Evropský Apač, kterého si Evropa zamilovala
Kdo vyrůstal ve střední Evropě na mayovkách nebo jejich filmových adaptacích, nepotřeboval dlouhé vysvětlování, jak vypadá správný Apač. Byl vysoký, mlčenlivý, čestný, neobyčejně schopný, jezdil na koni, střílel téměř bez chyby a vedle všech těch hlučných bílých dobrodruhů působil jako člověk, který už dávno pochopil něco, k čemu ostatní teprve musí dospět. Winnetou byl bojovník, ale násilí miloval méně než spravedlnost. V evropském Westernu se z něj stal téměř morální kompas.
Karl May jej přitom vytvořil jako fiktivního náčelníka Mescalero Apačů a později dokonce jako jakéhosi nejvyššího vůdce Apačů obecně. Právě tady začíná první problém. Skutečný apačský svět nebyl politicky sjednoceným národem čekajícím na jednoho charismatického vrchního náčelníka. Označení Apač zahrnovalo více příbuzných, ale svébytných skupin rozprostřených na obrovském území dnešního jihozápadu Spojených států a severního Mexika. Jednou z nich byli Mescalerové.
May přesto dokázal vytvořit postavu tak přesvědčivou, že pro mnoho čtenářů přestala být fikcí v kulturním smyslu. A filmový Winnetou Pierra Brice tento obraz ještě zabetonoval. Francouzský herec v německo-jugoslávských westernových produkcích 60. let nevypadal jako rekonstrukce konkrétního mescalerského muže 19. století. Vypadal přesně tak, jak si Evropa přála, aby její „ušlechtilý Indián“ vypadal.
Karl May znal Západ hlavně z knih
Nejkrásnější paradox celé legendy spočívá v tom, že její autor americký Západ při vzniku nejslavnějších příběhů osobně neznal. Do Spojených států se Karl May podíval až roku 1908, kdy mu bylo 66 let. Procestoval severovýchod USA a oblast Velkých jezer, ale krajinu Nového Mexika, Texasu a Arizony, v níž nechal Winnetoua jezdit, nikdy nenavštívil. Své Západy stavěl z atlasů, cestopisů, encyklopedií, etnografické literatury a především z mimořádně výkonné fantazie.
To samo o sobě není literární hřích. Spisovatel nemusí procestovat Mars, aby o něm napsal román. Jenže Mayův Západ začal časem suplovat skutečný. Winnetou nebyl napsán jako etnografický portrét Mescalera; byl především morálním hrdinou evropského dobrodružného románu. Jeho charakter nesl Mayovy představy o čestnosti, přátelství, míru, přírodě a postupně také křesťanské spiritualitě mnohem silněji než konkrétní kulturu lidí, k nimž jej autor přiřadil.
Právě proto je Winnetou pro naši sérii tak zajímavý. Nejde jen o otázku, co bylo špatně na mokasínech nebo čelence. Filmový a literární Apač nám ukazuje, co Evropa chtěla v domorodém Američanovi vidět.
Mescalero znamenalo především krajinu
Skuteční Mescalerové sami sebe označovali jako Nde, tedy „lidé“. Jméno Mescalero jim dali Španělé a odkazuje k mescalu, respektive agáve, která byla pro jejich život natolik důležitá, že se stala součástí cizího pojmenování celé skupiny.
Jejich svět nevypadal jako stabilní tábor jednoho kmene, z něhož náčelník vyráží řešit problémy celého Západu. Mescalerové byli velmi mobilní lovci a sběrači, kteří se pohybovali mezi horskými pásmy, pouští a pláněmi podle ročního období a dostupnosti potravy. Jejich území zasahovalo z jižního Nového Mexika přes západní Texas hluboko do severního Mexika. Krajina nebyla kulisou. Byla základním systémem přežití.
Lovili jeleny, losy a ovce tlustorohé, dříve využívali také bizony. Sbírali mesquite, opuncie, žaludy, sotol a další rostliny, ale zvláštní postavení měla právě agáve. Její srdce se pekla v zemních pecích, jedla čerstvá nebo se z nich připravovaly zásoby na později; vlákna sloužila k výrobě provazů, sandálů a dalších předmětů.
Také jejich obydlí odpovídala mobilnímu životu. Používali wickiupy z větví a travin a podle podmínek i přenosnější konstrukce pokryté kůžemi. Když místní zdroje přestávaly stačit, bylo potřeba pokračovat dál.
