Upozornění redakce: Články ze série Lidské bestie mohou obsahovat popisy válečných zločinů, mučení, vražd, experimentů na lidech a utrpení válečných zajatců. Tyto informace jsou proto nevhodné pro osoby mladší 18 let a pro čtenáře citlivější povahy.
Hideki Tódžó nepotřeboval být absolutním diktátorem, aby patřil k nejmocnějším mužům válečného Japonska. Když císařství v prosinci 1941 zaútočilo na Spojené státy, Británii a další západní mocnosti, byl současně premiérem a ministrem války. Předtím jako ministr patřil k tvrdé linii, která odmítala opustit japonské výboje v Číně za cenu diplomatické dohody se Spojenými státy. Později soustředil ještě další funkce a roku 1944 se stal také náčelníkem generálního štábu.
Pod jeho vládou se japonské impérium během několika měsíců rozšířilo hluboko do jihovýchodní Asie a Tichomoří. Za vojenskými vítězstvími následovaly masové popravy, nucené práce, hladovění válečných zajatců a brutální represe civilního obyvatelstva. V Číně jednotky ničily celé vesnice a zabavovaly potraviny v rámci protipartyzánských operací. V Singapuru byly tisíce etnických Číňanů popraveny během čistky Sook Ching. V okupovaném Mandžusku používali vojenští lékaři živé lidi při experimentech s infekčními nemocemi a biologickými zbraněmi.
Tódžó nebyl vzdáleným panovníkem, který o tom všem neměl tušení. Tokijský tribunál po válce dospěl k závěru, že věděl o brutálním zacházení s válečnými zajatci, znal alespoň základní okolnosti Batanského pochodu smrti, předsedal poradám, na kterých se řešila vysoká úmrtnost v zajateckých táborech, a účinná opatření nepřijal.
FOTO WIKIMEDIA COMMONS VIA PICRYL
Nebyl samovládcem. Byl ale na samotném vrcholu
Přirovnávat Tódžóa jednoduše k Hitlerovi zkresluje fungování japonského válečného státu. Nadále existoval císař Hirohito, armáda a námořnictvo měly vlastní mocenské struktury a zásadní rozhodnutí vznikala složitým vyjednáváním mezi vládou, generálními štáby, dvorem a dalšími institucemi. To je důležitý rozdíl. Není to alibi.
Tokijský tribunál popsal Tódžóa jako jednoho z hlavních činitelů, kteří připravovali a vedli japonské útočné války. Když se roku 1940 stal ministrem války, podporoval pokračování války proti Číně. V jednáních se Spojenými státy trval na tom, aby si Japonsko uchovalo výsledky svých dosavadních výbojů, a podle rozsudku vložil svůj značný politický vliv do rozhodnutí jít do války. Tribunál mu připsal „hlavní odpovědnost“ za útoky Japonska proti jeho sousedům.
Válka v Číně přitom nezačala Tódžóovým premiérstvím. Japonsko bojovalo v zemi už roky a masakr v Nankingu proběhl v roce 1937. Tódžó tedy nevytvořil militaristický systém od nuly.
Stal se však jedním z jeho nejvýkonnějších představitelů právě ve chvíli, kdy se konflikt rozrostl do války napříč Asií a Pacifikem.
Na Bataanu se zajetí změnilo v rozsudek smrti pro tisíce lidí
Dne 9. dubna 1942 kapitulovaly americké a filipínské jednotky na poloostrově Bataan. Japonci získali desítky tisíc vyčerpaných zajatců. Mnozí už trpěli hladem, úplavicí, malárií a následky několikaměsíčních bojů. Následovala nucená cesta, která vstoupila do dějin jako Batanský pochod smrti.
Zajatci byli v tropickém vedru hnáni desítky kilometrů s nedostatkem vody a jídla. Lidé, kteří nestačili, byli biti, zastřeleni nebo probodnuti bajonety. Americké armádní prameny odhadují, že během pochodu zemřelo kolem 600 Američanů a 5 000 až 10 000 Filipínců. Tódžó nebyl polním velitelem Bataanu. To ale není konec otázky jeho odpovědnosti. Je teprve její začátek.
Tokijský tribunál zjistil, že Tódžó už v roce 1942 věděl něco o podmínkách pochodu a také o tom, že při něm mnoho zajatců zemřelo. Nevyžádal si důkladnou zprávu. Když Filipíny následující rok navštívil, položil podle rozsudku pouze povrchní otázky a nic zásadního nenásledovalo. Nikdo nebyl potrestán. Tribunál právě Bataan použil jako příklad Tódžóova postoje k odpovědnosti vlády za zajatce.
