Čím méně předvídatelný tón přijde, tím výraznější může být jejich odpověď. Objev možná pomáhá vysvětlit i jeden zvláštní hudební spor: proč jazz jednomu člověku připadá fascinující a druhému jako několik nástrojů, které se nemohou dohodnout, co vlastně hrají.
Mozek neposlouchá. Mozek hádá
Hudba k nám přichází jako sled zvukových vln. Subjektivní zkušenost je ale mnohem bohatší. Slyšíme melodii, očekáváme návrat refrénu, poznáme, že některý tón „visí ve vzduchu“, a často dokážeme vycítit okamžik, kdy má přijít rozuzlení, i když skladbu slyšíme poprvé.
Výzkumníci z University of California, San Francisco se rozhodli podívat na tento proces přímo v lidském mozku. Využili výjimečnou situaci osmi pacientů s epilepsií, kteří měli v rámci přípravy na neurochirurgický zákrok na povrchu mozku implantované elektrody. Díky nim bylo možné sledovat aktivitu sluchové kůry s přesností, kterou běžné zobrazovací metody neposkytují. Účastníci poslouchali melodické fráze západní hudby a anglické věty.
Výsledek ukázal, že mozek během poslechu melodie řeší několik úloh současně.
Jedna skupina neuronů zaznamenává výšku tónu. Další sleduje, jak se výška mezi jednotlivými tóny mění. Tyto mechanismy nejsou vyhrazené hudbě; část z nich používáme také při zpracování řeči. Pak se ale objevila třetí neuronální populace.
Ta reagovala specificky při hudbě a její aktivita odrážela očekávání dalšího tónu. Mozek tedy neposlouchá melodii pouze zpětně. Z toho, co už zaznělo, si průběžně vytváří představu o tom, co by mělo následovat.
Jeden tón sám o sobě ještě hudbou není
To pomáhá vysvětlit zvláštní vlastnost hudby, kterou intuitivně známe všichni. Samotný tón C není veselý, smutný ani napínavý. Teprve jeho vztah k tónům před ním a po něm mu dává význam.
Podobně může být jeden akord úplně obyčejný, zatímco stejný akord po určité harmonické posloupnosti přinese pocit obrovského uvolnění. Mozek totiž během skladby nevnímá jednotlivé zvuky izolovaně. Vytváří si jejich kontext.
Výzkum ukázal, že právě očekávání je v tomto procesu zásadní. Když následoval velmi předvídatelný tón, reakce neuronů spojených s hudební predikcí byla slabší. Když přišel tón překvapivější, aktivita vzrostla.
Hudební skladatelé tak dávno před vznikem neurovědy intuitivně pracovali s mechanismem, který dnes dokážeme zaznamenat elektrodami: napětí vzniká z očekávání a požitek často přichází ve chvíli, kdy je očekávání nejprve narušeno a potom uspokojeno. UCSF právě vztah mezi očekáváním, napětím a rozuzlením označuje za jednu z důležitých cest, jimiž melodie působí na naše emoce.
Jazz má jednu nepříjemnou vlastnost: odmítá dělat přesně to, co čekáte
Je důležité říct předem jednu věc. Studie samotná nezkoumala jazz ani nevysvětluje, proč jej někteří lidé nemají rádi. Spojitost s jazzem je interpretací založenou na mechanismu, který výzkum popsal. Je ale mimořádně lákavá.
Velká část populární hudby nám nabízí poměrně pevnou síť orientačních bodů. Pravidelný rytmus, opakující se harmonické postupy, refrén, návrat k tónice a melodické fráze, jejichž pokračování se po určité době naučíme velmi dobře předvídat.
