Krajina, kterou dva státy raději přenechávají jeden druhému
Na mapě severovýchodní Afriky vypadá Bir Tavil jako nenápadná nepravidelná prohlubeň v jinak téměř rovné hranici mezi Egyptem a Súdánem. Zatímco většina hranice sleduje 22. rovnoběžku severní šířky, tady se jedna z jejích historických variant stáčí k jihu a potom se vrací zpět.
Výsledkem je území o rozloze přibližně 2 060 kilometrů čtverečních. To je více než dvojnásobek rozlohy Berlína a přibližně tolik, kolik zabírá menší evropský region. Na tak rozsáhlém prostoru se však nenachází žádné velké město, významná silniční síť ani trvale fungující státní správa srovnatelná s běžným obydleným územím.
Bir Tavil tvoří vyprahlá krajina Východní pouště, s kamenitými pláněmi, suchými údolími a horskými hřbety. Cestování sem je náročné kvůli terénu, vzdálenosti od infrastruktury i politické citlivosti celé pohraniční oblasti.
Jeho největší zvláštnost ovšem nespočívá v přírodních podmínkách. Podobně odlehlých pouštních území existuje mnoho. Bir Tavil je výjimečný tím, že Egypt ani Súdán jej nezahrnují do vlastních územních nároků. Oba jej podle svého výkladu hranice přisuzují tomu druhému.
Neznamená to, že se oba státy zřekly všech práv v oblasti nebo výslovně souhlasily se vznikem nového státu. Jejich postoje vycházejí ze sporu o hranici, který má kořeny na konci 19. století. A aby celý paradox dával smysl, musíme se nejprve podívat přibližně dvě stě kilometrů na východ, směrem k Rudému moři.
Spor se vůbec nevede o Bir Tavil
Na pobřeží Rudého moře leží oblast známá jako Haláibský trojúhelník. Rozlohou přesahuje osmnáct tisíc kilometrů čtverečních, má přístup k moři, nacházejí se v ní obydlená místa a je důležitá také kvůli přírodním zdrojům a strategické poloze. Na rozdíl od Bir Tavilu ji chtějí oba sousední státy.
Egypt Haláibský trojúhelník fakticky spravuje. Súdán si však na oblast nadále činí nárok a odmítá egyptský výklad hranice. Právě zde leží klíč k pochopení celé geografické zvláštnosti. Bir Tavil a Haláibský trojúhelník totiž vznikly jako důsledek rozdílu mezi dvěma historickými hraničními liniemi. Jedna přiřazuje Egyptu Haláib a Súdánu Bir Tavil. Druhá toto uspořádání obrací.
Kdyby některý stát uznal hranici, která mu přiznává Bir Tavil, současně by tím oslabil svůj nárok na mnohem větší Haláibský trojúhelník. Z politického hlediska tedy nejde o nepochopitelný nedostatek zájmu o kus země. Jde o důsledek toho, že si oba státy vybírají takový výklad historie, který podporuje jejich důležitější územní požadavek. Paradoxně tak vznikla situace, kdy je sousední pouštní oblast pro obě země z hlediska územní argumentace spíše přítěží.
Dvě čáry na mapě, které se nikdy úplně nesmířily
Kořeny sporu sahají do doby britského vlivu v Egyptě a Súdánu. V roce 1899 uzavřely britské a egyptské úřady dohodu upravující správu Súdánu, která jeho severní hranici vymezovala převážně podél 22. rovnoběžky. Na papíře šlo o jednoduché řešení. Přímá geografická čára umožňovala jasně určit, která oblast leží na egyptské a která na súdánské straně. Jenže krajina ani její obyvatelé se podle pravítka neřídili.
V pouštních pohraničních oblastech dlouhodobě žily a pohybovaly se komunity, jejichž území, obchodní cesty a přístup k vodním zdrojům se s novou linií nemusely shodovat. Pro britské a egyptské správní úředníky to znamenalo komplikace.
Proto byla v roce 1902 vytvořena další, administrativní hranice, která měla lépe odpovídat místním poměrům. V některých úsecích se odchýlila od původní rovnoběžky. Oblast Bir Tavilu, tradičně využívaná také komunitami Ababda, byla podle této administrativní linie zařazena pod egyptskou správu. Haláibský trojúhelník se naopak dostal na stranu spravovanou ze Súdánu.
Tehdy mohlo jít o praktické rozhodnutí usnadňující správu odlehlých území. Z dlouhodobého hlediska však vznikl závažný problém: dva různé dokumenty se staly základem dvou neslučitelných výkladů hranice.
