„Všichni ho mají rádi“ není vždy přesvědčivý argument
Pověst je jeden z nejstarších sociálních informačních systémů. Nemůžeme osobně vyzkoušet každého člověka, s nímž přijdeme do kontaktu, a proto posloucháme ostatní. Kdo pomáhá, kdo podvádí, kdo vrací půjčené věci a komu je lepší se vyhnout. Jenže reputace se může dostat do přímého konfliktu s vlastní zkušeností.
Výzkumníci v Japonsku proto vytvořili scénáře, v nichž účastníci znali veřejnou pověst určité osoby a současně měli informaci o tom, jak se tato osoba dříve zachovala přímo k nim. Potom hodnotili třetího člověka, který dotyčnému buď pomohl, nebo pomoc odmítl.
Do dvou experimentů se zapojilo více než 2 500 lidí. A ukázala se výrazná asymetrie.
Pomoc hodnotíme jinak než odmítnutí
Když někdo druhému pomohl, lidé jeho jednání hodnotili převážně pozitivně bez ohledu na složitější kontext. Při odmítnutí pomoci ale začalo záležet na tom, koho vlastně odmítl.
Pokud měl příjemce pomoci dobrou pověst, ale předtím se k samotnému účastníkovi zachoval špatně, vlastní zkušenost měla při hodnocení větší váhu než informace o jeho veřejném obrazu.
Jinými slovy: „ostatní o něm říkají, že je hodný“ nemuselo překonat vzpomínku „ke mně se zachoval špatně“. To odpovídá něčemu, co známe i z běžného života. Reputace je informace z druhé ruky. Přímá zkušenost má jasného autora, konkrétní situaci a emocionální stopu.
Vlastní zkušenost ale automaticky neospravedlní pomstu
Možná nejzajímavější výsledek přišel v situaci, kdy proti určitému člověku mluvilo úplně všechno. Měl špatnou pověst a současně se předtím špatně zachoval k účastníkovi. Mohli bychom čekat, že když mu někdo další odmítne pomoci, pozorovatel to bude hodnotit vyloženě pozitivně: „dobře mu tak“.
To se ale nestalo tak výrazně, jak by jednoduchá logika reciprocity předpokládala. Odmítnutí bylo spíš posunuto k neutrálnímu hodnocení než k nadšenému schválení.
Autoři to interpretují jako možný projev sociální zdrženlivosti vůči trestání. Člověk si může myslet, že někdo pomoc nezaslouží, a přesto nemusí aktivně oceňovat člověka, který mu ji odepře.
Reputace a zkušenost nejsou dva stejné hlasy
Studie zapadá do výzkumu takzvané nepřímé reciprocity. V lidských skupinách často pomáháme nebo odmítáme pomoc podle toho, co víme o předchozím chování ostatních. Dobrá pověst může být odměnou za spolupráci a špatná naopak sociálním nákladem. Jenže reálný život není čistá tabulka reputačních bodů. Lidé mívají vlastní historii.
Nové experimenty ukazují, že tyto dva zdroje informací nepoužíváme mechanicky jako rovnocenné položky. Přímá zkušenost může v určitých situacích veřejnou reputaci přebít, zejména když posuzujeme odmítnutí nebo sankci.
To je důležité i pro pochopení konfliktů v rodinách, týmech nebo komunitách. Dva lidé mohou sledovat stejnou situaci a dojít k úplně jinému morálnímu soudu jednoduše proto, že jeden z nich má s aktérem vlastní zkušenost.
Experiment ale probíhal v hlavách, ne ve skutečném konfliktu
Výsledky mají jasné omezení. Účastníci četli modelové scénáře a hodnotili jednání postav. Nemuseli se skutečně rozhodovat, zda někomu půjčí peníze, pomohou kolegovi nebo se zastanou člověka, který jim dříve ublížil.
Navíc všichni pocházeli z Japonska. Sociální normy týkající se konfliktu, odplaty a reputace se mohou mezi kulturami lišit. Studie proto nedokazuje univerzální zákon lidského mozku. Nabízí ale zajímavý mechanismus: pověst nám pomáhá soudit lidi, dokud proti ní nestojí něco, co jsme sami zažili. A ani tehdy se z nás automaticky nestávají fanoušci odvety.
Možná právě to umožňuje společnosti fungovat. Kdyby každá špatná zkušenost automaticky opravňovala k dalšímu trestu a každý pozorovatel mu zatleskal, sociální účty by se jen velmi obtížně uzavíraly.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Evolution and Human Behavior – Direct experience overrides reputation in evaluations of defection in indirect reciprocity [2]. img ai generated
