Tým vědců z University of British Columbia vedený Mirem Faizalem tvrdí, že vesmír nemůže být simulací – a opírá se přitom o čistou matematiku. Pokud mají pravdu, pak je realita složitější, než by dokázal spočítat jakýkoli superpočítač.
Co se vlastně stalo
Nový výzkum, publikovaný v časopise Journal of Holography Applications in Physics (2025), přináší závěr, který zní téměř kacířsky vůči moderním technologickým mýtům: náš vesmír není možné simulovat.
Tým Mir Faizala analyzoval dosavadní pokusy o tzv. Theory of Everything – jednotnou teorii, která by dokázala spojit Einsteinovu obecnou relativitu s kvantovou mechanikou – a došel k závěru, že žádná „algoritmická“ teorie všeho neexistuje.
Jinými slovy: pokud by měl být vesmír simulací, musel by fungovat podle přesně definovaných výpočetních pravidel. Jenže podle Faizala fyzika sama o sobě takovým pravidlům zcela nepodléhá.
Proč je to tak důležité
Myšlenka simulovaného vesmíru má dlouhou tradici – od Platónovy jeskyně přes Descartovo „Zlého démona“ až po moderní „Simulation Hypothesis“ filozofa Nicka Bostroma.
Ten v roce 2003 argumentoval, že pokud je možné vytvořit dostatečně realistickou simulaci vědomí, je pravděpodobnější, že už v ní žijeme, než že jsme v původní realitě.
Na tuto představu navázali technologové jako Elon Musk nebo fyzik Neil deGrasse Tyson, kteří nevylučovali, že realita kolem nás může být jen kódem.
Faizalův tým teď tento koncept popírá na základní úrovni: pokud by svět byl simulací, musel by být plně algoritmicky popsán. A to – tvrdí vědci – není možné.
Jak to víme: když fyzika narazí na hranice matematiky
Aby Faizalova skupina své tvrzení podložila, obrátila se k logickým teoretikům 20. století – Kurtu Gödelovi, Alfredu Tarskému a Gregorymu Chaitinovi.
Jejich slavné matematické teoremy ukázaly, že každý formální systém má své neprokazatelné pravdy.
Gödelův věta o neúplnosti (1931) dokázala, že v každém konzistentním matematickém systému existují tvrzení, která nelze dokázat ani vyvrátit v rámci daného systému.
Tarskiho věta o nedefinovatelnosti pravdy (1933) ukázala, že systém nemůže sám sebe plně popsat.
A Chaitinův teorém o složitosti (1960s) přidal, že existuje horní limit, kolik informací může algoritmus pojmout.
Pokud tedy fyzika používá matematiku k popisu vesmíru, pak i ona naráží na vnitřní hranici – část reality zůstává mimo dosah jakéhokoli algoritmu.
Faizal z toho vyvozuje, že vesmír musí mít nealgoritmickou vrstvu, něco, co leží „nad“ výpočtem, podobně jako pozorovatel mimo simulaci.
Co to znamená pro „Teorii všeho“
Po desetiletí se fyzici snaží spojit Einsteinovu teorii gravitace – která dokonale popisuje vesmír na makroskopické úrovni – s kvantovou teorií, která vládne světu elementárních částic.
Mezi hlavní kandidáty patří stringová teorie a smyčková kvantová gravitace (loop quantum gravity). Obě vycházejí z předpokladu, že prostor, čas i energie jsou nakonec informace – jak to kdysi vyjádřil americký fyzik John Archibald Wheeler sloganem „it from bit“.
Jenže Faizal a jeho kolegové tvrdí, že tahle „informační ontologie“ je omyl. Pokud by svět byl čistě výpočetní, musela by existovat konečná sada pravidel, která popisuje všechno – od gravitace po vědomí. A právě Gödel, Tarski a Chaitin dokazují, že taková úplná sada nemůže existovat.
Proto vědci navrhují novou koncepci: Meta-Theory of Everything (MToE) – nadřazenou vrstvu, která zahrnuje i to, co nelze algoritmicky vyjádřit.
Podle Faizala tato meta-teorie stojí „nad“ samotným prostorem a časem a umožňuje chápat realitu jako více než výpočetní proces.
Co padá spolu s teorií simulace
Pokud má Faizal pravdu, pak nepadá jen populární myšlenka „Matrixu“, ale i část moderního přístupu k fyzice a umělé inteligenci. Celá řada současných hypotéz – od holografického principu po koncept vesmíru jako kvantového počítače – předpokládá, že realita je výpočetní.
Jenže jestli je realita skutečně nealgoritmická, znamená to, že žádný algoritmus nikdy nedokáže plně reprodukovat vědomí, gravitaci ani čas.
To by mělo zásadní důsledky pro AI i kosmologii. Vědomí by pak nebylo produktem výpočtu, ale něčeho, co existuje mimo výpočet – podobně jako „pozorovatel“ mimo kvantový systém.
Zní to téměř metafyzicky, ale jde o přímý důsledek logiky: pokud matematika nemůže popsat sama sebe, nemůže to udělat ani fyzika.
Co je zatím otevřené
Není ale všem simulacím konec. Kritici Faizalovy práce upozorňují, že tvrzení „vesmír není algoritmický“ může být spíše filozofická interpretace než fyzikální důkaz. Někteří teoretici, jako Seth Lloyd z MIT, tvrdí, že vesmír může být kvantovým výpočtem – jen na úrovni, kterou neumíme modelovat klasickými algoritmy.
Další otázka zní: co přesně znamená „nealgoritmická realita“? Jde o nový fyzikální princip, nebo spíš o přiznání, že náš popis světa bude vždy neúplný?
Na tyto otázky bude muset odpovědět budoucí výzkum – možná ten, který spojí fyziku s teorií informace ještě jiným způsobem, než si dnes dovedeme představit.
Realita je možná skutečnější, než si myslíme
Faizalova práce vyvolala mezi fyziky i filozofy bouřlivou diskusi. Pokud má pravdu, pak nejsme postavy v simulaci, ale bytosti existující v systému, který žádný program nemůže plně obsáhnout. Jinými slovy: realita není „Matrix“ – je mnohem divnější.
A možná právě v tom je její krása. Nežijeme ve světě, který by někdo naprogramoval. Žijeme ve světě, který překračuje samotný pojem výpočtu.
A to je, paradoxně, ta největší záhada ze všech.
Zdroje:
Faizal, M. et al. (2025). Journal of Holography Applications in Physics, Vol. 18, Issue 4.
Bostrom, N. (2003). Are You Living in a Computer Simulation? Philosophical Quarterly, 53(211).
Gödel, K. (1931). Über formal unentscheidbare Sätze der Principia Mathematica und verwandter Systeme I. Monatshefte für Mathematik und Physik.
Tarski, A. (1933). The Concept of Truth in Formalized Languages.
Chaitin, G. (1974). Information-Theoretic Limitations of Formal Systems. Journal of the ACM.
Wheeler, J. A. (1990). Information, Physics, Quantum: The Search for Links. Proceedings of the 3rd International Symposium on Foundations of Quantum Mechanics.
Lloyd, S. (2006). Programming the Universe: A Quantum Computer Scientist Takes on the Cosmos. Knopf.
Penrose, R. (1989). The Emperor’s New Mind: Concerning Computers, Minds, and the Laws of Physics. Oxford University Press.