu či slepici.
V říjnu 2026 zveřejnil mezinárodní tým vedený paleontologem Gregorym Funstonem ze Stony Brook University v časopise Nature Communications studii, podle níž měl tento dinosaurus neobvykle přizpůsobenou lebku pro zpracovávání měkké rostlinné potravy.
Nejpravděpodobnějším vysvětlením je specializace na dužnaté plody. A právě to je pozoruhodné: nový objev by mohl být jedním z nejpřesvědčivějších dokladů toho, že neptačí dinosauři nejedli rostliny pouze v podobě listů, výhonků nebo semen, ale někteří byli přizpůsobeni přímo konzumaci ovoce.
IMG WIKIMEDIA COMMON CC BY 4.0
Lebka, která paleontologům dlouho chyběla
Infernogallus patřil do skupiny oviraptorosaurů, dvounohých dinosaurů vývojově blízkých ptákům. Konkrétně náležel do čeledi Caenagnathidae, jejíž zástupci měli bezzubé čelisti a jejichž vzhled často připomínal zvláštní kombinaci nelétavého ptáka a menšího dinosaura.
Oviraptorosauři jsou zajímaví také tím, že patří mezi teropody. Do této rozsáhlé skupiny spadali i známí masožraví dinosauři, například tyranosauři nebo velociraptoři. Příslušnost ke skupině teropodů však automaticky neznamenala masožravost. Během evoluce se u některých jejich vývojových linií objevily velmi odlišné způsoby života a získávání potravy.
U kenagnatidů paleontologové dlouho nevěděli, čím se vlastně živili. Jejich fosilie často představovaly pouze jednotlivé kosti, fragmenty čelistí nebo neúplné kostry. Bez dobře zachované lebky bylo obtížné rekonstruovat celý mechanismus přijímání potravy. Nový nález tuto situaci zásadně změnil.
Vědci získali téměř úplnou lebku, jejíž kosti navíc zůstaly ve vzájemném anatomickém uspořádání. Díky tomu mohli podrobně prozkoumat nejen tvar zobáku, ale také uspořádání patra, čelistních kloubů a míst, kde se upínaly svaly. Právě tyto detaily se ukázaly jako klíčové. Lebka totiž naznačovala, že Infernogallus dokázal při zpracování potravy provádět pohyb, který byl u neptačích dinosaurů mimořádně neobvyklý.
Dinosaurus, který dokázal pohybovat zobákem podobně jako papoušek
Většina lidí si dinosauří čelisti představuje jako jednoduché zařízení, které se otevírá a zavírá. U velkých predátorů, jako byl tyranosaurus, měly čelistní svaly především vyvinout značnou sílu při skusu. Infernogallus měl čelistní aparát uspořádaný jinak. Paleontologové při výzkumu využili počítačovou tomografii, která jim umožnila rekonstruovat složitý tvar kostí lebky. Zjistili, že některé kosti patra zasahovaly neobvykle hluboko do ústní dutiny.
Toto uspořádání měnilo směr působení části čelistních svalů. Namísto pohybu zaměřeného převážně na sevření čelistí mohly svaly umožňovat také posun dolní čelisti dopředu a dozadu. Společně se zvláštními hřebeny a žlábky na protilehlých plochách zobáku tak vznikal mechanismus vhodný k rozmačkávání a zpracovávání měkké potravy. Podobný způsob mechanického zpracování potravy dnes nacházíme u některých papoušků, kteří se živí dužnatými plody.
Zvlášť zajímavé je srovnání s papouškem orlím (Psittrichas fulgidus), žijícím na Nové Guineji. Tento nápadný pták se specializuje především na určité druhy plodů a jeho čelistní aparát vykazuje některé funkční podobnosti s rekonstruovanou anatomií pravěkého dinosaura.
Neznamená to, že by Infernogallus byl předkem dnešních papoušků nebo že oba živočichové měli totožný způsob pohybu čelistí. Jde o příklad konvergentní evoluce. Dvě vzdáleně příbuzné vývojové linie mohou nezávisle získat podobné anatomické přizpůsobení, protože řeší srovnatelný problém. V tomto případě šlo pravděpodobně o otázku, jak v ústech účinně zpracovávat měkkou rostlinnou potravu.
Proč zrovna ovoce? A jaké mohlo být?