Jazz, zejména jeho harmonicky a rytmicky složitější podoby, s těmito očekáváními zachází mnohem svobodněji. Přízvuk může přijít tam, kde jej nezaškolený posluchač nečeká. Melodie se může od tématu vzdálit improvizací. Akord dostane další tóny, které vytvářejí napětí. Harmonické rozuzlení může být odloženo, nahrazeno jiným nebo se hudba vydá úplně jinou cestou. Pro určitý mozek je to nádherná hra. Pro jiný může být každých pár sekund něco špatně.
„Připadá mi, že každý hraje něco jiného“
Je to jedna z nejběžnějších námitek lidí, kterým jazz nesedí. Hudebníci mohou hrát mimořádně přesně, všichni přesně vědí, co dělají, a přesto nezkušenému posluchači výsledná hudba připadá neuspořádaná. Problém nemusí být v jeho sluchu. Může být v predikčním modelu, kterým hudbu poslouchá.
Pokud jsme tisíckrát slyšeli určité akordové posloupnosti a rytmické struktury, mozek se je naučil. Když hudba začne podobným způsobem, automaticky vytváří pravděpodobné pokračování.
Jazz mu však může místo očekávaného tónu nabídnout jiný. A potom další. A ještě jeden. Tam, kde zkušený posluchač slyší sofistikované oddalování rozuzlení, může nezkušený posluchač zažívat sérii neúspěšných předpovědí.
Není tedy nutné představovat si, že jeden člověk „rozumí dobré hudbě“ a druhý ne. Jejich mozky mohou při stejných tónech pracovat s odlišnými očekáváními.
Jazzový fanoušek přitom možná předvídá mnohem víc, než se zdá
Zvenku může improvizace působit jako nepředvídatelnost. Pro člověka, který daný hudební jazyk dobře zná, ale není všechno stejně pravděpodobné.
Jazz má vlastní harmonická pravidla, rytmické vzorce, konvence a stylistické možnosti. Zkušený posluchač nemusí vědět, jaký přesný tón saxofonista zahraje za dvě sekundy. Má však představu o prostoru možností, v němž se může pohybovat.
A tím se celý zážitek mění. Překvapivý tón už není náhodná chyba. Je to odbočka od cesty, kterou posluchač zná.
Právě proto může tatáž hudba člověka, který jí není zvyklý, unavovat, zatímco fanoušek čeká, co hráč provede s tématem příště. Oba slyší stejný zvuk. Jen jeden má podrobnější mapu terénu.
Studie UCSF navíc naznačuje, že očekávání v hudbě není čistě vrozeným reflexem. Mozek při predikci využívá naučené pravidelnosti a zkušenosti s hudebním prostředím, které člověk během života poslouchal. Výzkum byl právě proto omezen na západní melodické struktury a jeho autoři upozorňují, že u lidí vyrůstajících v jiné hudební tradici mohou být naučená očekávání jiná.
Hudbu se tedy možná učíme podobně jako jazyk
Malé dítě nerozumí větě proto, že by analyzovalo každé slovo izolovaně. Postupně se naučí, které zvuky se v jeho jazyce objevují, jak bývají uspořádané a co pravděpodobně přijde dál.
S hudbou se může odehrávat něco podobného. Čím více určitého stylu posloucháme, tím jemnější jsou naše očekávání. Postupně začneme slyšet strukturu tam, kde jsme dříve slyšeli pouze neuspořádané zvuky.
To pravděpodobně zná každý, kdo se někdy zamiloval do hudebního žánru, který mu na první poslech vůbec nic neříkal. Skladby se objektivně nezměnily. Změnil se model v jeho hlavě.
Proto může být první setkání s komplexním bebopem, free jazzem, některou experimentální elektronikou nebo moderní vážnou hudbou namáhavé. Mozek má málo vodítek, podle nichž by mohl odhadovat další vývoj. Po desátém nebo padesátém poslechu už stejné místo nemusí znít náhodně. Člověk začne slyšet pravidla, která předtím neznal.