Egypt dnes vychází především z původní linie z roku 1899, zatímco Súdán argumentuje následnými administrativními úpravami. Když Súdán v roce 1956 získal nezávislost, nejasnost tím nezmizela. Právě naopak. Z otázky koloniální správy se stal spor dvou samostatných států.
Proč je Haláib důležitější než tisíce kilometrů pouště
Na první pohled by se mohlo zdát, že Egypt a Súdán vedou spor o území, kde není příliš co získat. Haláibský trojúhelník je však z geografického a politického hlediska výrazně významnější, než naznačuje jeho pouštní poloha.
Oblast leží u Rudého moře, jedné z důležitých světových námořních tras. Má rybářské zdroje, potenciál těžby nerostných surovin a její vlastnictví souvisí také s vymezováním námořních práv. V roce 1958 se spor mezi Egyptem a Súdánem výrazně vyostřil, když Súdán zahrnul Haláibský trojúhelník do volebního procesu. Egypt proti tomu protestoval a do oblasti vyslal bezpečnostní síly. Tehdy se obě země dostaly do vážného napětí.
Další významná fáze přišla na počátku devadesátých let, kdy se spor znovu rozhořel v souvislosti s průzkumem nerostných zdrojů a ropy. Egypt následně upevnil svou faktickou kontrolu nad Haláibským trojúhelníkem, kterou si udržuje.
Súdán však územní nárok neopustil. V roce 1995 jej znovu formálně předložil v komunikaci s Organizací spojených národů. Z pohledu obou vlád tedy nejde o drobnou kartografickou nesrovnalost. Jde o otázku územní celistvosti, strategického postavení a výkladu historických dohod. Bir Tavil je vedlejším produktem tohoto většího sporu. A právě proto jeho neobvyklý stav přetrvává déle než celé jedno století.
Země nikoho? Mezinárodní právo to vidí složitěji
Bir Tavil se často označuje latinským výrazem terra nullius, tedy území, které nepatří žádnému státu. V populárních článcích se toto označení někdy používá jako důkaz, že si oblast může přivlastnit prakticky kdokoli. Jenže právě tento výklad je problematický.
V mezinárodním právu není totéž, když dva státy nevznášejí aktivní nárok na určité území, a když je území právně skutečně volné k přivlastnění. V případě Bir Tavilu oba státy vycházejí z konkrétních historických hranic a území podle nich patří druhé straně.
Odborný kartografický projekt Sovereign Limits proto zpochybňuje zjednodušené označování Bir Tavilu za terra nullius. Podle jeho výkladu totiž nejde o oblast, kterou by Egypt a Súdán ponechaly bez jakéhokoli právního vztahu ke státní suverenitě. Každý pouze přiřazuje její správu druhému.
K tomu přistupuje další podstatná otázka: koho vlastně označujeme slovem „nikdo“? Poušť nepůsobí jako místo, kde by se odehrával každodenní život. Nejsou zde velká města, obchody ani běžná infrastruktura. To však neznamená, že jde o krajinu bez lidské historie a tradičních vazeb.
Odborné práce upozorňují zejména na komunitu Ababda, jejíž členové v širší oblasti po generace využívali pouštní cesty, vodní zdroje a místa vhodná k pastvě. Region je historicky spojen také s komunitami Bišárí.
Takové vazby nelze jednoduše přehlédnout jen proto, že se neprojevují stejným způsobem jako vlastnictví domu nebo pozemku v evropském městě. Výzkumník Dean Karalekas ve studii publikované v roce 2020 upozornil, že označování Bir Tavilu za zemi nikoho může zastírat otázky tradičních práv místních obyvatel, jejich přístupu ke zdrojům a případných nároků na využívání půdy.
Právě zde získává celá záležitost další rozměr. To, co internetoví dobrodruzi považují za prázdné místo na mapě, může mít pro místní komunity konkrétní historický a hospodářský význam. A přesto právě představa volné země přilákala lidi, kteří v Bir Tavilu spatřili možnost stát se panovníky.
Američan, který chtěl své dceři darovat skutečné království
V roce 2014 vyrazil Američan Jeremiah Heaton z Virginie na cestu do severovýchodní Afriky. Jeho cílem nebyl archeologický objev ani běžná turistická výprava. Chtěl splnit slib, který dal své sedmileté dceři Emily.
Dívka se jej podle jeho vyprávění zeptala, zda by se někdy mohla stát skutečnou princeznou. Heaton odpověděl kladně, ale pak začal přemýšlet, jak by svůj slib mohl splnit. Na internetu objevil informace o Bir Tavilu. Území, které si žádný ze sousedních států nenárokoval, mu připadalo jako příležitost vytvořit vlastní království.