Winnetouův romantický svět mívá širokou prérii a nekonečný horizont. Pro skutečného Mescalera byla mnohem důležitější otázka, kde je příští spolehlivý zdroj vody.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Válka nebyla jejich jediným zaměstnáním
Právě filmový western udělal z původních obyvatel amerického Západu velmi často především válečníky. Vinnetou je sice morálnější než většina jeho hollywoodských protějšků, pořád však tráví značnou část života na koni se zbraní v ruce.
Mescalerové skutečně patřili k mimořádně schopným bojovníkům a nájezdy byly součástí jejich ekonomiky i konfliktů se sousedy. Obchodovali, lovili a zároveň podnikali výpravy za koňmi, dobytkem a dalšími zásobami. Měli konflikty s jinými domorodými skupinami, především s Komanči, a později se Španěly, Mexičany a Američany.
Jenže kdybychom jejich dějiny redukovali na boj, zopakovali bychom chybu westernu z opačné strany.
Většinu života bylo třeba sehnat potravu, zpracovat rostliny, opravit vybavení, vychovávat děti, organizovat přesuny a udržovat rodinné a obchodní vztahy. Ženy měly zásadní roli při zpracování potravin a výrobě materiálů, rodinné vazby určovaly strukturu jednotlivých skupin a znalost krajiny měla cenu, kterou žádná puška nenahradila.
Tohle je možná největší rozdíl mezi Vinnetouem a Mescalery. Literární hrdina může být téměř neustále ve výjimečné situaci. Skutečná společnost musí hlavně dokázat přežít další zimu.
Pak začalo mizet něco důležitějšího než romantický Západ
V 19. století se tlak na mescalerské území dramaticky zvýšil. Nové dopravní trasy, vojenské pevnosti, horníci, rančeři a osadníci potřebovali stejnou půdu, průsmyky, pastviny a především stejné zdroje vody. To, co pro americkou expanzi znamenalo otevření krajiny, znamenalo pro Nde postupné zavírání prostoru, v němž jejich způsob života mohl fungovat.
Konflikt proto nebyl abstraktní bitvou „civilizace proti divochům“. Velmi konkrétně šlo o to, kdo může používat pramen, kudy může vést stádo, kdo smí lovit v horách a zda se skupina dokáže přesunout na tradiční sezónní území.
Americká armáda přitom nerozlišovala mezi jednotlivými apačskými skupinami vždy tak jemně, jak by odpovídalo realitě. Vojenské kampaně ničily tábory a zásoby a stále menší území vedlo k dalšímu nedostatku potravy. National Park Service popisuje, jak postupující osídlení zabíralo Mescalerům zdroje i vodní místa a jak byli po sérii násilných střetů postupně vytlačeni z Guadalupe Mountains.
Jejich nájezdy na osady a transporty byly skutečné a někdy končily smrtí civilistů. Stejně skutečný byl ale proces, který jejich pohyb po vlastní krajině stále více kriminalizoval a nakonec vojensky znemožnil.
Tady se z Winnetouova romantického motivu „boj o zemi předků“ stává něco mnohem méně romantického.
Přežití nebylo otázkou čestného souboje dvou mužů.
Byla to logistika.
Rezervace změnila samotný způsob života
Mescalero Reservation v Novém Mexiku vznikla v 70. letech 19. století a nakonec soustředila lidi, kteří předtím využívali nesrovnatelně větší prostor. Do dnešního kmene Mescalero Apache Tribe postupně vstoupili také Chiricahuové a Lipanové, takže ani současná mescalerská komunita není prostým pokračováním jedné izolované historické skupiny. Oficiální kmen dnes výslovně uvádí tři základní historické složky – Mescalero, Lipan a Chiricahua – žijící společně na rezervaci v Novém Mexiku.
Přesun na rezervaci nebyl jen změnou adresy. Mobilní způsob života je postavený na možnosti následovat zvěř, sezonní rostliny a zdroje. Pokud skupinu omezíte na pevně stanovené území, změníte zároveň její ekonomiku, sociální vztahy i způsob využívání krajiny.
Tohle filmový Vinnetou zachytit nemohl už ze své podstaty. Evropské vyprávění potřebovalo hrdinu, tragédii a jasného protivníka. Historie ale připomíná spíš pomalu se zavírající dveře než jednu rozhodující bitvu.
