Sedm nocí, které vědci sledovali dalších devět let
Když se mluví o zdravém spánku, první otázka obvykle zní: kolik hodin spíte? Jenže dvě noci o stejné délce nemusí být biologicky stejné. Během spánku se střídají různé fáze, mozek mění svou aktivitu, svalové napětí i způsob zpracování informací a jednotlivé části noci zřejmě nemají pro organismus totožný význam.
Výzkumníci z Capital Medical University v Pekingu proto využili data 95 559 účastníků britského projektu UK Biobank. Lidé nosili sedm dní a nocí na zápěstí akcelerometr, který zaznamenával jejich pohyb. Algoritmus SleepNet z těchto dat následně odhadl nejen délku spánku, ale také jeho jednotlivé fáze – REM, hluboký a lehký spánek –, nepravidelnost spánku a dobu strávenou vzhůru po prvním usnutí.
Potom už výzkumníci nemuseli nikoho budit. Propojili údaje o spánku se zdravotními záznamy a sledovali účastníky v mediánu 8,9 roku. Místo několika předem vybraných nemocí zkontrolovali rovnou 1 049 různých zdravotních diagnóz.
Právě při takto širokém pohledu začal REM spánek nápadně vyčnívat.
Čím více REM spánku, tím nižší riziko desítek nemocí
REM je zkratka pro rapid eye movement, tedy fázi rychlých pohybů očí. Mozek je během ní překvapivě aktivní a právě s REM spánkem bývají spojovány nejživější a nejpropracovanější sny. To ale neznamená, že sníme výhradně během REM – snění se může objevovat i v jiných fázích spánku.
Ve studii byla delší doba strávená v REM spojena s nižším budoucím rizikem 83 diagnóz ve 12 skupinách nemocí. Mezi nimi se objevilo srdeční selhání, fibrilace síní, ischemická choroba srdeční, demence, Alzheimerova nemoc, parkinsonismus nebo roztroušená skleróza.
U některých diagnóz byly rozdíly statisticky výrazné. Zvýšení REM spánku o přibližně 48 minut – tedy rozdíl odpovídající rozpětí mezi prostředními částmi sledované populace – bylo například spojeno s nižším rizikem srdečního selhání, demence či parkinsonismu.
Podobný, i když užší signál se objevil u hlubokého spánku. Jeho delší trvání souviselo s nižším rizikem sedmi diagnóz, mimo jiné diabetu 2. typu, těžké deprese, spánkové apnoe a Parkinsonovy choroby.
Na první pohled je velmi lákavé z toho vyvodit jednoduchou radu: potřebujeme více REM spánku. Právě tady ale začíná nejdůležitější část studie.
Číslo 83 neznamená 83 nemocí, kterým se dá „vyspat“
Výzkum byl observační. Vědci lidem nepřidávali REM spánek a nesledovali, zda je tím ochrání před nemocí. Pouze zjistili, že lidé, kteří měli na začátku sledování určitou spánkovou architekturu, dostávali v dalších letech některé diagnózy méně často.
Rozdíl je zásadní. Delší REM může skutečně přispívat k dobrému zdraví. Stejně tak ale může být kvalitnější REM spánek známkou organismu, který byl už na začátku zdravější. A některé choroby mohou spánek narušovat dlouho předtím, než se projeví natolik, aby dostaly své jméno v lékařské dokumentaci.
Zvlášť zajímavé je to u neurodegenerativních onemocnění. Parkinsonova nebo Alzheimerova nemoc se nezačínají v den diagnózy. Biologické změny mohou probíhat mnoho let před prvními jasnými příznaky a změny spánku mohou být jedním z jejich časných projevů.
Autoři se problém snažili omezit mimo jiné analýzou, která vyřadila diagnózy objevené během prvních dvou let sledování. Významná část vztahů přetrvala. To argument pro prostou obrácenou kauzalitu oslabuje, ale nedokazuje, že REM spánek nemocem sám aktivně brání.
A těch 83 má ještě jeden háček
Číslo 83 se vztahuje k absolutní době strávené v REM spánku. To je důležité, protože člověk, který spí déle, může přirozeně získat také více minut REM.
Když proto výzkumníci zohlednili celkovou délku spánku a sledovali podíl REM fáze na celé noci, asociace zůstala významná u menšího počtu – 54 diagnóz. Signál tedy nezmizel, ale část původního vztahu zřejmě souvisí i s tím, kolik člověk vůbec spí.
