Mnohem obtížnější je odpovědět na jinou otázku: proč vůbec činnost nervových buněk něco připomíná zevnitř?
Proč určitá aktivita mozku nevede jen k rozpoznání červeného předmětu, ale také k subjektivnímu pocitu červené? Proč existuje bolest jako prožitek, místo aby nervový systém pouze mechanicky reagoval na poškození? A jak se z elektrických impulsů a chemických reakcí stane pocit, že jsme někým, kdo právě přemýšlí o vlastním životě?
Neurovědec Christof Koch strávil velkou část kariéry hledáním odpovědí právě v mozku. Nyní připouští podstatně radikálnější možnost: možná jsme celou dobu předpokládali špatný směr vysvětlení. Vědomí nemusí být něco, co mozek vyrábí. Mozek by mohl spíše formovat či omezovat něco, co je fundamentálnější součástí reality.
Koch tuto možnost představil v roce 2026 při debatě o hranicích fyzikalistického vysvětlení vědomí. Zároveň výslovně přiznává, že nejde o zavedenou vědeckou teorii.
Celou kariéru hledal vědomí uvnitř mozku
Koch není filozof, který by se rozhodl zpochybnit neurovědu zvenčí. Právě proto je jeho posun zajímavý.
Už v roce 1990 publikoval s Francisem Crickem práci hledající neurobiologickou teorii vědomí. Později se stal jednou z výrazných postav výzkumu jeho neurálních korelátů. V přehledu publikovaném roku 2016 v Nature Reviews Neuroscience s kolegy argumentoval, že důležitá část těchto korelátů pravděpodobně leží v zadních oblastech mozkové kůry – v takzvané posterior cortical hot zone.
Takový výzkum dokáže položit velmi konkrétní otázku. Co se v mozku změní, když člověk něco začne vědomě vnímat? Které struktury jsou nezbytné, aby mohl mít určitou zkušenost? Co se stane při spánku, anestezii nebo těžkém poškození mozku?
A věda na řadu těchto otázek odpovídá stále lépe.
Jenže najít proces doprovázející vědomí ještě není totéž jako vysvětlit samotnou existenci vědomého prožitku.
Můžeme najít všechny neurony bolesti. Pořád nevíme, proč bolest bolí
Právě zde vzniká slavný „hard problem of consciousness“, tvrdý problém vědomí, který formuloval filozof David Chalmers.
Představme si, že bychom jednou měli perfektní mapu mozku člověka, který se píchne do prstu. Znali bychom aktivitu každého neuronu, přenos každého signálu a všechny následné reakce organismu.
Stále by zbývala otázka: proč tento proces vůbec obsahuje prožitek bolesti?
Je možné namítnout, že je to špatně položená otázka a že po úplném vysvětlení funkcí mozku žádný další problém nezůstane. Někteří filozofové a vědci právě takovou pozici zastávají.
Koch však dnes považuje vysvětlující mezeru za hlubší problém. Na dubnovém sympoziu BIAL v Portu argumentoval, že fyzikalismus – představa, že realitu lze v základu vysvětlit prostřednictvím fyzikálních vlastností a interakcí – zatím nedokázal ukázat, jak z těchto procesů subjektivní zkušenost vzniká.
To samo o sobě samozřejmě nedokazuje, že fyzikalismus je chybný. Nevysvětlený problém není důkazem alternativního řešení.
Je však legitimním důvodem ptát se, zda existují i jiné možnosti.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
V roce 1998 si vsadil, že odpověď najdeme. Prohrál
Kochův dnešní skepticismus má zajímavé pozadí.
V roce 1998 se s Davidem Chalmersem vsadil, že během následujících 25 let vědci identifikují jasný neurální mechanismus vědomí. V červnu 2023 se oba znovu setkali na konferenci Association for the Scientific Study of Consciousness.
Koch svou porážku uznal.
