Nová studie deprese navíc znovu obrací pozornost právě k části hipokampu zapojené do paměti. Nabízí se proto mnohem hlubší otázka: pokud zapomeneme, co se nám stalo, ale náš mozek se podle toho dál cítí a chová, opravdu jsme zapomněli?
Nová studie deprese ukázala na velmi konkrétní část paměťového systému
Výzkumníci z University of Southern California letos analyzovali mozkové snímky 2 009 kognitivně zdravých lidí ve věku 50 až 90 let. Z nich 630 mělo současnou nebo dříve diagnostikovanou depresi. Místo celkového objemu hipokampu se vědci podívali na jeho jednotlivé části. Rozdíl nebyl rozprostřený všude.
U lidí s depresí byla menší především oblast označovaná CA23DG, zahrnující CA2, CA3 a dentate gyrus. Jde o struktury důležité například pro rozlišování podobných zkušeností, vybavování vzpomínek a doplňování celého obrazu z neúplných informací. Výsledek přetrvával i po zohlednění řady dalších faktorů. Studie však byla průřezová, takže nedokáže určit, zda deprese tuto změnu způsobila, zda menší objem představoval předchozí zranitelnost, nebo zda za oběma jevy stojí něco dalšího.
Pozoruhodné bylo ještě něco. Známé ukazatele rizika Alzheimerovy choroby – amyloid, tau a varianta APOE ε4 – vztah mezi depresí a CA23DG podle analýzy zásadně nevysvětlily. Výzkumníci proto uvažují, že deprese může ovlivňovat paměťové systémy alespoň částečně jinou cestou než klasická alzheimerovská patologie.
To samo o sobě neznamená, že jsme našli spojovací článek mezi depresí a Alzheimerovou chorobou. Ale připomíná nám něco podstatného: paměť a emoce jsou propojené, nikoli však totožné systémy. A právě Alzheimerova choroba nám umožnila tento rozdíl spatřit mimořádně názorně.
Sedmnáct lidí zapomnělo filmy. Emoce po nich zůstaly
V roce 2014 provedli Edmarie Guzmán-Vélez, Justin Feinstein a Daniel Tranel jednoduchý, ale velmi zvláštní experiment.
Pozvali 17 lidí s pravděpodobnou Alzheimerovou chorobou a 17 zdravých kontrolních účastníků odpovídajícího věku, pohlaví a vzdělání. V oddělených situacích jim pustili filmové ukázky vytvořené tak, aby vyvolávaly smutek nebo naopak radost. Poté testovali, co si účastníci z filmů pamatují, a současně opakovaně měřili jejich emoční stav.
Výsledek dopadl podle očekávání jen napůl.
Lidé s Alzheimerovou chorobou si z filmů pamatovali výrazně méně. Někteří nedokázali vybavit téměř nic a jeden z účastníků si podle zprávy o experimentu nepamatoval ani to, že nějaký film sledoval. Jenže jejich nálada se nevrátila na začátek spolu s jejich pamětí.
Po smutných filmech zůstávali smutnější. Po veselých přetrvávala zvýšená pozitivní nálada. Tento efekt byl obzvlášť výrazný u smutku. Autoři dospěli k závěru, že emoční stav může přetrvávat i poté, co deklarativní vzpomínka na událost, která jej vyvolala, výrazně zeslábne nebo se stane nedostupnou.
To je velmi podivný stav. Člověk má pocit. Ale ztratil příběh, který by mu vysvětlil, proč ho má.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Alzheimer nebyl první. Stejný paradox ukázali lidé s těžkou amnézií
Výzkumníci se k Alzheimerově chorobě nedostali náhodou. Několik let předtím provedl stejný tým podobný experiment s pěti vzácnými pacienty s těžkým poškozením hipokampu a výraznou anterográdní amnézií. Takoví lidé mají mimořádné potíže vytvářet nové vědomé vzpomínky.
Dostali tedy opět emocionální filmové ukázky. Když se jich o několik minut později výzkumníci ptali na jejich obsah, čtyři z pěti si dokázali vybavit pět nebo méně konkrétních detailů. Paměť na filmy prakticky zmizela.