Vědci neobjevili v žaludku Infernogalla zkamenělé ovoce ani zbytky posledního jídla. Jejich závěr vychází především z podrobné analýzy anatomie lebky a čelistního mechanismu. To je podstatný rozdíl. Fosilie ukazuje, jaký typ potravy byl dinosaurus dobře vybaven zpracovávat, nikoli přesný seznam rostlin, které skutečně jedl. Jeho bezzubý zobák nebyl vhodný k trhání velkých kusů masa jako čelisti specializovaných dravců. Zároveň se nezdá, že by byl přizpůsoben mimořádně silnému drcení tvrdých semen nebo ořechů.
Naproti tomu pohyb čelistí a jejich styčné plochy odpovídají potřebám živočicha, který zpracovává měkké, dužnaté části rostlin. Autoři studie proto předpokládají, že významnou složku potravy tvořily plody podobné dnešním peckovicím. Ty mají měkkou dužninu obklopující tvrdé semeno nebo pecku.
Příklady z dnešního světa představují třešně, švestky či broskve. Neznamená to ovšem, že Infernogallus skutečně jedl dnešní druhy tohoto ovoce. Slouží pouze jako názorné srovnání stavby plodů. V křídovém období již existovaly různé typy plodů kvetoucích rostlin a některé vývojové linie začínaly produkovat větší a dužnatější struktury.
Právě taková potrava mohla malému teropodovi poskytovat energeticky bohatý zdroj živin, aniž by musel disponovat mimořádně silným skusem nebo chrupem pro zpracování tvrdých rostlinných tkání. Odborníci ale nevylučují, že jedl také jiné měkké části rostlin. Označení specializovaný plodožravec proto neznamená, že by jeho jídelníček tvořilo výhradně ovoce.
Zatímco tyranosauři lovili, svět rostlin procházel vlastní revolucí
Když Infernogallus žil, pozemské ekosystémy měly za sebou dlouhé období zásadních změn. V průběhu křídy se rozšiřovaly krytosemenné neboli kvetoucí rostliny. Dnes představují naprostou většinu známých druhů suchozemských rostlin a tvoří základ mnoha ekosystémů. V době raných dinosaurů však ještě nehrály zdaleka tak významnou roli.
První kvetoucí rostliny se objevily dlouho před koncem křídy a v následujících desítkách milionů let se postupně rozrůzňovaly. Do pozdní křídy už některé skupiny produkovaly plody, které nabízely potravu různým živočichům. A právě zde začíná širší význam nového objevu.
Kvetoucí rostliny a živočichové se mohou vzájemně ovlivňovat. Rostlina vytvoří plod, který přitahuje zvíře. Zvíře získá potravu a za určitých podmínek přenese semeno na jiné místo.
Tento vztah dnes známe například u ptáků, savců a některých plazů. Jeho evoluční kořeny však sahají hluboko do minulosti. Paleontologové již dlouho zkoumají, zda rozmach kvetoucích rostlin souvisel s vývojem býložravých dinosaurů. Dosavadní srovnání velkých evolučních trendů však nepřinášela jednoduchý obraz, v němž by rozšíření jedné skupiny přímo vysvětlovalo rozmanitost druhé.
Infernogallus do této debaty přidává konkrétní anatomický doklad. Ukazuje totiž, že přinejmenším jedna skupina neptačích dinosaurů vyvinula čelistní aparát, který se zřejmě specializoval na potravu spojenou s rozvojem plodonosných rostlin. To ještě nedokazuje, že dinosauři zásadně urychlili evoluci ovoce. Naznačuje to však, že jejich vztahy s rostlinami mohly být rozmanitější, než jsme dosud dokázali z fosilií vyčíst.
Mohl malý dinosaurus pomáhat rostlinám šířit semena?
Představme si Infernogalla, který v pravěkém porostu objeví keř s dužnatými plody. Pomocí zobáku z nich odstraňuje měkkou část a získává potravu. Co se ale stalo se semeny? Právě tato otázka by mohla mít pro poznání pravěkých ekosystémů velký význam.
V současné přírodě existuje několik způsobů, jak živočichové pomáhají rostlinám rozšiřovat jejich potomstvo. Někteří ptáci polykají plody celé a semena později vylučují na jiném místě. Jiní živočichové plody odnášejí, upouštějí nebo odkládají jejich semena mimo mateřskou rostlinu.
Pokud by se podobně choval také Infernogallus, mohl přispívat k šíření některých druhů křídových rostlin. Jenže zatím nevíme, co přesně se semeny dělal.
