Ostrovy, které na mapě působí téměř neviditelně
V Indickém oceánu, daleko od velkých pevnin, leží Chagoské souostroví. Na mapě jej tvoří drobné prstence korálových ostrovů a atolů, obklopené rozsáhlými vodními plochami. Pro člověka sledujícího turistické fotografie může připomínat tropický ráj. Jenže právě zde se odehrál jeden z nejdéle trvajících sporů o kolonialismus, vojenskou bezpečnost a právo lidí vrátit se do vlastního domova.
Osmého listopadu 1965 vytvořila Británie Britské indickooceánské území, známé pod zkratkou BIOT. Součástí se staly Chagoské ostrovy, které předtím administrativně náležely k Mauriciu, tehdy ještě britské kolonii. Šlo o rozhodnutí přijaté před mauricijskou nezávislostí v roce 1968 a v době, kdy se měnila geopolitická rovnováha studené války.
Z londýnské perspektivy byly ostrovy výhodným místem pro vojenskou infrastrukturu. Nacházely se v prostoru důležitém pro námořní a letecký pohyb mezi Afrikou, Asií a Blízkým východem. Pro tamní obyvatele však byly především místem každodenního života. Právě tento střet dvou pohledů určil události příštích desetiletí.
Kdo na ostrovech žil před příchodem armády
Na Chagosu vznikly komunity potomků lidí přivezených do ostrovního hospodářství v období kolonialismu, včetně zotročených Afričanů a pozdějších pracovníků z dalších částí Indického oceánu. Na ostrovech se postupně vytvořil svébytný způsob života, jazykové a kulturní tradice i vztah ke konkrétním místům. Lidé pracovali zejména v hospodářství spojeném s kokosovými plantážemi a dalšími místními činnostmi.
Britská správa však v období plánování vojenského využití ostrovů zacházela s obyvateli způsobem, který měl zásadní důsledky. V politických a administrativních dokumentech se opakovaně objevoval pohled, jenž jejich trvalé vazby na území zlehčoval. Pro vojenské plánování bylo výhodnější představit si ostrovy jako místo bez stálé populace než jako obydlenou společnost se skutečnými právy a domovy.
Důležitým rozdílem je, že obyvatelé nebyli pouze sezónní pracovníci bez vztahu k ostrovům. Mnozí se tam narodili a jejich rodiny zde žily po generace. To, zda koloniální úřady jejich pobyt označovaly za zaměstnání na plantáži, nic nemění na existenci rodinných a kulturních vazeb. Při pozdějších sporech se právě tato otázka stala jedním z klíčových bodů.
Z vojenského plánu se stalo vysídlení
V druhé polovině šedesátých a na počátku sedmdesátých let začalo britské vyhánění obyvatel Chagosu. Někteří lidé, kteří ostrovy dočasně opustili kvůli cestě nebo lékařskému ošetření, se už nemohli vrátit. Další byli postupně vystěhováni. V různých obdobích byly komunity přemístěny především na Mauricius a Seychely, kde často čelily chudobě, odloučení od rodin a obtížnému začleňování.
Podle britských parlamentních podkladů šlo přibližně o 1 400 až 1 700 vysídlených Chagossanů; různá čísla vycházejí z rozdílného vymezení dotčené populace. Důležitější než jediný údaj je mechanismus: lidé ztratili možnost žít v místě, které považovali za domov, aby se uvolnil prostor pro vojenské využití ostrovů.
Na atolu Diego Garcia vyrostla společná britsko-americká vojenská základna. Její strategický význam se ukázal v následujících desetiletích, kdy byla využívána při různých operacích v širším regionu. Z perspektivy vojenského plánování se z izolovaného ostrova stalo cenné zařízení. Z perspektivy vysídlených obyvatel se stejná proměna rovnala ztrátě domova, kterou nebylo možné napravit prostým finančním odškodněním.
Proč se Mauricius nikdy nesmířil s oddělením souostroví
Mauricius dlouhodobě tvrdí, že oddělení Chagosu před jeho nezávislostí bylo neoprávněné a odporovalo právu na sebeurčení. Británie naopak po desetiletí trvala na vlastní správě souostroví. Spor se postupně dostal před mezinárodní soudní a arbitrážní instituce a stal se symbolem nedokončené dekolonizace.
Důležité stanovisko vydal Mezinárodní soudní dvůr v Haagu v únoru 2019. Ve svém poradním posudku dospěl k závěru, že oddělení Chagosu od Mauricia nebylo založeno na svobodně a skutečně vyjádřené vůli jeho obyvatel a že dekolonizační proces Mauricia nebyl zákonným způsobem dokončen. Soud uvedl, že Británie má svou správu souostroví ukončit co nejrychleji.
Poradní posudek není totéž jako rozsudek v klasickém sporu dvou států, ale má výraznou právní a diplomatickou váhu. Valné shromáždění OSN na něj navázalo politickými kroky a téma se stalo předmětem další mezinárodní diskuse. Změna však nepřišla okamžitě. Británie nadále spravovala území a provoz vojenské základny pokračoval.
