Upozornění redakce: Články ze série Lidské bestie mohou obsahovat popisy násilí, vražd a politické perzekuce. Tyto informace jsou proto nevhodné pro osoby mladší 18 let a pro čtenáře citlivější povahy.
Kariéru mu nastartovala armáda vytvořená za americké okupace
Rafael Leónidas Trujillo Molina nevstupoval do dominikánské politiky jako charismatický revolucionář ani vůdce velkého lidového hnutí. Jeho cesta k moci vedla přes ozbrojené složky vybudované v době americké okupace Dominikánské republiky v letech 1916 až 1924. Do nově organizované bezpečnostní struktury vstoupil v roce 1918 a postupoval neobyčejně rychle. Na konci dvacátých let už velel armádě.
Právě tato funkce se ukázala jako rozhodující během politické krize roku 1930. Když proti prezidentu Horaciu Vásquezovi vypuklo povstání, Trujillo jako velitel ozbrojených sil formálně zachovával neutralitu, ale ve skutečnosti rebelům umožnil postup. Vásquez odešel a Trujillo se následně stal kandidátem na prezidenta. Volby se konaly v prostředí zastrašování opozice a násilí, takže jeho vítězství sotva odpovídalo představě svobodné politické soutěže.
Od té chvíle zůstal skutečným vládcem země až do smrti v roce 1961. Ne vždy přitom seděl přímo v prezidentském křesle. Mezi jednotlivými obdobími jeho formálního prezidentství zastávali úřad lidé, kteří mu byli podřízeni, včetně jeho bratra Héctora. Funkce se mohly měnit, skutečné centrum moci nikoli.
FOTO PICRYL [11]
Hlavní město dostalo jeho jméno a cukr mu plnil účty
Trujillova diktatura nebyla jen politickým režimem. Postupně se z ní stal také mimořádně výnosný rodinný podnik. Státní moc mu umožňovala vstupovat do firem, vytvářet monopoly, získávat půdu a nutit podnikatele k obchodům, které by za normálních podmínek nemuseli přijmout. Americké ministerstvo zahraničí v roce 1961 odhadovalo, že Trujillo přímo či nepřímo ovládal přibližně 60 procent dominikánských cukrovarnických kapacit a jeho osobní majetek se mohl pohybovat kolem půl miliardy tehdejších dolarů. Jiné dobové odhady byly ještě vyšší.
Trujillo přitom dokázal skutečné ekonomické změny vydávat za důkaz vlastní nepostradatelnosti. Za jeho vlády vznikala infrastruktura, rozšiřoval se průmysl, země splácela zahraniční dluh a po ničivém hurikánu San Zenón se obnovovalo Santo Domingo. Problém nebyl v tom, že by režim nedokázal nic postavit. Problém byl v tom, že hospodářský rozvoj stále častěji vedl přes kapsu samotného diktátora a jeho rodiny.
Kult osobnosti mezitím získával téměř absurdní rozměry. Roku 1936 bylo Santo Domingo přejmenováno na Ciudad Trujillo, tedy Trujillovo město. Jeho jméno dostávaly provincie, veřejné stavby a další místa, portréty diktátora se staly běžnou součástí veřejného prostoru a propaganda z něj vyráběla otce národa, bez něhož se země údajně neobejde.
Za fasádou pořádku však existovala hranice, na které měl Trujillův stát ukázat, jak daleko je ochoten zajít.
V roce 1937 dostala armáda rozkaz zabíjet Haiťany
Dominikánská republika sdílí ostrov Hispaniola s Haiti a pohraničí po dlouhou dobu nefungovalo jako ostrá kulturní čára nakreslená na mapě. Na obou stranách žili lidé propojení obchodem, příbuzenskými vztahy i každodenním životem. Část obyvatel měla haitské kořeny, ale narodila se na dominikánském území, jiní hranici běžně překračovali za prací.
Trujillův režim v tom postupně viděl problém. Budoval dominikánský nacionalismus, v němž bylo Haiti vykreslováno jako rasová, kulturní a bezpečnostní hrozba, a současně se snažil dostat pohraniční oblasti pevněji pod kontrolu centrálního státu. Historický výzkum ukazuje, že režim nejprve zkoušel haitské obyvatelstvo vytlačovat administrativními prostředky. Když narazil na odpor místních struktur a spletité vztahy na hranici, přišlo násilí.
Na přelomu září a října 1937 Trujillo nařídil dominikánské armádě likvidaci lidí označených v severozápadním pohraničí a některých okolních oblastech za Haiťany. Během přibližně jednoho týdne vojáci a další vykonavatelé režimu vraždili muže, ženy i děti. Používali mačety, nože, střelné zbraně i další způsoby zabíjení. Oběťmi nebyli pouze nově příchozí migranti, ale také lidé haitského původu, jejichž rodiny žily na dominikánském území po generace.