FOTO DEFENSE VISUAL INFORMATION DISTRIBUTION SERVICE VIA PICRYL
„Kdo nepracuje, nebude jíst“ nebyla metafora
Ještě výmluvnější je další část poválečného rozsudku. Japonské ministerstvo války odpovídalo za péči o válečné zajatce včetně ubytování, potravin, léků a zdravotnických zařízení. Tódžó stál v čele ministerstva a zároveň celé vlády. Tribunál konstatoval, že o brutálním zacházení věděl. A uvedl také konkrétní příklady.
Tódžó podporoval nasazování válečných zajatců při stavbě strategicky významné Barmsko-siamské železnice. Podmínky na takzvané Železnici smrti byly katastrofální. Lidé trpěli podvýživou, tropickými nemocemi, přetížením a nedostatkem léků. Když Tódžó dostal informace o jejich stavu a nechal situaci prověřit, výsledkem nebyla systémová změna. Umírání pokračovalo.
FOTO WIKIMEDIA COMMONS VIA PICRYL
Statistiky vysoké úmrtnosti v táborech byly navíc projednávány na konferencích, kterým Tódžó předsedal.
Tribunál mu přímo připsal odpovědnost za instrukci, podle níž zajatci, kteří nepracovali, neměli dostat jídlo. Opakované prosazování tohoto pravidla podle soudu přispívalo k tomu, že byli do práce hnáni i nemocní a zranění a lidé následně umírali. To už není abstraktní vina člověka „někde nahoře“. To je konkrétní rozhodování o podmínkách, v nichž lidé přežívali nebo nepřežívali.
Tódžó rozhodoval i o životech zajatých amerických letců
V dubnu 1942 provedly Spojené státy takzvaný Doolittlův nálet na Japonsko. Několik amerických letců následně padlo do japonského zajetí v Číně. Jejich zacházení dobře ukazuje, že Tódžóova role nebyla omezena jen na obecné řízení vlády.
Zajatí letci byli podle rozsudku tokijského tribunálu mučeni při výsleších a postaveni před proces, který soud později označil za pouhou frašku. Všech osm dostalo trest smrti. Při přezkoumání v Tokiu bylo na Tódžóovo doporučení pět rozsudků změněno na doživotí. Tři tresty smrti byly potvrzeny. V říjnu 1942 byli tři letci popraveni.
Tódžó tedy nebyl jen člověkem, který dostával souhrnné statistiky. V konkrétních případech zasahoval také do osudu jednotlivých zajatců.
„Třikrát vše“: válka, v níž měla zmizet základna nepřítele
Japonská okupace velké části Číny čelila silnému partyzánskému odporu. V severní Číně na něj armáda reagovala rozsáhlými pacifikačními operacemi. Čínská paměť pro ně uchovala označení „Třikrát vše“ – vše zabít, vše spálit, vše vyrabovat.
Nešlo o oficiální japonský slogan, který by Tódžó pronesl před mikrofonem. Je to čínské pojmenování strategie spálené země a protipartyzánských operací. Společný čínsko-japonský historický výzkum popisuje vypalování vesnic podezřelých z podpory partyzánů, zabavování zásob a příkazy k likvidaci lidí považovaných za nepřátele. Japonská strategie měla komunistickým jednotkám vzít potraviny, zázemí i obyvatelstvo, o které se mohly opřít.
Tódžó v této době nebyl pozorovatelem mimo armádní hierarchii. Nejdříve vedl ministerstvo války a od října 1941 také vládu.
Násilí v Číně nemělo podobu jednotného nacistického plánu na biologické vyhlazení všech Číňanů. Přesto šlo o systematickou masovou brutalitu: vypalování sídel, popravy civilistů, deportace, nucené práce, rabování a kolektivní tresty. V některých oblastech už nebylo cílem jen porazit konkrétního partyzána. Bylo třeba zničit prostředí, ve kterém by mohl existovat.
V Singapuru se etnický původ změnil v důvod ke kontrole a popravě
Čínské obyvatelstvo nebylo pronásledováno pouze v samotné Číně. Po pádu Singapuru v únoru 1942 zahájila japonská vojenská správa Sook Ching, rozsáhlou čistku zaměřenou především proti místním etnickým Číňanům podezřelým z protijaponských postojů. Muži byli shromažďováni ve screeningových centrech. Výběr údajných nepřátel mohl být velmi svévolný a tisíce lidí byly odvezeny na popraviště.