V červnu 2014 proto odcestoval do Egypta a po získání povolení k cestě do pohraniční oblasti pokračoval do pouště. Dne 16. června, v den dceřiných narozenin, vztyčil na kamenitém návrší vlajku, kterou navrhly jeho děti. Území prohlásil za Království Severního Súdánu a sám sebe za jeho krále.
Příběh vyvolal mimořádnou pozornost médií. Zněl téměř jako moderní pohádka: otec cestuje do pouště, aby své dceři mohl nabídnout titul princezny. Z mezinárodněprávního hlediska ale žádné skutečně uznané království nevzniklo.
Heatonovo prohlášení nemělo podporu sousedních států a nevedlo k vytvoření fungující státní správy. Samotné vztyčení vlajky představuje symbolický akt, nikoli automatický vznik státní suverenity. Heaton později hovořil o plánech na využití území pro zemědělské a rozvojové projekty. Jeho království však zůstalo především mediálně známým samozvaným projektem. A nebyl posledním člověkem, kterého možnost vlastního panovnického titulu přilákala.
Další král přišel z Indie. A začal spor o to, komu poušť vlastně patří
V listopadu 2017 oznámil indický podnikatel Suyash Dixit, že se vydal do Bir Tavilu a založil tam nové království. Sám sebe označil za krále Suyaše I. a svůj nový stát pojmenoval Království Dixit.
Na sociálních sítích zveřejnil fotografie s vlajkou a prohlášení, v němž oznámil převzetí území. Podle vlastních slov chtěl také rozvíjet jeho budoucnost a usilovat o mezinárodní uznání. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat.
Jeremiah Heaton připomněl svůj nárok z roku 2014 a zpochybnil Dixitovo tvrzení, že území získal jako první. Vznikla tak poněkud absurdní situace: dva samozvaní králové se začali přít o poušť, kterou si žádný z okolních států nepřál nárokovat.
Dixitův příběh přilákal mimořádnou pozornost také v Indii. Podrobný rozhovor, který s ním v roce 2018 zveřejnil deník Mint, ukazuje, že jeho počínání mělo částečně dobrodružnou a částečně mediální povahu. Ani on však nezískal mezinárodní uznání ani faktickou kontrolu nad celou oblastí.
Podobné projekty bývají označovány jako mikronárody. Jejich zakladatelé mohou mít vlastní vlajky, ústavy, panovnické tituly nebo dokonce webové stránky připomínající oficiální státní instituce. To však ještě neznamená, že jsou samostatnými státy uznávanými mezinárodním společenstvím.
Rozdíl mezi skutečným státem a samozvanou mikronárodní iniciativou je v případě Bir Tavilu zásadní. Právě na něm totiž stojí většina jeho novodobých kuriozit.
V roce 2026 se objevil dokonce samozvaný císař
Příběh pokusů o ovládnutí Bir Tavilu pokračuje i v současnosti. Dne 21. října 2026 zveřejnil projekt nazvaný Sovereign Empire of Brendania vlastní deklaraci nezávislosti, ústavu a dokumenty, jimiž prohlašuje Bir Tavil za své svrchované území.
Zakladatel vystupující jako Brendan Smith I. se označuje za císaře, krále a nejvyššího vůdce nového státu. Na webových stránkách projektu se objevila také oficiálně působící oznámení, informace o panovnické dynastii a tvrzení, že byly kontaktovány diplomatické zastupitelské úřady Egypta a Súdánu. Je však nutné zdůraznit, že jde o tvrzení samotného projektu. Jeho web není nezávislým důkazem existence státu ani mezinárodního uznání.
Podle vlastního oznámení projekt k 22. říjnu 2026 neobdržel odpověď od oslovených egyptských a súdánských diplomatických kontaktů. Žádné ověřené uznání tohoto samozvaného císařství sousedními státy se nepodařilo doložit. Celý případ je přesto zajímavou ukázkou toho, jak internet proměnil podobu mikronárodních experimentů.
Zatímco dřívější dobrodruzi museli do pouště fyzicky dopravit vlajku, moderní samozvaný stát může během jediného dne zveřejnit ústavu, diplomatická prohlášení a rozsáhlé internetové stránky, které napodobují komunikaci skutečné vlády. O to důležitější je rozlišovat mezi tím, co někdo o své státnosti prohlašuje, a tím, co dokáže právně a fakticky doložit.
Mohli bychom si v Bir Tavilu založit vlastní stát?
