Oxytocin může podporovat sociální přiblížení a vazby, jeho účinky se ale mění podle situace, pohlaví, předchozí zkušenosti i konkrétní části mozku, v níž působí. Za určitých okolností souvisí se sociálním přiblížením, jindy se zvýšenou ostražitostí nebo vyhýbáním.
Nová studie publikovaná v časopise Brain nyní ukazuje další překvapivou souvislost: malá skupina neuronů citlivých na oxytocin může mít současně význam pro sociální chování a pro schopnost naučit se, že někdejší nebezpečí už pominulo.
Neznamená to, že dávka oxytocinu „vypne strach“. Výsledek je zajímavější. Naznačuje, že hluboko v mozku může existovat uzel, v němž se potkávají informace o bezpečí, sociálním prostředí a naučeném strachu.
Strach se nevymaže. Mozek se musí naučit něco nového
Představme si zvíře, které v určité místnosti dostane mírný elektrický šok. Když se tam později vrátí, očekává nebezpečí a ztuhne.
Pokud jej však výzkumník do stejného prostředí opakovaně vrací a nic nepříjemného už nenásleduje, jeho reakce postupně slábne. Nejde jednoduše o vymazání původní vzpomínky. Mozek si vytváří nové učení: toto místo kdysi znamenalo nebezpečí, ale nyní je bezpečné.
Proces se označuje jako fear extinction, vyhasínání strachu. Patří k základním mechanismům, kterými se organismus přizpůsobuje měnícímu se světu.
A právě zde výzkumníky zaujal paraventrikulární thalamus.
PVT leží hluboko v mozku a účastní se zpracování stresu, vzrušení, motivace, odměny, strachu i sociálního chování. V jeho neuronech se nacházejí také receptory pro oxytocin.
Otázka zněla: mohou právě tyto oxytocin-senzitivní buňky spojovat sociální chování se schopností přehodnotit hrozbu?
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Když vědci buňky vypnuli, myši se začaly chovat jinak
Výzkumníci použili geneticky upravené samce myší, u nichž mohli cíleně ovlivňovat neurony PVT nesoucí oxytocinový receptor.
Když jejich činnost utlumili, zvířata projevovala menší zájem o neznámé myši. Tento rozdíl se objevil ve dvou testech sociálního chování a nebylo možné jej jednoduše vysvětlit tím, že by se myši méně pohybovaly nebo byly obecně úzkostnější.
Zajímavý byl opačný experiment.
Aktivace stejných neuronů neudělala z myší společenské extroverty. Sociální zájem se významně nezvýšil.
To je důležitá drobnost. Naznačuje, že aktivita tohoto okruhu může být pro normální sociální chování nutná, ale sama o sobě nestačí k tomu, aby sociabilitu jednoduše zapnula. Mozek zjevně nemá jeden vypínač označený „chci společnost“.
Stejné neurony se objevily i při učení bezpečí
Myši nejprve naučili spojovat určité prostředí s mírným elektrickým šokem. Při návratu zvířata reagovala ztuhnutím, typickým behaviorálním ukazatelem naučeného strachu.
Následně je do prostředí opakovaně vraceli bez šoku. U normálních zvířat postupně převážila nová informace: už se nic neděje.
Když však vědci oxytocin-receptorové neurony v PVT utlumili, myši v bezpečném prostředí dál výrazněji zamrzaly. Původní strach si vytvořily normálně; problém se objevil až při jeho následném vyhasínání.
Když výzkumníci buňky naopak aktivovali, zvířata během rané fáze extinction learning ztuhla méně. Výhoda ale nebyla patrná při testu následujícího dne ani o týden později. Aktivace tedy zřejmě usnadnila okamžité přehodnocení hrozby, nevytvořila však automaticky trvalou vzpomínku na bezpečí.
To je mnohem jemnější výsledek než tvrzení, že oxytocin „léčí strach“.
Oxytocin sám ještě nebyl usvědčen
Tady přichází nejdůležitější brzda celé studie.
Výzkumníci manipulovali neurony, které mají oxytocinové receptory. Tím ještě automaticky neprokázali, že právě přirozeně uvolněný oxytocin řídí pozorované sociální chování a vyhasínání strachu.
V laboratorních řezech mozku vědci ukázali, že oxytocin zvyšuje excitabilitu těchto neuronů a jejich tonickou aktivitu. To poskytuje biologicky věrohodný mechanismus. Autoři však sami uvádějí, že zatím není známo, zda se endogenní oxytocin během sledovaných sociálních nebo strachových úloh přímo v PVT skutečně uvolňuje.
Rozdíl je podstatný. Studie ukazuje: „tyto oxytocin-senzitivní neurony jsou důležité“ a „oxytocin je dokáže aktivovat“. Ještě však nedokazuje celý řetězec: „při setkání s bezpečím se zde uvolní oxytocin, aktivuje tyto buňky a tím způsobí změnu chování“. Právě to bude potřeba sledovat přímo v živém mozku.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
„Hormon lásky“ je možná špatná přezdívka od samého začátku
Výsledky zapadají do širší změny pohledu na oxytocin.
Představa jednoduché látky podporující lásku, důvěru a laskavost už dlouho neodpovídá výsledkům experimentů. Přehled výzkumu na kalifornských myších například ukazuje, že oxytocin může podle konkrétního nervového okruhu a sociální situace souviset jak s přiblížením, tak se sociálním vyhýbáním či ostražitostí.
Jinými slovy, oxytocin nemusí mozku říkat: „Tohle miluj.“ Může se více podílet na určování toho, čemu věnovat sociální a emoční význam a jak podle situace upravit chování.