Přesný počet mrtvých už zřejmě nikdy nebude možné určit. Historik Richard Turits pracuje s odhadem kolem 15 000 zabitých, jiné seriózní odhady jsou nižší i vyšší. Podstatné je něco jiného: nešlo o spontánní sousedský konflikt ani chaotický výbuch pohraničního násilí. Masové zabíjení provedly státní síly na Trujillův příkaz.
Slavný „petrželový test“ možná nebyl tak běžný, jak se vypráví
Masakr je dnes často označován jako petrželový masakr. Podle známého příběhu měli vojáci podezřelé lidi nutit vyslovit španělské slovo perejil, tedy petržel. Haitští mluvčí kreolštiny údajně některé hlásky vyslovovali jinak než rodilí mluvčí dominikánské španělštiny, a chybná výslovnost tak mohla znamenat rozsudek smrti.
Příběh je mimořádně silný. Historicky však není tak pevný, jak naznačuje jeho popularita. Badatelé Lauren Derby a Richard Turits při rozhovorech s přeživšími a účastníky zjistili, že se právě perejil v osobních vzpomínkách objevuje překvapivě málo. Jazyk a přízvuk mohly sloužit jako znaky haitského původu, neexistují však dobré důkazy, že by šlo o jednotně používaný „test“, podle kterého armáda systematicky rozhodovala o životě a smrti.
Skutečný mechanismus masakru byl navíc děsivější než slavná jazyková historka. O tom, koho režim označí za Haiťana, mohly rozhodovat místní znalosti, původ rodiny, vzhled, řeč nebo prostě vůle člověka se zbraní. V prostředí, kde spolu po generace žili dvojjazyční a etnicky propojení lidé, žádná spolehlivá čára mezi „Haiťanem“ a „Dominikáncem“ ani neexistovala.
Strach udržovala armáda, policie i lidé, kteří věděli, že mohou jednat beztrestně
Masakr roku 1937 byl největší jednotlivou explozí násilí Trujillovy vlády, nikoli však jejím jediným represivním mechanismem. Opozice byla sledována, vězněna, mučena, nucena k exilu a v řadě případů fyzicky likvidována. Dominikánský Národní archiv dnes vede rozsáhlý katalog obětí režimu, který zahrnuje dokumenty o politických vězních, mučených, zavražděných, zmizelých, vyvlastněných i vyhnaných lidech.
V posledních letech diktatury získal zvlášť děsivou pověst Servicio de Inteligencia Militar, tedy vojenská zpravodajská služba známá pod zkratkou SIM. Její agenti sledovali odpůrce režimu a věznice spojené s bezpečnostním aparátem se staly synonymem mučení. Trujillova stabilita tak nestála pouze na armádě, ale na vědomí, že soukromá kritika může být nahlášena a politický odpor nemusí skončit u soudu.
Systém zároveň nabízel odměnu za loajalitu. Kariéra ve státní správě, armádě nebo ekonomice mohla záviset na vztahu k vládnoucí rodině. Trujillo proto nepotřeboval kontrolovat každého člověka osobně. Vybudoval prostředí, v němž velká část lidí věděla, komu se vyplatí sloužit a koho je nebezpečné chránit.
Ani hranice země pro něj nebyly překážkou
Na konci padesátých let začal Trujillo představovat problém i pro vlády, které jeho diktaturu dříve tolerovaly. Studená válka z něj dlouho dělala užitečného antikomunistického spojence Spojených států. Jenže diktátor měl stále větší problém přijmout, že existují lidé, které nemůže ovládat.
Jedním z jeho největších protivníků byl venezuelský prezident Rómulo Betancourt, který otevřeně kritizoval karibské diktatury a podporoval jejich demokratické odpůrce. V červnu 1960 explodovala vedle Betancourtovy prezidentské kolony v Caracasu bomba ukrytá v automobilu. Prezident utrpěl popáleniny a zranění, jeden z členů jeho doprovodu zemřel.
Vyšetřování vedlo k Dominikánské republice. Venezuelské důkazy přesvědčily Organizaci amerických států, že za atentátem stojí Trujillův režim, a následovaly diplomatické a ekonomické sankce. Muž, který po desetiletí dokázal kombinovat represivní vládu doma s přijatelnými vztahy se zahraničím, začal být toxický dokonce i pro své někdejší partnery.
V témže roce udělal ještě jedno rozhodnutí, které mělo jeho režim poškodit uvnitř země.
Tři sestry nechal zabít a jejich smrt vydávat za autonehodu
Patria, Minerva a María Teresa Mirabalovy pocházely z dobře situované rodiny a zapojily se do odporu proti diktatuře. Spolu se svými manžely působily v podzemním Hnutí 14. června. Minerva a María Teresa byly opakovaně vězněny a rodiny všech tří žen byly pod dohledem bezpečnostního aparátu.
Dne 25. listopadu 1960 se sestry vracely z návštěvy svých vězněných manželů. Cestoval s nimi řidič Rufino de la Cruz. Agenti režimu jejich vůz zastavili, všechny čtyři odvlekli a zavraždili. Těla poté umístili zpět do automobilu, který nechali spadnout ze srázu, aby smrt vypadala jako dopravní nehoda.