Představa je lákavá. Najít na mapě území, které si žádný ze sousedních států nenárokuje, vyrazit tam s vlajkou a oznámit vznik nové republiky. Jenže založení státu není tak jednoduché jako založení společnosti nebo registrace internetové domény.
V mezinárodním právu se při posuzování státnosti často připomínají kritéria formulovaná v Montevidejské úmluvě z roku 1933. Patří k nim stálé obyvatelstvo, vymezené území, vláda a schopnost vstupovat do vztahů s jinými státy. Nejde o univerzální formulář, který by stačilo vyplnit. Jde o právní kritéria, jejichž použití je v konkrétních případech složité. Ani otázka mezinárodního uznání není zcela totožná s otázkou samotné existence státu.
Samozvaní panovníci Bir Tavilu však narážejí už na základní problémy. Nemají prokazatelnou účinnou správu nad územím, fungující státní instituce ani mezinárodní postavení, které by jejich nároky potvrzovalo. Především ale nemohou jednoduše vycházet z předpokladu, že poušť je právně volná. Její postavení souvisí se stále nevyřešeným územním sporem dvou existujících států a s historickými vazbami místních komunit.
Další překážkou je samotná praktická správa. V Bir Tavilu by bylo nutné zajistit přístup k vodě, dopravní spojení, bezpečnost, zdravotní péči a základní infrastrukturu. To všechno v odlehlé pouštní oblasti představuje mimořádně náročný úkol.
Návštěva území navíc neznamená, že člověk může ignorovat pravidla Egypta a Súdánu. Už samotná cesta přes jejich území podléhá příslušným předpisům a pohraniční bezpečnostní situace může být riziková. Proto také dosavadní pokusy o vyhlášení království nepřinesly vznik fungujícího, mezinárodně uznaného státu.
Komu poušť vlastně patří? Odpověď není tak jednoduchá, jak vypadá
Bir Tavil bývá v populárních geografických přehledech prezentován jako poslední velká neobsazená země, kterou si lidstvo ještě nerozdělilo. Takové označení je však zavádějící hned v několika ohledech.
Území má vlastní geografii, historii a vztahy s komunitami žijícími v širším regionu. Jeho zvláštní postavení není důsledkem toho, že by jej nikdo nikdy neznal nebo nedokázal využívat. Vzniklo z rozdílných právních a politických výkladů hranic vytyčovaných v koloniálním období. Navíc nejde o jedinou oblast světa s neobvyklým právním postavením. Existují další územní spory, zvláštní režimy správy a oblasti, jejichž postavení nelze jednoduše přiřadit k běžným kategoriím státních hranic.
Bir Tavil je však výjimečný v tom, že se zde převrátila obvyklá logika územních sporů. Místo aby se dva sousední státy přely o to, komu patří, každý obhajuje hranici, podle níž oblast náleží druhému.
Důvodem přitom není odpor k samotné poušti, ale mnohem významnější nárok na Haláibský trojúhelník. A v tom spočívá skutečná pointa jeho příběhu. Na jedné straně máme dva existující státy, které si z historických a strategických důvodů nechtějí Bir Tavil připsat. Na druhé straně jednotlivce, kteří se snaží využít zdánlivého právního vakua k vyhlášení vlastních království.
Mezi nimi stojí místní komunity, jejichž spojení s krajinou je mnohem starší než internetové deklarace nezávislosti. Bir Tavil proto není zemí, kterou nikdo nikdy nechtěl. Je zemí, kterou dvě vlády nechtějí uznat za svou, protože by tím mohly přijít o něco, na čem jim záleží mnohem víc. A právě díky tomu se z kusu kamenité africké pouště stalo jedno z nejpodivnějších míst na politické mapě světa.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Sovereign Limits – Egypt–Sudan Land Boundary, odborný rozbor historických hranic a právního postavení Bir Tavilu [2], U.S. Department of State – International Boundary Study No. 18: Sudan–Egypt Boundary, 1962 [3], Dean Karalekas – Navigating Terra Nullius: The Ababda and the Case for Indigenous Land Rights in Bir Tawil, 2020 [4], XCEPT Research – The Egypt-Sudan Border: A Story of Unfulfilled Promises, 2020 [5], The Washington Post – Virginia Man Plants Flag, Claims African Country, 2014 [6], Mint – Meet Suyash Dixit, the Man Who Would Be King, 2018 [7], Sovereign Empire of Brendania – Founding Proclamations, říjen 2026, vlastní tvrzení samozvaného projektu [8], UK Permanent Committee on Geographical Names – Egypt Toponymic Factfile, 2026 [9]