Výzkum vědomí za čtvrt století obrovsky pokročil. Mechanismus, na který si vsadil, však nalezen nebyl.
A ani ambiciózní experiment zveřejněný v Nature v roce 2025 spor neukončil. Mezinárodní Cogitate Consortium přímo proti sobě postavilo dvě významné teorie – Integrated Information Theory (IIT), s níž byl Koch dlouhodobě spojen, a Global Neuronal Workspace Theory.
Do experimentů bylo zahrnuto 256 lidí a vědci použili fMRI, magnetoencefalografii i měření přímo z mozku některých pacientů. Výsledek nepřinesl jasného vítěze. Některé předpovědi obou teorií podpořil a současně zásadní části obou zpochybnil.
To neznamená, že neurověda selhala. Znamená to, že jedna z jejích nejtěžších otázek zůstává otevřená.
Co když je vědomí první a hmota až druhá?
Koch nyní obrací pozornost k analytickému idealismu.
V nejjednodušší podobě jde o radikální převrácení běžné představy. Nezačíná světem hmoty, ze které za určitých okolností vznikne mysl. Za základ považuje vědomí a fyzický svět chápe jako něco, co se v rámci této hlubší reality objevuje.
Mozek by potom nemusel být továrnou produkující vědomí. Mohl by fungovat spíše jako filtr, lokalizátor nebo struktura, která univerzálnější vědomí přetváří do konkrétní zkušenosti jednotlivce. Právě tak tento rámec popisuje Koch v materiálech zveřejněných kolem svého vystoupení v roce 2026.
Je důležité nepřeskočit několik pater argumentu najednou.
Z toho, že věda dosud nevysvětlila subjektivní zkušenost, neplyne, že vědomí prostupuje vesmírem. Analytický idealismus není výsledkem neurovědeckého experimentu. Je to metafyzické vysvětlení toho, jaký druh věcí považujeme v realitě za základní.
Koch sám tento rozdíl připouští a tvrdí, že rozhodující další krok bude převést podobné myšlenky do hypotéz, které lze skutečně testovat.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Mozek přesto nelze z příběhu odstranit
Tady přichází největší problém takového pohledu.
Vědomí je se stavem mozku propojeno mimořádně těsně. Anestezie může subjektivní zkušenost potlačit. Poškození určitých oblastí mění obsah vědomí. Stimulace mozkové tkáně může měnit vnímání. Spánek, epilepsie, kóma i neurodegenerativní choroby mají charakteristické dopady na vědomé stavy.
Výzkum neurálních korelátů navíc už dokáže některé stavy vědomí odlišovat pomocí EEG, fMRI nebo kombinace transkraniální magnetické stimulace s EEG.
Idealismus proto nemůže jednoduše říci: „Mozek s vědomím nesouvisí.“
Koch nic takového ani netvrdí.
Spor se týká směru vysvětlení. Fyzikalista může říci, že změna mozku mění vědomí proto, že mozek vědomí vytváří. Idealista může stejná data interpretovat tak, že mozek určuje podobu, v níž se vědomí individuálně projevuje.
Obě vysvětlení mohou určitou dobu předpovídat totéž.
A právě tady se filozofická přitažlivost alternativy musí proměnit v experimentální rozdíl. Pokud nedokáže předpovědět něco, co konkurenční vysvětlení nepředpovídá, zůstává metafyzikou.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Do Kochovy vědy vstoupil také velmi osobní zážitek
Jeho obrat přitom nevznikl jen z výsledků laboratoře.
Koch popisuje zkušenost, kterou prožil o samotě na pláži. Hranice mezi ním a okolním světem se podle něj na určitou dobu rozpustila a pocit individuálního já ustoupil zkušenosti mnohem širší jednoty. Označuje ji za jednu z nejvýznamnějších událostí svého života.
Právě tady musíme být obzvlášť opatrní.