Co Karl May paradoxně trefil
Bylo by přesto příliš jednoduché celý Winnetouův svět shodit jako nesmysl.
May velmi silně zachytil jednu pravdu: evropská a americká expanze měla pro domorodé národy ničivé následky. Jeho sympatie leží často zřetelně na straně těch, jejichž půda mizí pod železnicí, ranči a kolonizací. Pro několik generací evropských čtenářů tak Winnetou nebyl nepřítel, kterého musí správný kovboj zastřelit. Byl hrdina.
Na konci 19. století to nebyla úplně bezvýznamná změna perspektivy.
Problém je, že May vytvořil domorodého hrdinu převážně podle evropských představ o tom, jak má ideální domorodý hrdina vypadat. Winnetou je vzdělaný, zdrženlivý, téměř rytířský a morálně univerzální. Jeho kultura ustupuje jeho charakteru. Čtenář ho nemusí pochopit jako Mescalera; stačí mu obdivovat ho jako „ušlechtilého člověka“.
Dokonce i jeho duchovní vývoj směřuje v Mayově vyprávění k hodnotám, které jsou evropskému křesťanskému publiku důvěrně známé.
Winnetou je tak sympatický i proto, že Evropanovi nikdy není opravdu cizí.
A potom přišel Pierre Brice a legenda dostala tvář
Filmy 60. let posunuly vzdálenost od skutečných Mescalerů ještě dál. Vinnetoua hrál Francouz Pierre Brice, Old Shatterhanda Američan Lex Barker a velká část „amerického Západu“ vznikala v krajině tehdejší Jugoslávie.
A přesto právě tato podoba začala v mnoha evropských zemích fungovat téměř jako vizuální definice Apače.
Filmový kostým kombinoval různé prvky tak, aby vypadal okamžitě „indiánsky“ pro evropského diváka. Oděv byl čistý, dekorativní, silueta elegantní a postava vizuálně odlišitelná od kovbojů během několika sekund. To je pro film výhodné. Pro etnografii méně.
Nejzajímavější na tom je, jak dlouho obraz přežil. Děti, které nikdy nečetly odbornou knihu o jihozápadních Athabascích, přesně věděly, jak se má Vinnetou tvářit, co má nosit a jak má mluvit.
Popkultura totiž nemusí být historicky přesná, aby se stala silnější než historie v naší paměti.
Winnetou nám možná řekl víc o Evropanech než o Apačích
Skuteční Mescalerové nepotřebují, abychom jim místo starého stereotypu vytvořili nový. Nebyli ani dokonale mírumilovnými strážci přírody, ani permanentními válečníky. Podnikali nájezdy, obchodovali, uzavírali spojenectví, bojovali mezi sebou i s jinými skupinami, vychovávali děti, využívali drsnou krajinu s mimořádnou znalostí jejích zdrojů a snažili se přežít svět, který se kolem nich během několika generací drasticky změnil.
A právě proto je jejich skutečný příběh zajímavější než romantická legenda.
Winnetou nabízí čistý příběh: dobrý muž stojí na správné straně a snaží se zachránit svět, který mizí.
Historie Mescalerů nic tak čistého nenabízí. Je v ní násilí na obou stranách, střídání války a obchodu, migrace, hlad, kulturní adaptace, rodinný život i schopnost udržet vlastní identitu dlouho poté, co se klasický svět amerického pohraničí změnil k nepoznání.
Vinnetou proto nebyl portrétem Apače.
Byl evropským snem o Apačích.
A možná právě proto přežil tak dlouho. Evropa si v něm nevytvořila člověka, jakým Mescalerové skutečně byli. Vytvořila si člověka, kterého chtěla obdivovat.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], National Park Service – Mescalero Apaches, Guadalupe Mountains National Park [2], National Park Service – Apachean, White Sands National Park [3], National Park Service – Mescalero Apaches, Fort Davis National Historic Site [4], National Park Service – The Archeology of Buffalo Soldiers and Apaches in the Southwest [5], Mescalero Apache Tribe – Our Culture [6], Karl-May-Verlag – biografická chronologie Karla Maye [7], University of Nebraska – Encyclopedia of the Great Plains: Karl May [8]. img ai generated