Singapurský National Heritage Board dnes připomíná masové hroby i konkrétní popraviště; odhady počtu zabitých se liší a některé dosahují desítek tisíc. Na samotné pláži Punggol bylo 28. února 1942 zavražděno přibližně 400 čínských civilistů.
Tak vypadala „Velká východoasijská sféra společné prosperity“, kterou japonská propaganda nabízela jako osvobození Asie od západního kolonialismu. Pro řadu obyvatel okupovaných zemí znamenalo nové „osvobození“ další imperiální vládu.
V Jednotce 731 už člověk nebyl vězněm. Byl materiálem
Nejděsivější kapitolou japonského vojenského výzkumu byla Jednotka 731, působící pod Kuantungskou armádou v okupovaném Mandžusku. Její zařízení u Charbinu sloužilo k vývoji biologických zbraní. A k experimentům na lidech.
Americký Národní archiv konstatuje bez pochybností, že Jednotka 731 prováděla experimenty na lidských subjektech včetně Číňanů, Korejců a Rusů. Dochované materiály popisují záměrné infekce a experimenty s původci nemocí; další prameny dokumentují vivisekce a testování účinků nemocí a zranění na živých lidech. Výzkumný systém nezahrnoval jen Jednotku 731 – lidské pokusy prováděly i další japonské biologické a chemické jednotky na okupovaných územích.
Program nebyl jen laboratorní fantazií. Dokumenty potvrzují experimentální použití biologických zbraní v Číně mezi lety 1940 a 1942 a japonské materiály prokazují také použití chemických bojových látek v čínské válce. Americké poválečné záznamy hovoří o tisících mužů, žen a dětí, kteří při experimentech v Pingfanu a dalších zařízeních zahynuli.
Tódžó Širóa Išiiho, šéfa programu, znal. Při americkém výslechu v dubnu 1946 dokonce jeho odborné znalosti označil za vynikající. Současně tvrdil, že experimenty na lidech i útočné biologické zbraně zakazoval.
Právě tady je hranice důkazů důležitá: nedokážeme z dostupných pramenů jednoduše udělat Tódžóa osobním autorem jednotlivých experimentů. Jenže Jednotka 731 nebyla sklep několika vyšinutých lékařů.
Byla součástí Kuantungské armády, dostávala vězně prostřednictvím vojenského aparátu, spotřebovávala velké státní prostředky a fungovala uvnitř systému, v němž Tódžó strávil podstatnou část své kariéry a později stanul na jeho vrcholu. Samotný Národní archiv upozorňuje, že otázka přesného rozdělení odpovědnosti mezi vojenské velení zůstává předmětem historického výzkumu.
A pak přišla jedna z nejcyničtějších kapitol poválečné spravedlnosti
Širó Išii neskončil na šibenici. Ani před Tokijským tribunálem.
Američané měli mimořádný zájem o výsledky výzkumu biologických zbraní. Poválečné dokumenty ukazují, že američtí vyšetřovatelé postupně získávali od Išiiho a jeho spolupracovníků informace a data z experimentů na lidech. Klíčovým členům programu byla fakticky poskytnuta ochrana před stíháním výměnou za jejich spolupráci.
Národní archiv popisuje, že po opakovaných příslibech nestíhat Išiiho a další členy Jednotky 731 získali Američané také výsledky lidských experimentů. Spravedlnost po válce tedy neměla stejnou podobu pro každého. Někteří lidé byli příliš užiteční. Tódžó mezi ně nepatřil.
FOTO ARCHIVES.ORG VIA PICRYL
Jeho režim padl, když už vítězství nešlo předstírat
První měsíce války byly pro Japonsko sérií oslnivých úspěchů. Padly Filipíny, Malajsko, Singapur, Nizozemská východní Indie a další území. Pak se rovnováha začala měnit.
Midway, Guadalcanal a postupující americká převaha ukazovaly, že Japonsko nedokáže dlouhodobě nahrazovat ztracené lodě, letadla ani zkušené posádky. Tódžó reagoval dalším soustřeďováním moci. Roku 1944 převzal také funkci náčelníka generálního štábu. Ani administrativní kontrola ale nedokázala vyrobit vítězství.
Po ztrátě Saipanu v létě 1944 se jeho politická pozice zhroutila. Dne 18. července kabinet rezignoval. Válka pokračovala další rok. Tódžó už jí nevelel.