Dohoda z roku 2025 působila jako konec sporu. Nebyla jím
Dne 22. května 2025 podepsaly Velká Británie a Mauricius dohodu o budoucnosti Chagoského souostroví včetně Diego Garcii. Její základní myšlenkou bylo uznání mauricijské suverenity nad ostrovy při zachování dlouhodobého britského přístupu k vojenské základně, který umožní pokračování společného britsko-amerického provozu. Navržený režim počítal s dlouhodobým uspořádáním na 99 let.
Na první pohled šlo o historický průlom. Po mnoha letech sporů státy uzavřely smlouvu, která měla řešit právní postavení území a současně zachovat klíčovou bezpečnostní infrastrukturu. Jenže podpis dohody ještě neznamenal, že se ve stejný den změnila správa ostrovů nebo že všichni vysídlení obyvatelé dostali možnost vrátit se domů.
V britském parlamentu se rozběhlo projednávání zákona, který měl dohodu provést ve vnitrostátním právu. Tento proces byl politicky sporný, mimo jiné kvůli nákladům, budoucnosti vojenské základny a výhradám části chagoských komunit. Kritici upozorňovali také na to, že předání suverenity Mauriciu automaticky neznamená splnění individuálních požadavků všech vysídlených ostrovanů.
Zásadní je stav k listopadu 2026. Podle britské parlamentní knihovny byla dohoda v roce 2026 fakticky pozastavena a zákon potřebný pro její provedení nedokončil legislativní proces před koncem parlamentní schůze na jaře 2026. Britská vláda v září oznámila přezkum dohody. Není tedy přesné napsat, že Británie Chagos v roce 2025 jednoduše předala Mauriciu. Dohoda byla podepsána, ale provedení zůstalo politicky a právně otevřené.
Mohou se vysídlení obyvatelé vrátit?
Právě otázka návratu ukazuje, proč nelze celý příběh zredukovat na vlajku, kterou jednou na ostrově nahradí jiná. Chagossané netvoří jednotnou skupinu se zcela totožnými politickými názory. Někteří podporují dohodu s Mauriciem, jiní se obávají její podoby a požadují silnější záruky vlastních práv, reprezentace nebo možnosti rozhodovat o budoucnosti ostrovů. Tyto rozdíly je důležité respektovat.
Smlouva o suverenitě řeší především vztah mezi státy a provoz vojenské základny. Život komunit je však další, samostatnou otázkou. Vysídlení zahrnovalo ztrátu domova, konkrétního místa, rodinných vazeb i možnosti předávat ostrovní tradice v prostředí, v němž vznikly. Ani případné odškodnění nemůže samo o sobě vrátit desetiletí prožitá mimo původní domov.
Budoucí uspořádání musí navíc brát ohled na bezpečnostní režim Diego Garcii, ekologickou ochranu korálových atolů, případné možnosti přesídlení a nároky potomků vysídlených rodin. Všechny tyto otázky vytvářejí složitou síť rozhodnutí. Není tedy poctivé slibovat, že vyřešení sporu o svrchovanost automaticky znamená vyřešení osudů lidí.
Co vlastně znamená mít domov na strategickém ostrově
Chagoské ostrovy se mohou zdát vzdálené našemu každodennímu světu. Jejich příběh však ukazuje obecnější problém, který se opakuje v různých obdobích historie: když stát označí určité místo za strategicky důležité, mohou se lidé, kteří tam žijí, ocitnout na okraji rozhodování. Na mapě potom zůstane jasně vyznačená vojenská základna, zatímco původní vesnice zmizí z veřejné představivosti.
Osmý listopad 1965 nebyl dnem, kdy byli všichni obyvatelé naráz deportováni. Byl dnem administrativního rozhodnutí, které vysídlení a vojenské využití souostroví připravilo půdu. Právě takové nenápadné právní kroky někdy ovlivní život lidí na celé generace.
A Chagos připomíná ještě jednu věc: i když se po šedesáti letech podaří podepsat mezinárodní dohodu, skutečný konec příběhu nastane až tehdy, když budou důstojně vyřešeny také životy těch, kteří na ostrovech ztratili svůj domov.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], UK House of Commons Library – International Law and the Chagos Archipelago, 8. 10. 2026 [2], UK House of Lords Library – British Sovereignty Protection (Chagos Islands) Bill, říjen 2026 [3], UK Parliament – Diego Garcia Military Base Bill, průběh legislativního procesu 2026 [4], International Court of Justice – Legal Consequences of the Separation of the Chagos Archipelago from Mauritius in 1965, Advisory Opinion 2019 [5], UK Foreign, Commonwealth & Development Office – UK/Mauritius Agreement Concerning the Chagos Archipelago Including Diego Garcia, 22. 5. 2025 [6], UK House of Commons Library – 2025 Treaty on the British Indian Ocean Territory / Chagos Archipelago [7], img ai generated