A délka spánku měla v analýze vlastní zajímavý vzorec. U 86 zdravotních výsledků nebyl vztah jednoduchou přímkou typu „čím více, tím lépe“. Pro 69 z nich se oblast nejnižšího rizika soustředila především mezi šest a osm hodin spánku. Nejvíce nepříznivých souvislostí se objevovalo u lidí, kteří spali méně než pět hodin.
Výsledkem tak není soutěž o co největší množství REM. Spíš další argument, že spánek musíme chápat jako strukturovaný biologický proces, nikoli jako prostý počet hodin mezi večerním zavřením a ranním otevřením očí.
Hodinky neviděly, co se děje v mozku
Studie má ještě jedno omezení, které je při tak působivých číslech snadné přehlédnout. Výzkumníci 95 tisíc lidí neposlali do spánkové laboratoře.
Zlatým standardem pro určování spánkových fází je polysomnografie, která během noci zaznamenává mimo jiné elektrickou aktivitu mozku, pohyby očí a svalovou aktivitu. Tady nic podobného nebylo možné provést v tak obrovském měřítku. Účastníci měli pouze akcelerometr na zápěstí a REM či hluboký spánek následně odhadoval algoritmus podle jejich pohybu.
To je současně slabina i důvod, proč studie vůbec mohla vzniknout. Laboratorní měření bývá přesnější, ale obvykle zahrnuje relativně malé počty lidí a několik nocí v nepřirozeném prostředí. Akcelerometr umožnil zachytit téměř sto tisíc lidí v jejich běžném životě, za cenu méně přímého měření spánkových fází.
Navíc šlo pouze o týdenní výchozí okno. Studie tedy předpokládá, že těchto sedm dní poskytlo rozumný obraz typického spánku účastníků i pro dlouhodobé srovnání. U člověka, kterému právě onen týden brečelo každou noc dítě, probíhala rekonstrukce sousedního bytu nebo jednoduše spal nezvykle špatně, to samozřejmě nemusí dokonale platit.
Spánek zřejmě není jedna osmihodinová věc
REM přitahuje pozornost také proto, že se při něm děje něco velmi zvláštního. Mozková aktivita se v některých ohledech přibližuje bdělému stavu, většina kosterních svalů je naopak dočasně výrazně utlumená. Probíhá intenzivní práce s emocemi a pamětí a právě z této fáze pochází velká část našich nejživějších snových zážitků.
To ale ještě neznamená, že už rozumíme mechanismu, kterým by několik desítek minut REM navíc mělo chránit srdce, mozek nebo metabolismus. Těch možností je mnoho: kvalitní spánková architektura může souviset s nervovým systémem, hormonální regulací, imunitou, kardiovaskulárním zdravím i celkovým zdravotním stavem. Jednotlivé asociace navíc nemusí mít jednu společnou příčinu.
Právě tady je studie možná nejzajímavější. Neříká nám, že máme začít honit REM procenta na hodinkách a každé ráno podle nich hodnotit budoucí zdraví. Spotřebitelská nositelná elektronika navíc jednotlivé fáze spánku pouze odhaduje a její čísla nejsou lékařským vyšetřením.
Ukazuje ale, že otázka „kolik hodin jste spal?“ může být biologicky příliš hrubá. Dva lidé mohou oba prospat sedm hodin, ale jejich noc může obsahovat jiné množství REM, hlubokého spánku, probouzení i nepravidelnosti – a právě tato vnitřní struktura možná nese informace o zdraví, které samotný čas v posteli neukáže.
Nejzajímavější pokračování proto nebude hledat způsob, jak lidem mechanicky přidat sny. Bude muset zjistit, zda některé změny spánkové architektury skutečně přispívají ke vzniku nemocí, nebo zda jsou především velmi citlivým zrcadlem toho, co se v organismu začalo dít dávno před první diagnózou.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], PLOS Medicine – Accelerometer-derived real-world sleep stages and risk of incident diseases: A UK Biobank cohort study and phenome-wide association analysis [2], PLOS – REM and deep sleep, not just total sleep time, associated with disease risk [3], PubMed – Accelerometer-derived real-world sleep stages and risk of incident diseases [4]. img ai generated