Smutek však nikam nespěchal. Stejně dopadl následný experiment s pozitivními emocemi. Lidé mohli zapomenout událost, ale radost nebo smutek vyvolané událostí pokračovaly dál.
Právě tento experiment byl důležitý tím, že problém nebylo možné jednoduše svést na obecné poškození mozku při Alzheimerově chorobě. Pacienti měli relativně ohraničené poškození hipokampu. A ukázalo se, že když vážně poškodíme systém nezbytný pro deklarativní paměť, nevymažeme tím automaticky schopnost prožívat emoci.
Vzpomínka a pocit nejsou jedna věc uložená na jednom místě
Běžná zkušenost nás svádí k opačné představě.
Něco si vybavíme a současně něco cítíme. Vzpomínka na hádku přinese vztek, fotografie zemřelého člověka smutek, obraz dávné dovolené příjemný pocit. Obsah vzpomínky a emoce jsou natolik těsně propojené, že je subjektivně vnímáme jako jeden celek.
Mozek je ale nemusí zpracovávat úplně stejně.
Hipokampus je zásadní pro vytváření a vybavování deklarativních a epizodických vzpomínek – tedy pro schopnost vědomě říct co, kde a kdy se stalo. Emoční zpracování naproti tomu využívá širší síť struktur, do níž patří například amygdala a části prefrontální a další limbické sítě.
Studie pacientů s Alzheimerovou chorobou z roku 2016 tento rozdíl dále zpřesnila. Výsledky podporovaly představu, že hipokampus je úzce spojen s deklarativní pamětí na událost, zatímco amygdala může přispívat k regulaci a přetrvávání emocionálního stavu i tehdy, když vědomé vybavení události selhává.
Bylo by ale příliš jednoduché říct „hipokampus ukládá příběh a amygdala pocit“. Emoce ani paměť nemají jedno jediné místo v mozku a jednotlivé systémy se intenzivně ovlivňují.
Podstatné je něco jiného: jedna část vzpomínky může být poškozena mnohem více než jiná. A subjektivním výsledkem může být emoce bez jasné příčiny.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
To mění i způsob, jakým bychom měli přemýšlet o lidech s demencí
Představme si člověka s Alzheimerovou chorobou, který dostane návštěvu.
O hodinu později si už možná nevzpomene, kdo za ním byl. Nedokáže reprodukovat rozhovor a na otázku, co celé odpoledne dělal, odpoví, že neví. Z toho ale neplyne, že návštěva nezanechala nic.
Příjemné setkání může ovlivnit jeho emocionální stav ještě poté, co deklarativní vzpomínka na něj zmizela. A totéž bohužel platí opačně. Hrubost, konflikt, stres nebo strach mohou zanechat nepříjemný stav, jehož původ už člověk nedokáže vědomě rekonstruovat.
To je jeden z prakticky nejdůležitějších důsledků těchto experimentů. Věta „stejně si to nebude pamatovat“ může být biologicky velmi špatným argumentem. Možná si nebude pamatovat událost. To ale ještě neznamená, že jeho mozek zapomene její emocionální důsledek.
A tady se naše původní představa o depresi obrací naruby
Na první pohled by se mohla nabízet svůdná hypotéza.
Deprese se vyznačuje negativním zkreslením pozornosti, interpretace a paměti a často také ruminací – opakovaným vracením se k negativním myšlenkám a pocitům. Co kdyby tedy ztráta paměti představovala extrémní způsob, jak se mozek negativního materiálu konečně zbaví?
Data o Alzheimerově chorobě ukazují, proč tato představa pravděpodobně nefunguje. Zapomenout událost nemusí znamenat zapomenout její emoční stopu. Člověk by v krajním případě mohl přijít právě o tu část vzpomínky, která mu umožňuje vlastní emoci porozumět.
Místo: „Jsem smutný, protože se před chvílí stalo něco bolestného,“ zůstane pouze: „Jsem smutný.“ Bez vysvětlení. A to je téměř opak ochranného mechanismu.
U deprese může být problém na druhé straně stejného systému
Výzkum deprese dlouhodobě ukazuje větší zpracování negativních informací, obtížnější odpoutávání pozornosti od negativního materiálu a paměťová zkreslení ve prospěch některých negativních obsahů. Ruminační myšlení pak může negativní náladu dále prodlužovat.