Příliš mnoho jistoty je nuda. Příliš mnoho překvapení může být chaos
Nejzajímavější hudba často vzniká někde mezi těmito dvěma póly. Pokud mozek dokáže správně předpovědět úplně všechno, není příliš důvodů věnovat skladbě pozornost. Jestliže naopak nedokáže předpovědět vůbec nic, nemá se čeho zachytit.
Hudební požitek proto nemusí spočívat v samotné předvídatelnosti ani v samotném překvapení. Spočívá v jejich dávkování.
Skladatel nebo improvizátor nejprve umožní mozku vytvořit očekávání. Potom ho trochu zradí. Nechá napětí chvíli trvat a nakonec nabídne něco, co zpětně dává smysl. Mozek nedostane přesně to, co čekal. Dostane něco lepšího: překvapení, které dokáže pochopit. A právě zde se může hranice mezi nádhernou hudbou a otravným hlukem u jednotlivých lidí dramaticky lišit.
Proto stejný saxofon jednoho nadchne a druhého vyžene z místnosti
Představme si dva lidi, kteří poslouchají stejnou improvizaci.
První zná jazzovou harmonii, poslouchal podobnou hudbu roky a možná sám hraje. Když sólista začne obcházet základní melodii, jeho mozek stále ví, kde přibližně je. Každé vybočení je informací. Každý návrat má význam.
Druhý posluchač vyrostl převážně na hudbě s pravidelným čtyřčtvrťovým pulsem, krátkými harmonickými cykly a jasně opakovaným refrénem. Jeho mozek se snaží dělat přesně totéž. Předpovídat. Jenže předpovídá podle jiné gramatiky.
A tak něco, co první posluchač prožívá jako rafinované napětí, může druhému připadat jako série omylů, které odmítají skončit. Jazz v tu chvíli nemusí být objektivně hlučnější, chaotičtější ani „horší“. Je pouze vzdálenější statistickému světu hudby, který má konkrétní posluchač uložený v hlavě.
Nemusíme se tedy naučit mít jazz rádi. Možná se ho musíme naučit předvídat
To samozřejmě neznamená, že dostatečným tréninkem začne každý milovat Charlieho Parkera, Thelonia Monka nebo Johna Coltranea. Hudební preference ovlivňuje mnohem více věcí než jediný mechanismus ve sluchové kůře.
Nový výzkum ale nabízí zajímavější pohled na větu: „Tomuhle typu hudby prostě nerozumím.“ Možná je někdy překvapivě doslovná.
Mozek skutečně vytváří model hudby, kterou slyší. Učí se její pravděpodobnosti. Odhaduje další tón. A podle toho, jak dobře dokáže předvídat strukturu a zároveň být příjemně překvapován, se může zásadně měnit celý posluchačský zážitek.
Hudba tedy nevzniká pouze v nástroji. Část skladby se pokaždé vytváří také v mozku člověka, který ji poslouchá. A možná právě proto může jeden saxofon v jedné místnosti současně produkovat dva naprosto odlišné zážitky. Pro jednoho posluchače geniální rozhovor plný překvapení. Pro druhého stále velmi dlouhou otázku, na kterou nikdo odmítá dát normální odpověď.
¨
Věděli jste, že…
…výzkumníci našli při zpracování hudby zajímavou paralelu s řečí? Mozek při mluveném jazyce také průběžně využívá statistické pravidelnosti a kontext k odhadu toho, co může následovat. U hudby však tým UCSF objevil neuronální populaci spojenou s predikcí melodie, která se od neuronálních odpovědí na řeč odlišovala. Zdá se tedy, že hudba a jazyk některé nástroje mozku sdílejí, ale alespoň část své „gramatiky“ zpracovávají odděleně.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Science Advances – Encoding of melody in the human auditory cortex [2], University of California San Francisco – To Appreciate Music, the Human Brain Listens and Learns to Predict [3], ZME Science – Scientists Found Brain Cells That Only Respond to Music and Predict What Note Comes Next [4]. img AI generated
