První bojový let, ze kterého se nikdo nevrátil
Dne 4. dubna 1943 vzlétla z letiště u libyjského Soluchu skupina amerických bombardérů B-24 k útoku na cíle v italské Neapoli. Mezi stroji byla také Lady Be Good, pro kterou i pro většinu její devítičlenné posádky šlo o první bojovou misi. Letadla čekala náročná cesta nad Středozemním mořem a návrat do pouštního severoafrického zázemí.
Ostatní stroje se vrátily nebo byly jejich osudy vysvětleny. Lady Be Good se ale neobjevila. V té době bylo přirozené předpokládat, že bombardér havaroval do moře, protože zmizel při misi nad oblastí Středomoří. Pátrání nepřineslo jednoznačný výsledek a jména devíti letců postupně přešla do seznamů pohřešovaných.
Překvapení přišlo až o více než patnáct let později. Při leteckém průzkumu Libyjské pouště si britští geologové všimli tvaru, který do pusté krajiny nepatřil. Ležel tam čtyřmotorový bombardér, výrazně zachovalý na stroj, který měl podle dosavadních představ už dávno zmizet v moři. Jeho posádka však nebyla uvnitř.
Záhada v datu nalezení
Často se uvádí, že Lady Be Good byla spatřena 9. listopadu 1958. Právě toto datum uvádí Národní muzeum amerického letectva ve své oficiální historii. Jiné důležité prameny, včetně amerického armádního Quartermaster Museum a odborného článku Air & Space Forces Magazine, však kladou první letecké spatření již do května 1958. Není tedy korektní tvrdit, že přesné datum prvního pozorování známe bez jakýchkoli pochybností.
Dobře doložené je, že v březnu 1959 k vraku dorazila pozemní expedice a mohla jej důkladně prozkoumat. Na rozdíl od prvního spatření z letadla poskytla přímé informace o stavu stroje a jeho vybavení. Právě tehdy se začal odhalovat příběh, který nebylo možné vyčíst z prvních několika fotografií pouštního letadla.
Bombardér ležel stovky kilometrů jižně od své základny. Přestože byl poškozen, velká část konstrukce a vybavení přežila patnáct let v suchém prostředí. Poušť uchovala nejen kovové části, ale i stopy situace, kterou posádka musela prožít. Suchý vzduch a izolace bývají mimořádně účinnými konzervátory, pokud předměty nejsou vystaveny intenzivnímu rozkladu a lidským zásahům.
Proč letci přelétli vlastní letiště
Rekonstrukce naznačuje, že posádka při návratu ztratila správnou orientaci a v noci minula svou základnu. V tehdejším letectví nebyla navigace tak jednoduchá jako v době satelitních systémů. Závisela na výpočtech kurzu, časových údajích, rádiové komunikaci a odhadování polohy za měnícího se počasí. Pokud se kumulovalo několik nepřesností a letadlo nad základnou pokračovalo dál, mohlo se dostat hluboko do vnitrozemí.
Jakmile se letci ocitli nad Saharou, hrozil postupný úbytek paliva. Podle vyšetřování opustili bombardér na padácích ještě před jeho dopadem na zem. Letadlo pak pokračovalo bez posádky a nakonec havarovalo daleko od míst, kde muži přistáli. Právě proto záchranáři u zachovalého vraku nenašli těla. Tato okolnost nejprve působila jako záhada, po spojení navigačních a materiálních důkazů však dávala smysl.
Pro letce začal po seskoku jiný boj. Dostali se do pouště bez prostředků potřebných k dlouhému přežití, nevěděli přesně, kde jsou, a jejich cesta za pomocí měla vést přes obrovské vzdálenosti. Přes den čelili vedru, v noci chladu a hlavně nedostatku vody. Někteří z nich se dokázali přesunout desítky kilometrů od místa seskoku.
Deník, který vysvětlil poslední dny
Roku 1960 pátrací expedice nalezly ostatky osmi z devíti členů posádky. Tělo posledního se nepodařilo objevit. Z osobních předmětů a záznamů se podařilo rekonstruovat část jejich putování. Zvlášť významný byl deník druhého pilota Roberta Tonera, který dokládal, že někteří muži přežívali v poušti více dnů.
Nešlo o bezradné čekání u letadla. Posádka nevěděla, kde bombardér dopadl, a snažila se dostat na sever směrem k místům, kde předpokládala možnost pomoci. Pět letců urazilo přibližně 125 kilometrů, nejvzdálenější nalezené ostatky jednoho z mužů ležely zhruba 175 kilometrů od místa seskoku. Údajné „nevysvětlitelné zmizení“ se tak ukázalo jako tragický příběh orientace, vyčerpání a nedostatku vody.
Některé pozdější vyprávění kolem Lady Be Good přidalo motiv prokletého letadla. K tomu přispěly zprávy, že součástky odebrané z vraku byly později namontovány do jiných letadel, která měla technické potíže nebo nehody. Takové příběhy ale nejsou důkazem jakékoli nadpřirozené souvislosti. Vznikají z dodatečného spojování událostí a z přirozené snahy najít v tragických shodách zvláštní řád.
Poušť uchovala stopy, které válka nedokázala vysvětlit
Lady Be Good je fascinující i bez legend. V době zmizení panoval předpoklad, že letadlo skončilo nad mořem. Nález v poušti přinesl důkaz, který tento obraz úplně změnil, a následné pátrání postupně přineslo odpověď na otázku, co se posádce stalo. Dodnes ovšem nemáme poslední detaily každého jejího rozhodnutí; část rekonstrukce se opírá o pravděpodobný průběh navigačního omylu.
Záhada tak nebyla vyřešena jediným senzačním objevem. Potřebovala práci geologů, vojenských vyšetřovatelů, pátracích expedic i forenzních specialistů. Především však umožnila dát konkrétní osudy devíti mužů za jméno dlouho pohřešovaného letadla. Když dnes vidíme fotografie opuštěného bombardéru v libyjské pustině, není na nich nejpodivnější to, že letadlo přežilo. Nejtěžší je představit si, jak daleko od něj bojovala o život jeho posádka.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], National Museum of the United States Air Force – Lady Be Good [2], U.S. Army Quartermaster Museum – The Lady Be Good Story [3], Air & Space Forces Magazine – Lady Be Good, 2014 [4], img ai generated