Nová studie CA23DG k tomu nepřidává důkaz, že tento mechanismus způsobují anatomické změny hipokampu. Takový závěr by byl výrazně za hranicí dat. Ukazuje však, že deprese může být spojena s rozdíly právě v systému, který pomáhá organizovat a vybavovat naše zkušenosti.
A tím vzniká zajímavý kontrast. U deprese mohou některé negativní obsahy získávat nepřiměřenou dostupnost a člověk se k nim vrací znovu a znovu. U Alzheimerovy choroby se deklarativní vzpomínka může rozpadat. Ale emoce může v obou případech pokračovat.
Nejde o dvě strany jedné jednoduché biologické stupnice a neměli bychom z nich vyrábět jednu společnou nemoc. Jako okno do fungování paměti nám však společně ukazují, že „vzpomínat“ a „cítit důsledek minulosti“ nejsou synonyma.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Možná si pamatujeme mnohem víc, než dokážeme vyprávět
Zde už opouštíme pevný výsledek konkrétních studií a dostáváme se k širší otázce. Co vlastně znamená, že něco zůstalo v paměti? Pokud člověk nedokáže událost vědomě vybavit, běžně řekneme, že ji zapomněl. Ale co když po ní zůstala změna nálady? Co když ovlivňuje jeho pocit bezpečí v přítomnosti určitého člověka? Co když se k někomu cítí dobře, přestože už neví, co spolu prožili?
Pak událost zmizela z jednoho druhu paměti, ale její důsledky mohou přetrvávat jinde. To samozřejmě neznamená, že v mozku zůstává nějaká dokonale zachovaná „tajná kopie“ celé vzpomínky. Naopak. Experimenty ukazují spíš oddělitelnost jednotlivých složek zkušenosti.
Mozek nemusí uchovávat minulost jako jeden soubor. Může přijít o děj a zachovat náladu. O jméno a zachovat pocit důvěry. O důvod strachu a přesto zachovat napětí.
A někdy možná právě proto nedokážeme na jednoduchou otázku „už jsi na to zapomněl?“ odpovědět tak jednoduše, jak bychom chtěli.
Nejpodivnější není, že Alzheimer bere vzpomínky
To o Alzheimerově chorobě víme dlouho. Mnohem podivnější je zjištění, že může rozpojit součásti zkušenosti, které zdravé vědomí považuje za nerozdělitelné. Událost a její význam. Vzpomínku a pocit. Co se stalo“ a „co to se mnou udělalo“.
Právě proto nejsou experimenty se smutnými a veselými filmy jen zajímavostí z psychologie paměti. Nabourávají intuitivní představu o tom, co vlastně znamená zapomenout.
Protože pokud už člověk nedokáže říct, co se stalo, ale minulost stále mění způsob, jakým se právě teď cítí, možná naše běžná definice zapomnění zachycuje jen polovinu příběhu.
Mozek může ztratit vzpomínku na minulost dříve, než minulost ztratí svou moc nad mozkem.
Věděli jste, že…
…přetrvávání emocí bez vědomé vzpomínky se netýká jen negativních zážitků? Ve studiích pacientů s těžkou amnézií i s Alzheimerovou chorobou přetrvávaly také pozitivní stavy vyvolané veselými filmy. Pozdější experimenty navíc ukázaly, že i krátké vystavení známé hudbě může u lidí s Alzheimerovou chorobou vyvolat emoce, které přetrvávají déle než jejich deklarativní vzpomínka na samotný podnět. To má velmi praktickou a vlastně povzbudivou pointu: příjemná zkušenost nemusí být zbytečná jen proto, že si ji člověk později neumí vybavit.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Translational Psychiatry – Depression and hippocampal subfield volume in older adults [2], Cognitive and Behavioral Neurology – Feelings Without Memory in Alzheimer Disease [3], PNAS – Sustained experience of emotion after loss of memory in patients with amnesia [4], Hippocampus – Dissociable contributions of amygdala and hippocampus to emotion and memory in patients with Alzheimer's disease [5], Clinical Psychology Review – Depression: A cognitive perspective [6]. img AI generated
