Jednou jsme začali dělat něco velmi zvláštního
Někdy před více než sto tisíci lety začali lidé nebo jejich blízcí příbuzní ukládat mrtvé do země způsobem, který nevypadá jako pouhé odstranění těla. Na některých paleolitických nalezištích leží zemřelí v připravených jamách, někdy ve výrazné poloze a společně s okrem nebo dalšími předměty. Nedávné nálezy z izraelské jeskyně Tinshemet patří mezi nejstarší přesvědčivé doklady takového záměrného zacházení s mrtvými, staré zhruba 130 až 80 tisíc let.
Archeologie samozřejmě nedokáže přečíst myšlenky člověka, který hrob kopal. Nevíme, zda věřil v posmrtný život, zda se s mrtvým loučil, bál se jeho návratu, nebo jednoduše chránil tělo před zvířaty. Přesto se tu objevuje něco mimořádného: mrtvý člen skupiny přestává být jen nefunkčním tělem, které je třeba odstranit z tábora. Je s ním zacházeno způsobem, jenž nese sociální význam.
Od této chvíle se lidské dějiny dají číst také jako dějiny stále nových odpovědí na jednu nepříjemnou skutečnost. Víme, že zemřeme, ale nikdy jsme se úplně nesmířili s tím, že by tím měl příběh jednoduše skončit.
Když tělo zemře, můžeme alespoň zachránit pokračování
Staří Egypťané vzali tento problém téměř technicky. Pokud má člověk pokračovat po smrti, musí být připraven nejen jeho duchovní osud, ale také tělo, hrobka, ochranná magie a předměty, které bude potřebovat dál.
Mumifikace proto nebyla pouze bizarním způsobem konzervace mrtvoly. Zapadala do propracované představy, podle níž lidská existence pokračuje a zemřelý musí úspěšně projít nebezpečnou cestou do posmrtného světa. Do hrobek putovalo jídlo, amulety, figurky služebníků a předměty každodenní potřeby. Elita investovala do smrti obrovské množství práce a zdrojů.
Pyramidy jsou extrémním výsledkem této logiky, ale rozhodně nejsou jediným. Lidské společnosti vytvářely hrobky, mohyly, mauzolea, katakomby, náhrobky a později monumenty nesoucí jméno člověka dlouho poté, co jeho tělo zmizelo.
A tady se vedle náboženské nesmrtelnosti objevuje ještě jiná: symbolická. Člověk totiž může zemřít, ale může po něm zůstat jméno, dynastie, dílo, děti, příběh nebo stavba vysoká 140 metrů.
Jiní lidé se rozhodli, že možná nemusíme zemřít vůbec
Vedle snahy přežít smrt symbolicky nebo duchovně se v mnoha kulturách objevila lákavější možnost: co kdyby se biologická smrt dala jednoduše obejít?
Hledání dlouhověkosti a nesmrtelnosti provází lidstvo po tisíciletí. Čínští alchymisté připravovali elixíry, které měly prodloužit život nebo tělo učinit nesmrtelným. Ironií je, že některé obsahovaly rtuť a další toxické látky a své zákazníky mohly ke smrti naopak přiblížit. Čínské dějiny znají císaře, kteří pravděpodobně zemřeli právě po užívání přípravků určených k dosažení dlouhého života.
Evropská alchymie zase spojila hledání přeměny hmoty s představami o kameni mudrců a elixíru života. Jednotlivé tradice se velmi lišily, společná touha je ale snadno rozpoznatelná.
Dnes už v laboratořích nehledáme kámen mudrců. Studujeme stárnoucí buňky, telomery, epigenetiku, regeneraci orgánů a metabolické dráhy. Cíl je většinou formulován střízlivěji jako prodloužení zdravého života, nikoli věčnost.
Jenže základní otázka zůstala podezřele podobná: kolik z hranice, kterou považujeme za nevyhnutelnou, lze ještě posunout?
Jindy jsme si smrt postavili přímo před oči
Moderní člověk má zvláštní sklon představovat si minulost jako dobu, kdy se o smrti nemluvilo. Často to bylo právě naopak.
Ve středověké a raně novověké Evropě se motiv smrti objevoval v náboženství, umění i každodenních předmětech. Memento mori – připomínka, že zemřeš – mohlo mít podobu lebky, kostlivce, přesýpacích hodin nebo rozkládajícího se těla. Slavný motiv tance smrti stavěl do jednoho průvodu papeže, panovníka, obchodníka i chudáka. Smrt nerozlišovala společenské postavení.
A nebyla jen symbolem. Popravy po dlouhá období probíhaly veřejně. Těla popravených mohla být vystavována a lidské ostatky nebyly ukryty ve sterilním zázemí pohřebního ústavu. Smrt byla podstatně fyzičtější součástí veřejného prostoru i domácností.
Ještě v 19. století bylo běžnější umírat doma, obklopen rodinou. Pozůstalí se podíleli na přípravě těla a děti mohly mrtvého člověka skutečně vidět. Ve 20. století se v mnoha průmyslových společnostech velká část umírání přesunula do nemocnic. Medicína získala schopnost zachraňovat lidi, kteří by dříve zemřeli, a současně se mezi běžný každodenní život a fyzickou smrt vložila profesionální instituce. Smrt nezmizela. Jen jsme ji přestali tolik potkávat v obýváku.
Čím méně skutečné smrti vidíme, tím více jí máme na obrazovce
A právě tady vzniká jeden z nejzajímavějších paradoxů současnosti. Člověk může prožít desítky let bez toho, aby viděl mrtvé tělo někoho blízkého. Zároveň může během jednoho večera sledovat několik vražd, pitvu, rekonstrukci únosu a třídílný dokument o sériovém vrahovi.