Takový zážitek není důkazem povahy vesmíru. Lze jej interpretovat neurologicky, psychologicky, nábožensky nebo filozoficky. Koch ho jako vědecký důkaz ani nepředkládá. Podle něj ho ale přiměl brát vážněji otázku, zda věda nepřehlíží něco podstatného tím, že subjektivní zkušenost automaticky považuje pouze za produkt hmoty.
To je mnohem skromnější – a zajímavější – tvrzení než představa, že neurovědec na pláži objevil tajemství reality.
Pokud má Koch pravdu, problém budou mít také „vědomé“ stroje
Debata má překvapivě praktický přesah do umělé inteligence.
Pokud vědomí vzniká automaticky tehdy, když systém provádí dostatečně komplexní výpočty, lze si představit, že dostatečně pokročilý počítač jednou získá vlastní subjektivní zkušenost.
Pokud ale samotný výpočet nestačí, není důvod předpokládat, že stále větší model bude jednoho dne vědomý jen proto, že dokáže stále dokonaleji napodobovat člověka.
Koch dlouhodobě zastává teorii integrované informace, která už dříve vedla k závěru, že funkčně perfektní digitální simulace lidského mozku nemusí mít stejné vědomí jako biologický mozek. Jeho současný posun k idealismu otázku komplikuje ještě více.
Inteligence, jazyk a vědomí totiž nemusejí být totéž.
Stroj může tvrdit, že se bojí smrti. Může napsat báseň o osamělosti a přesvědčit člověka, že mu rozumí. Z toho samotného ale stále nepoznáme, zda je uvnitř skutečně něco, čemu připadá, že tento okamžik prožívá.
Možná nehledáme špatné místo. Možná zatím nevíme, co hledáme
Kochova nová pozice není důkazem, že vědomí existuje nezávisle na mozku. Není ani důvodem zahodit desítky let neurovědy.
Právě naopak. Změny mozku mění vědomí tak spolehlivě, že jakákoli budoucí teorie tento vztah musí vysvětlit.
Jeho pochybnost ale míří o patro hlouběji.
Neurověda může stále přesněji ukazovat kdy se vědomí mění, které části mozku se na tom podílejí a jaké procesy odlišují vědomý stav od nevědomého. Zatím však není jasné, zda tím zároveň vysvětluje, proč vůbec existuje někdo, kdo tuto aktivitu prožívá.
Možná jednou zjistíme, že vědomí skutečně vzniká z organizované hmoty a jen nám zatím chybí správná teorie.
Možná bude nutné rozšířit samotnou představu toho, co považujeme za fyzickou realitu.
A možná je chyba ještě hlubší: po desetiletí jsme se ptali, jak mozek vytváří vědomí, aniž bychom měli jistotu, že právě to mozek dělá.
Věděli jste, že…
…jedna z největších současných studií teorií vědomí byla navržena tak, aby se její zastánci nemohli po výsledku jednoduše vymluvit na špatný experiment? Příznivci IIT a Global Neuronal Workspace Theory společně předem stanovili rozdílné předpovědi a podmínky jejich testování. Když byly výsledky v roce 2025 zveřejněny, experiment přinesl problémy oběma teoriím. Ani po desítkách let výzkumu tak nemáme jednoznačného vítěze v otázce, jak mozek umožňuje vědomou zkušenost.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Další příběhy vědy, lidského mozku a největších záhad reality najdete na Kód Enigma.
Zdroje: ScienceAlert – What if The Brain Doesn't Create Consciousness? Scientist Proposes It Might Be The Fabric of Reality Itself [1], BIAL Foundation – Beyond physicalism: Looking at the world with fresh eyes [2], Nature Reviews Neuroscience – Neural correlates of consciousness: progress and problems [3], Nature – Decades-long bet on consciousness ends – and it’s philosopher 1, neuroscientist 0 [4], Nature – Adversarial testing of global neuronal workspace and integrated information theories of consciousness [5], img ai generated
