Generál, který potřeboval víc než vítězství
Na konci roku 1799 měla Francie za sebou deset let revoluce. Monarchie padla, král skončil pod gilotinou, revoluční vlády se střídaly a země vedla dlouhé války s evropskými mocnostmi. Formálně ji řídilo pětičlenné Direktorium, které ale ztrácelo důvěru a zápasilo s politickými krizemi. Mnozí vlivní lidé hledali změnu, jež by ukončila nestabilitu, aniž by otevřeně obnovila království.
Napoleon Bonaparte se právě vrátil z egyptského tažení. Vojensky bylo mnohem rozpornější, než připouštěla jeho pověst, ale v domácí politice zůstával mimořádně populárním velitelem. Spojil se s lidmi, kteří chtěli změnit ústavní uspořádání. Patřil mezi ně Emmanuel-Joseph Sieyès, jeden z členů Direktoria, i Napoleonův bratr Lucien, tehdy předseda Rady pěti set, dolní komory zákonodárného sboru.
Plán spiklenců nebyl prostým útokem na palác. Měli využít existující instituce a přesvědčit je, aby v reakci na údajné nebezpečí přijaly mimořádná opatření. Právě schopnost zakrýt převzetí moci zdáním obrany republiky byla pro úspěch důležitá. Napoleon měl dodat prestiž a vojáky, politici zase potřebné procedury.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Osmnáctý brumaire: parlament odvezli z Paříže
Dne 9. listopadu 1799, podle revolučního kalendáře 18. brumairu roku VIII, se začala šířit zpráva o nebezpečném jakobínském spiknutí. Rada starších přijala rozhodnutí přesunout zasedání obou komor do Saint-Cloud za Paříží. Jako důvod se uváděla bezpečnost. Bonaparte dostal velení nad vojáky, kteří měli zákonodárce chránit.
Když některé hlavy Direktoria odstoupily, přestal být řídicí orgán schopný běžně fungovat. Celá operace měla navenek působit jako řízený přechod k novému systému. Jenže část poslanců nebyla ochotná svou pravomoc jednoduše odevzdat. Druhý den se ukázalo, že politické zdání jednoty bylo křehké a že spiklenci nemají zajištěné všechny hlasy.
V tomto bodě je dobré opustit představu Napoleona jako muže, kterému se každý plán podařil dokonale podle scénáře. Jeho nejdůležitější politická operace se při přímé konfrontaci s poslanci začala rozpadat.
V sále se nepřátelé generála odmítli podřídit
Dne 10. listopadu vystoupil Napoleon před Radou starších a později se pokusil promluvit také k Radě pěti set. Setkal se však s hlasitým odporem. Zákonodárci mu připomínali ústavu a odmítali představu, že by ji armáda mohla jednoduše obejít. Napětí rostlo a Napoleon nedokázal parlament získat pro své řešení.
Známé obrazy převratu ukazují vojáky, kteří osvobozují generála z rukou běsnících poslanců. Skutečné svědectví je složitější. Víme, že situace byla chaotická, že se objevily výkřiky a obvinění, ale pozdější ikonografie událost přizpůsobovala legitimizačnímu vyprávění nového režimu. Napoleonovi spojenci potřebovali doložit, že armáda zasahovala na obranu republiky, nikoli proti jejím zákonodárcům.
V rozhodující chvíli vystoupil Lucien Bonaparte. Jako předseda Rady pěti set měl možnost promluvit k vojákům a prezentovat jejich zásah jako nutnou ochranu shromáždění před nebezpečnou skupinou poslanců. Jeho role byla zásadní, i když ani zde nelze všem dramatickým verzím jednotlivých vět bez výhrad věřit.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Granátníci ukončili jednání
Vojáci nakonec vstoupili do jednacího sálu a poslance rozehnali. Podle pozdějších popisů zasáhli granátníci pod vedením velitelů, mezi nimiž figuroval Joachim Murat. Po odchodu části zákonodárců bylo možné sestavit menší skupinu ochotnou schválit přechodné uspořádání. Místo záchrany ústavnosti tak rozhodla ozbrojená moc.
Vznikl konzulát a Napoleon se stal prvním konzulem. Ačkoli nový systém formálně zachovával republikánskou řeč a instituce, skutečné pravomoci se rychle soustřeďovaly do Napoleonových rukou. V následujících letech získal úřad na doživotí a roku 1804 se nechal korunovat císařem.
Převrat 18. a 19. brumairu je proto důležitý nejen jako začátek Napoleonovy vlády. Ukazuje také, jak může stát přijít o dosavadní politický systém, když se předem dohodnutá procedura spojí s veřejným strachem, oslabenými institucemi a armádou připravenou rozhodnout spor. Nešlo o jediný brilantní tah geniálního vojevůdce, ale o riskantní dvoudenní operaci, v níž úspěch závisel i na improvizaci jeho spojenců.
Proč se Francouzi smířili s koncem revolučního experimentu
Část obyvatelstva v Napoleonovi viděla možnost obnovit pořádek, stabilitu a předvídatelnost. Francie byla válkami a vnitřními konflikty vyčerpaná a řada lidí dala přednost silné vládě před pokračováním nejistoty. Nový režim později provedl reformy správy, práva i financí, které výrazně přežily samotného Napoleona. Je však třeba připomenout také cenu: omezení politických svobod, cenzuru a další války.
Z dnešního pohledu zůstává nejvýmluvnějším detailem, jak blízko byl Napoleon k selhání právě tehdy, když se chystal stát nejsilnějším mužem Francie. Jeho vojáci ovládali okolí jednacího sálu, ale bez politické role Luciena a bez ochoty armády rozehnat poslance by výsledek nemusel být stejný. Moderní francouzské dějiny tak zásadně ovlivnilo nejen to, co Napoleon naplánoval, ale také to, co se mu v kritické chvíli nepodařilo.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Fondation Napoléon – 18 Brumaire: The Context and Course of a Coup d’État [2], Fondation Napoléon – The Coup d'État of 18 Brumaire An VIII [3], img ai generated