Když ho přišli zatknout, zkusil uniknout poslednímu soudu
Japonsko kapitulovalo v srpnu 1945. Dne 11. září přišli američtí vojáci k Tódžóovu domu, aby ho zatkli. Tódžó se střelil do hrudi. Pokus o sebevraždu nevyšel. Američtí lékaři mu zachránili život a bývalý premiér se nakonec ocitl před Mezinárodním vojenským tribunálem pro Dálný východ.
Ten ho neodsoudil jen za politickou účast na agresivní válce. Uznal jej vinným také v bodě týkajícím se porušování válečných zákonů. Ve zdůvodnění rozsudku tribunál výslovně připomněl jeho vědomost o zacházení se zajatci, Bataan, Barmsko-siamskou železnici, nedostatek potravin a léků i odpovědnost za opatření, která měla zabránit tomu, aby informace o týrání pronikly do zahraničí.Dne 12. listopadu 1948 dostal trest smrti oběšením. Poprava byla vykonána 23. prosince.
Muž, který se tři roky předtím pokusil zemřít vlastní rukou, tak stanul na šibenici jen proto, že tehdy svou střelu přežil.
Tódžóova odpovědnost nepotřebuje legendu
Není potřeba tvrdit, že Hideki Tódžó osobně navrhl každou popravu, každý tábor nebo každý experiment. Historie nám nabízí mnohem závažnější obraz.
Byl ministrem války, když japonské vedení odmítalo ukončit expanzi v Číně. Poté jako premiér současně vedl ministerstvo války v okamžiku, kdy se císařství vrhlo do konfliktu se Spojenými státy a západními mocnostmi. Věděl, že zajatci umírají v katastrofálních podmínkách. Věděl o Bataanu a žádné skutečné vyvození odpovědnosti nezajistil. Podporoval jejich nucené nasazování na strategických projektech a tribunál mu připsal odpovědnost za pravidlo, které spojovalo příděl jídla s prací.
V okupované Asii mezitím armáda, nad níž jako ministr války stál, používala kolektivní tresty, masové popravy a nucenou práci. Vojenský výzkumný aparát experimentoval na živých lidech a vyvíjel biologické i chemické zbraně. To není obraz pasivního byrokrata, který se náhodou ocitl ve špatné době na špatné židli. Je to obraz člověka, jehož talentem byla disciplína, administrativa a schopnost přimět obrovský státní a vojenský aparát fungovat.
A právě takový člověk může být pro násilný režim mimořádně cenný. Hitler potřeboval charisma a ideologickou posedlost. Tódžó nepotřeboval ani jedno. Stačilo, že dokázal velmi efektivně řídit stát, který vedl válku bez ohledu na cenu placenou těmi, nad nimiž zvítězil.
Věděli jste, že Tódžó měl mezi kolegy přezdívku „Razor Tojo“ – Tódžó Břitva? Nevznikla kvůli jeho bojové brutalitě, ale kvůli pověsti mimořádně disciplinovaného, přesného a výkonného vojenského úředníka. Právě tahle schopnost efektivně řídit aparát mu pomohla vystoupat až na vrchol válečného Japonska.
Lidské bestie jsou edukativní historickou sérií věnovanou těm, kteří pro vlastní prospěch či uspokojení proměnili moc, vědu, víru nebo ideologii v nástroj utrpení, ponížení a likvidace druhých. Jednotlivé díly nepřipomínají jejich zločiny proto, aby pachatele oslavovaly nebo z lidské krutosti vytvářely podívanou, ale aby ukázaly, jak takové činy vznikaly a proč jim společnost nedokázala zabránit. Věříme, že jen ten, kdo pozná i temné kapitoly historie, má šanci rozpoznat okamžik, kdy se začínají opakovat.
POZNETE PŘÍBĚHY I DALŠÍCH LIDSKÝCH BESTIÍ
Zdroje: Kód Enigma [1], National Diet Library, Japan – TOJO Hideki [2], National Diet Library – Field Service Code: Senzinkun [3], Library of Congress – Judgment of the International Military Tribunal for the Far East [4], U.S. Army Center of Military History – The Medical Department: Medical Service in the War Against Japan [5], U.S. National Archives – Researching Japanese War Crimes [6], U.S. National Archives – Select Documents on Japanese War Crimes and Japanese Biological Warfare [7], Cambridge University Press – Global research on Unit 731 medical atrocities: from the 1950s to the 2020s [8], National Heritage Board Singapore – Civilian War Memorial / Sook Ching [9], U.S. Department of State, Office of the Historian – International Military Tribunal for the Far East, judgment and executions [10], img ai generated