Rekonstrukce zobáku naznačuje schopnost zpracovávat měkkou dužninu kolem tvrdších částí. To může být slučitelné s konzumací plodů, ale samo o sobě to nedokazuje účinné roznášení životaschopných semen. Dinosaurus mohl semena polykat, odhazovat, poškozovat nebo s nimi zacházet různě podle jejich velikosti. Každá z těchto možností by měla jiné ekologické důsledky.
K potvrzení jeho úlohy při šíření semen bychom potřebovali další důkazy, například zachované zbytky potravy, koprolity nebo přesnější údaje o vztahu konkrétních rostlinných plodů k anatomii těchto dinosaurů. Autoři studie proto možnost šíření semen představují jako zajímavou hypotézu, nikoli jako prokázanou skutečnost. A právě v tom spočívá jeden z nejzajímavějších směrů budoucího výzkumu.
Proč nám tak malé dinosaury fosilní záznam dlouho skrýval
Souvrství Hell Creek patří k nejdůkladněji studovaným oblastem pozdně křídového světa. Paleontologové zde objevili řadu slavných dinosaurů a dokážou poměrně dobře rekonstruovat podobu tehdejší krajiny. Přesto stále nacházejí překvapení. Jedním z důvodů je nerovnoměrnost fosilního záznamu. Velké a robustní kosti mají obecně větší šanci přečkat proces rozkladu, transportu a fosilizace než drobné a křehké části kostry.
Menší živočichové proto mohou být ve fosilních souborech zastoupeni hůře, a to i v případě, že za svého života představovali běžnou součást ekosystému. U kenagnatidů je tento problém zvlášť patrný. Fosilie jejich lebek byly dlouho velmi vzácné a znalosti o potravních přizpůsobeních zůstávaly omezené.
Nově popsaný nález je proto důležitý nejen tím, že vědcům umožnil pojmenovat další druh. Poskytl anatomickou informaci, která mění naši představu o celé skupině dinosaurů. Díky téměř úplné lebce bylo možné rekonstruovat čelistní svaly a zjistit, že tato vývojová linie zřejmě využívala potravu, na kterou dosavadní neúplné fosilie neposkytovaly dostatek vodítek.
Je také připomínkou, že i na nejslavnějších paleontologických lokalitách může jediný dobře zachovaný nález výrazně zpřesnit obraz dávno zaniklého ekosystému.
„Pekelná slepice“ ukazuje, že dinosauři nebyli jen lovci a býložraví obři
Nová studie nemění skutečnost, že mezi dinosaury existovali obrovští predátoři, specializovaní býložravci i zvířata s velmi pestrými způsoby života. Rozšiřuje však naše poznání o další potravní strategii.
Infernogallus jamesi patrně nebyl žádný pravěký zabiják navzdory tomu, že patřil do skupiny teropodů. Jeho neobvyklá lebka naznačuje, že se přizpůsobil jemnějšímu způsobu získávání potravy a dokázal zpracovávat dužnaté plody podobně jako někteří dnešní ptáci.
Zároveň představuje možný článek v mnohem delším příběhu vztahů mezi rostlinami a živočichy. Pokud další nálezy potvrdí, že podobní dinosauři pomáhali rozšiřovat semena, budeme muset výrazněji zohlednit jejich roli také při formování pravěké vegetace. Zatím je to ovšem otevřená otázka.
Jisté je něco jiného: svět dinosaurů nebyl pouze jevištěm, na kterém se odehrával souboj velkých dravců s obrovskými býložravci. Byl to složitý ekosystém plný drobných a specializovaných živočichů, jejichž vztahy s okolní přírodou teprve začínáme poznávat.
A někde ve stínu tyranosaurů zřejmě žil opeřený dinosaurus s podivným zobákem, pro kterého mohl být zralý pravěký plod zajímavější než jakákoliv kořist.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Nature Communications – Fruit-eating adaptations in a Late Cretaceous oviraptorosaur (Theropoda), DOI 10.1038/s41467-026-78343-w [2], Stony Brook University – Stony Brook Paleontologist Dinosaur Discovery Reveals a Specialized Fruit Eater [3], Reuters – Strange beaked 'hell chicken' is the first fruit-eating dinosaur [4], Phys.org – Toothless 'hell chicken' dinosaur may have had a taste for fruit [5], img ai generated