Některé současné práce proto navrhují chápat jej spíše jako součást systému podporujícího behaviorální flexibilitu než jako univerzální chemickou látku prosociálnosti. A strach do takové představy zapadá překvapivě dobře.
Společnost druhého jedince skutečně může měnit strach
V roce 2024 jiný tým ukázal u potkanů pozoruhodný jev.
Zvířata se nejprve naučila bát určitého zvuku. Když jej později slyšela v přítomnosti jiného potkana, jejich strach výrazně poklesl. Tento efekt přetrvával částečně i následující den, kdy už společník přítomen nebyl.
Výzkumníci zjistili, že důležitou součástí mechanismu byla oxytocinová signalizace mezi hypotalamem a centrální amygdalou. Sociální přítomnost tak dokázala změnit způsob, jakým neurony reprezentovaly původně nebezpečný podnět – z informace typu „hrozba“ směrem k informaci typu „bezpečí“.
Nová studie PVT popisuje jiný mozkový okruh a jiný experiment, ale obě práce ukazují stejným směrem: sociální svět a svět strachu nejsou v mozku tak oddělené, jak bychom intuitivně čekali.
Pro živočicha žijícího ve skupině to dává biologický smysl. Přítomnost klidného jedince může být sama o sobě informací, že prostředí není nebezpečné.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
A co lidé?
Autoři nové studie přidali malý lidský experiment, který je zajímavý především jako začátek dalšího výzkumu.
Analyzovali 30 japonských adolescentů – 19 s diagnózou poruchy autistického spektra a 11 typicky se vyvíjejících. Porovnávali hladiny oxytocinu ve slinách s vlastnostmi thalamu zjištěnými pomocí MRI a s některými behaviorálními charakteristikami.
Objevily se korelace mezi oxytocinem, mikrostrukturou thalamu a některými rysy souvisejícími například s komunikací či přepínáním pozornosti.
To ale rozhodně není důkaz „oxytocinového mechanismu autismu“.
Třicet lidí představuje velmi malý vzorek a autoři upozorňují na ještě větší problém: oxytocin ve slinách nemusí spolehlivě vypovídat o jeho koncentraci a působení v mozku. Metaanalýzy nenacházejí za běžných podmínek jednoznačný vztah mezi periferními hodnotami oxytocinu a jeho koncentrací v mozkomíšním moku.
Lidská část studie je tedy především stopou, kterou stojí za to dál sledovat.
Od nálezu k léčbě je ještě velmi daleko
Spojení sociálního chování a extinction learning okamžitě vybízí k úvahám o autismu, úzkostných poruchách nebo PTSD.
S nimi je ale potřeba zacházet velmi opatrně.
Většina nového experimentu proběhla u samců myší. Oxytocin přitom vykazuje známé rozdíly mezi pohlavími a jeho účinky závisejí na typu buněk, oblasti mozku a situaci. Výzkumníci například zjistili, že manipulace podobných neuronů v mediální prefrontální kůře neměla u jejich samců na sociabilitu stejný účinek jako zásah v PVT.
Ani dosavadní klinické pokusy s oxytocinem neposkytují jednoduchý obraz univerzálně účinného léku na sociální obtíže. Výsledky jsou nejednotné a právě kontextová závislost může být jedním z vysvětlení.
Smyslem nového výzkumu proto není hledat další použití oxytocinového nosního spreje. Mnohem zajímavější je pochopit konkrétní mozkový okruh.
Možná nejde o lásku, ale o bezpečí
Oxytocin vzniká v evolučním systému mnohem starším, než je romantická láska v lidském smyslu. Podílí se na porodu, kojení, péči o potomstvo, sociálních vazbách, stresových reakcích i zpracování sociálních informací.
Nazývat jej „hormonem lásky“ je proto trochu jako nazývat dopamin „chemikálií štěstí“. Je to líbivá zkratka, která začne být zavádějící ve chvíli, kdy ji vezmeme doslova.
Nová práce nabízí zajímavější představu.
Možná část oxytocinového systému nepomáhá organismu jednoduše milovat ostatní. Pomáhá mu rozhodnout, kdy je bezpečné se přiblížit, kdy přestat očekávat hrozbu a kdy změnit chování podle nových informací.
To by vysvětlovalo, proč se stejný chemický systém může objevovat u důvěry i strachu, přiblížení i ostražitosti. A také proč hledání jednoho „hormonu lásky“ možná od začátku kladlo příliš jednoduchou otázku.
Věděli jste, že…
…aktivace oxytocin-receptorových neuronů v PVT myši neudělala společenskějšími, přestože jejich utlumení sociabilitu snížilo? Tento zdánlivý paradox je pro neurovědu důležitý. Ukazuje, že určitý okruh může být pro chování nezbytný, aniž jeho prosté zesílení dokázalo dané chování samo vyvolat. Mozek tedy nefunguje jako panel jednoduchých vypínačů „láska“, „strach“ nebo „důvěra“, ale jako síť vzájemně závislých okruhů.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Další příběhy o mozku, lidském chování a vědě najdete na Kód Enigma.
Zdroje: Brain – Oxytocin receptor neurons in the paraventricular thalamus as a nexus for social behaviour and fear [1], Hormones and Behavior – Leveraging the unique social organization of California mice to study circuit-specific effects of oxytocin on behavior [2], Nature Communications – Social buffering in rats reduces fear by oxytocin triggering sustained changes in central amygdala neuronal activity [3], ScienceAlert – A Brain Region May Link The 'Love Hormone' Oxytocin With Fear, Study Reveals [4], img ai generated
