Kanadský neurovědec Donald Weaver z univerzity v Torontu přichází s hypotézou, která obrací celé dosavadní chápání nemoci naruby: Alzheimer podle něj nevzniká v mozku, ale v jeho imunitním systému. A není to nemoc paměti, ale forma autoimunitního onemocnění.
Konec jedné vědecké éry?
V posledních letech se výzkum Alzheimerovy choroby dostal do slepé uličky.
Po desetiletí dominovala tzv. amyloidová hypotéza, podle níž jsou viníkem nemoci shluky bílkoviny beta-amyloid, které poškozují mozkové buňky. Jenže žádný z léků, které měla tyto shluky rozkládat, nepřinesl výrazné zlepšení.
A situaci zkomplikoval i skandál – v roce 2022 odhalil magazín Science, že slavná studie z roku 2006, která amyloid označila za klíčového viníka, mohla být postavena na zmanipulovaných datech.
Když léčba selhává
FDA v USA sice schválila lék aducanumab, který měl amyloid neutralizovat, ale výsledky byly rozporuplné. Někteří lékaři ho považovali za naději, jiní za chybu.
Po utracení desítek miliard dolarů v investicích do vývoje nových léků a stovkách klinických studií se proto mezi vědci šíří otázka: „Nehledáme příčinu na špatném místě?“
Nová teorie: Alzheimer jako omyl imunity
Profesor Donald Weaver a jeho tým z Krembil Brain Institute přicházejí s radikální myšlenkou: „Alzheimer není primárně nemocí mozku, ale poruchou imunitního systému, která se v mozku projevuje.“
Podle jejich výzkumu beta-amyloid není škodlivá látka, ale naopak součást přirozené obranné reakce mozku.
Je to molekula, která má pomáhat chránit mozek před infekcí nebo poraněním – podobně, jako imunitní systém jinde v těle brání rány před bakteriemi.
Když obránce začne útočit
Problém nastává ve chvíli, kdy beta-amyloid nedokáže rozlišit mezi „nepřítelem“ a vlastním tělem.
Protože buněčné membrány bakterií se z chemického hlediska velmi podobají membránám mozkových buněk, začne je beta-amyloid napadat také.
„Mozek se tak paradoxně brání sám sobě,“ říká Weaver.
Postupem času tento chronický autoimunitní útok ničí nervové buňky a vede k postupné ztrátě paměti, řeči a identity.
Alzheimer jako autoimunitní choroba
V této nové interpretaci je Alzheimer formou autoimunitního onemocnění, podobně jako revmatoidní artritida nebo roztroušená skleróza – jen s tím rozdílem, že se odehrává v nejkomplexnějším orgánu těla.
Zatímco klasická autoimunitní onemocnění reagují na léky potlačující imunitu (např. kortikoidy), mozek je příliš specifický a běžné terapie zde nefungují.
Weaverův tým proto hledá nové způsoby, jak zklidnit „imunitní zmatek“ v mozku, aniž by se narušily jeho obranné schopnosti.
Mozek jako bitevní pole
V běžném těle imunitní systém reaguje na zranění či infekci a poté se vypne.
V mozku však může tato reakce zůstat chronicky aktivní, a protože prostor pro opravu je omezený, i drobný omyl může vyvolat dlouhodobý zánět.
Weaverův model ukazuje, že Alzheimer může vznikat právě tímto zacykleným obranným mechanismem, který se nikdy nevypne.
Alternativní teorie: mitochondrie, kovy, infekce
Autoimunitní model není jediný, který se snaží původní teorii nahradit.
Někteří vědci se domnívají, že Alzheimer souvisí s poruchou mitochondrií – buněčných „elektráren“, které dodávají energii mozkovým buňkám.
Jiní podezírají infekce z ústní dutiny nebo nesprávné hospodaření s kovy (měď, zinek, železo).
V posledních letech se také zkoumá role mikrobiomu a jeho vliv na mozkový zánět.
Weaver tyto směry nevylučuje – naopak, mohou se propojit do komplexního obrazu, kde Alzheimer není jedna nemoc, ale soubor mechanismů vedoucích k jedinému výsledku: úbytku neuronů.
Nový směr: jak zacílit mozek jinak
Weaverův tým se zaměřuje na regulaci mozkových imunitních drah – nikoli na jejich potlačení, ale na navrácení rovnováhy.
Pokud se podaří přimět imunitní systém mozku, aby rozpoznal „vlastní“ buňky jako přátele, mohlo by to otevřít cestu k novým léčbám.
„Beta-amyloid není padouch. Je to voják, který ztratil orientaci,“ shrnuje Weaver.
Globální krize, která se teprve rozjíždí
Na světě dnes žije přes 50 milionů lidí s demencí a každé tři sekundy přibývá nový případ. Alzheimerova choroba tvoří zhruba dvě třetiny všech diagnóz. Stárnutí populace znamená, že do roku 2050 může počet pacientů přesáhnout 150 milionů.
Z lékařského, ekonomického i lidského hlediska jde o největší výzvu moderní neurologie.
Naděje v novém pohledu
Pokud se Weaverova teorie potvrdí, změnila by způsob, jakým svět přistupuje k Alzheimerově nemoci – od vývoje léků po preventivní opatření. Z nemoci mozku by se stalo imunitní selhání, které by se dalo řešit v rané fázi nebo dokonce před jejím vznikem.
Stejně jako kdysi pochopení, že žaludeční vředy způsobuje bakterie, ne stres, by to mohlo přepsat celou medicínskou kapitolu.
Nový směr v boji s demencí
„Potřebujeme odvahu přemýšlet jinak,“ říká Weaver. A právě to jeho tým dělá – místo aby bojoval proti amyloidu, snaží se pochopit, proč ho mozek vytváří.
Možná tak stojíme na prahu revoluce, kdy Alzheimer přestane být nemocí, kterou se snažíme zastavit, a stane se poruchou, které dokážeme porozumět.
Zdroje: Science Alert, Acience, Alz.org, Foto: Unsplash