Tentokrát se zastrašení obrátilo proti režimu. Vražda žen, které byly v zemi známé jako Las Mariposas – Motýli, vyvolala mimořádné pobouření a stala se dalším symbolem toho, že diktatura už nezná žádnou hranici. Organizace spojené s OSN dnes výslovně uvádějí, že sestry byly zavražděny na Trujillův příkaz.
Jejich příběh navíc přežil samotného diktátora. Právě 25. listopad byl později vybrán jako datum Mezinárodního dne za odstranění násilí na ženách.
O šest měsíců později čekali ozbrojení muži na Trujillovo auto
Večer 30. května 1961 vyrazil Trujillo automobilem z hlavního města směrem k San Cristóbalu. Na silnici na něj čekala skupina dominikánských spiklenců. Když jeho vůz přijel, zahájili palbu. Diktátor, který přes třicet let přežil převraty, domácí odpor i zahraniční kritiku, tentokrát nepřežil.
Jeho smrt ovšem nebyla jednoduchým okamžikem, kdy diktatura zmizela a následující ráno začala demokracie. Trujillova rodina, armáda a lidé spojení s režimem stále ovládali klíčové části země a proti účastníkům atentátu následovala brutální odveta. Několik z nich bylo dopadeno, mučeno a zabito. Teprve během dalších měsíců začal rodinný mocenský systém skutečně ustupovat.
Právě v tom spočívá jedna z nejvýmluvnějších částí Trujillova dědictví. Za tři desetiletí dokázal spojit politickou moc, bezpečnostní aparát a velkou část ekonomiky tak pevně se svou osobou a rodinou, že odstranění diktátora samo o sobě nestačilo k odstranění systému, který vytvořil.
Santo Domingo nakonec dostalo zpět své původní jméno. Majetek Trujillovy rodiny začal přecházet na stát a země se pokusila vytvořit politické instituce, které by nebyly soukromým nástrojem jednoho člověka. Diktatura však po sobě zanechala společnost, v níž se celé generace učily, že stát může současně vybírat daně, stavět silnice, vlastnit podniky, sledovat sousedy a rozhodovat, kdo smí beze stopy zmizet.
Věděli jste, že pouhý rok po masakru Haiťanů nabídl Trujillo útočiště až 100 000 židovským uprchlíkům z Evropy? Na konferenci v Évianu v roce 1938 byla Dominikánská republika jednou z mála zemí ochotných přijmout větší počet lidí prchajících před nacismem. Nakonec jich mezi lety 1938 a 1945 dorazilo 645 a část založila osadu v Sosúe. Americké Muzeum holokaustu upozorňuje, že za Trujillovou nabídkou nestála jen humanita: snažil se také napravit mezinárodní pověst po masakru z roku 1937 a přivést do země evropské bělošské osadníky. Jeden z nejbrutálnějších karibských diktátorů tak současně skutečně poskytl záchranu stovkám lidí, které jiné státy odmítly přijmout.
Lidské bestie jsou edukativní historickou sérií věnovanou těm, kteří pro vlastní prospěch či uspokojení proměnili moc, vědu, víru nebo ideologii v nástroj utrpení, ponížení a likvidace druhých. Jednotlivé díly nepřipomínají jejich zločiny proto, aby pachatele oslavovaly nebo z lidské krutosti vytvářely podívanou, ale aby ukázaly, jak takové činy vznikaly a proč jim společnost nedokázala zabránit. Věříme, že jen ten, kdo pozná i temné kapitoly historie, má šanci rozpoznat okamžik, kdy se začínají opakovat.
POZNETE PŘÍBĚHY I DALŠÍCH LIDSKÝCH BESTIÍ
Zdroje: Kód Enigma [1], CLACSO / JSTOR – Masacre de 1937. 80 años después: Reconstruyendo la memoria, DOI 10.2307/j.ctvnp0k4x [2], New West Indian Guide – Amelia Hintzen: A Veil of Legality: The Contested History of Anti-Haitian Ideology under the Trujillo Dictatorship [3], Library of Congress – Dominican Republic and Haiti: Country Studies [4], U.S. Department of State, Office of the Historian – The Dominican Republic, memorandum to President Kennedy, 15 February 1961 [5], U.S. Department of State, Office of the Historian – Venezuelan case and attempted assassination of President Betancourt [6], United Nations – International Day for the Elimination of Violence against Women: Background [7], CIPDH / UNESCO – Casa Museo Hermanas Mirabal [8], Archivo General de la Nación de República Dominicana – Víctimas de la dictadura de Rafael Leónidas Trujillo [9], U.S. Department of State, Office of the Historian – Notes on Crisis Involving the Dominican Republic, 3 June 1961 [10], United States Holocaust Memorial Museum – Refuge in Latin America [11], img ai generated