True crime je dnes obrovský žánr. A jednoduché vysvětlení, že jeho publikum baví cizí utrpení, nevydrží příliš dlouho.
Výzkum morbidní zvědavosti ukazuje, že lidé cíleně vyhledávají informace o hrozbách, nebezpečných lidech, násilí a smrti, přestože v nich vyvolávají nepříjemné emoce. Jedním z možných důvodů je právě informační hodnota nebezpečí. Když poznám, jak se tragédie stala, kdo ji způsobil a podle čeho bylo možné nebezpečí rozpoznat, svět se může alespoň na chvíli zdát předvídatelnější.
Novější výzkum konzumentů true crime skutečně našel několik různých motivací. Vedle vzrušení a obecné morbidní zvědavosti se objevuje také takzvaná obranná ostražitost – snaha získávat informace, které mohou pomoci poznat nebezpečnou situaci nebo člověka.
Sériový vrah na obrazovce je děsivý. Současně je ale uzavřený uvnitř příběhu, který můžeme zastavit tlačítkem na ovladači.
Duchové řeší úplně stejný problém jiným způsobem
Existuje ještě jeden způsob, jak se s definitivností smrti vypořádat: zpochybnit ji.
Příběhy o duších mrtvých existují v nesčetných kulturách. Mění se jejich podoba, pravidla i význam, základní možnost je však nesmírně přitažlivá: člověk zemřel, ale nějaká jeho část stále existuje a může se vrátit.
Moderní lovci duchů používají termokamery, elektromagnetické detektory, digitální rekordéry a nejrůznější elektroniku. Přístroje přitom neposkytují spolehlivý vědecký důkaz existence duchů. Fenomén je ale pozoruhodný právě tím, jak starou otázku převlékl do technologického oblečení.
Kdysi jsme se mrtvých ptali prostřednictvím věštce nebo média. Dnes může člověk chodit po opuštěném sanatoriu s elektronickým měřákem a čekat, zda se rozsvítí dioda.
Otázka zůstává: je tam po smrti ještě někdo?
Možná se nebojíme jen smrti, ale hlavně neexistence
Psychologie se dlouhodobě snaží zjistit, co s člověkem dělá vědomí vlastní smrtelnosti. Jedním z nejznámějších pokusů je terror management theory, podle níž schopnost uvědomit si vlastní budoucí smrt vytváří psychologický problém, který tlumíme mimo jiné kulturními hodnotami, vztahy, sebeúctou a pocitem, že jsme součástí něčeho, co nás přežije.
Myšlenka je lákavá: člověk si postaví pyramidu, založí rodinu, napíše knihu nebo se pevněji přimkne k vlastní kultuře, protože tím získává určitou formu pokračování.
Jenže zrovna tady je potřeba brzda. Terror management theory vytvořila obrovské množství experimentální literatury, ale novější systematické analýzy upozorňují na publikační zkreslení, problémy s replikovatelností a velkou závislost výsledků na způsobu, jakým jsou experimenty provedeny. Není tedy fér prohlásit, že jsme našli jeden univerzální psychologický motor pyramid, náboženství i kariérních ambicí.
Mnohem bezpečnější je širší závěr: vědomí smrti pro člověka evidentně představuje mimořádně silný kulturní a psychologický problém – a různé společnosti pro něj vytvořily neuvěřitelné množství řešení.
Smrt jsme odstranili z domu. Z hlavy se odstranit nedala
Možná právě proto vypadá náš vztah ke smrti tak rozporuplně.
Nechceme ji vidět v nemocnici. Současně otevíráme článek o člověku nalezeném po šesti stoletích v bažině. Mrtvé tělo nám může připadat odpudivé, ale stojíme frontu na egyptskou mumii v muzeu. Nechceme přemýšlet o vlastní smrti, ale fascinují nás duchové, kryonika, sérioví vrazi, katastrofy a technologie slibující delší život.
Není to jedna fascinace. Je to několik různých lidských potřeb, které se neustále překrývají: vyhnout se nebezpečí, pochopit neznámé, dát ztrátě význam, zachovat něco po sobě a možná si alespoň na chvíli představit, že největší definitivnost našeho života není úplně definitivní.
A právě tím se může začít rozplétat celý náš speciál.
Protože za pyramidou, lebkou ve středověkém kostele, alchymistickou baňkou, spiritistickou seancí i večerem stráveným u dokumentu o vraždě se skrývají různé příběhy.
Spojuje je ale člověk, který jako jeden z mála tvorů dokáže přemýšlet o dni, kdy už nebude existovat – a od chvíle, kdy to pochopil, s tím nepřestal něco dělat.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Nature Human Behaviour – Evidence from Tinshemet Cave in Israel suggests behavioural uniformity across Homo groups in the Levantine mid-Middle Palaeolithic circa 130,000–80,000 years ago [2], British Museum – Egyptian death and afterlife: mummies [3], Science History Institute – Chasing Immortality [4], Journal of Personality and Social Psychology – Managing the terror of publication bias: A systematic review of the mortality salience hypothesis, DOI 10.1037/pspa0000438 [5], Personality and Individual Differences – The psychology of morbid curiosity: Development and initial validation of the morbid curiosity scale, DOI 10.1016/j.paid.2021.111139 [6], British Journal of Psychology – Out of the dark: Psychological perspectives on people's fascination with true crime, DOI 10.1111/bjop.70038 [7], The Lancet – Report of the Lancet Commission on the Value of Death: bringing death back into life [8]. img ai generated