Vědci, kteří studují lidský organismus v extrémních podmínkách polárních oblastí, dnes vědí, že tma není jen nepříjemná kulisa – je to biologický stresor, který mění hormony, spánek, emoce i způsob, jakým mozek vnímá realitu.
Zima, kdy se den zkrátí na minimum
Pro lidské tělo není zásadní jen teplota, ale především světlo jako základní časový signál. Po miliony let evoluce určovalo střídání dne a noci, kdy máme být aktivní a kdy odpočívat. Když se tento rytmus naruší – ať už polární nocí, nebo prostě jen dlouhou zimou s minimem denního světla – organismus ztrácí orientaci v čase.
V polárních oblastech se během zimy slunce vůbec neobjeví nad obzorem, ale podobný mechanismus se spouští i v mírných zeměpisných šířkách, kde je světla málo, je rozptýlené a krátké. Tělo na tuto změnu nereaguje okamžitě, ale plíživě: únava se hromadí, nálada klesá a běžné denní fungování vyžaduje víc energie než obvykle.
Melatonin: hormon, který se v temnotě utrhne ze řetězu
Jedním z hlavních hráčů v příběhu tmy je melatonin, hormon spánku. Jeho produkce je přímo řízená světlem dopadajícím na sítnici oka. V tmavých podmínkách se melatonin vyplavuje ve větším množství a po delší dobu. Polární výzkumy ukazují, že během dlouhodobé tmy se hladiny melatoninu zvyšují natolik, že ovlivňují nejen spánek, ale i bdělost během dne. Člověk se může cítit ospalý i po dostatečně dlouhém spánku, koncentrace klesá a reakční doba se prodlužuje.
V běžné zimě se sice melatonin „neutrhne“ tak extrémně jako za polárním kruhem, ale i mírné prodloužení jeho sekrece může vést k pocitu zpomalení a vnitřní mlhy.
Když se rozhází vnitřní hodiny
Lidské tělo funguje podle cirkadiánního rytmu, vnitřních hodin řízených malou strukturou v mozku zvanou suprachiasmatické jádro. Tyto hodiny potřebují každý den reset – a tím resetem je právě ranní světlo. Polární studie ukazují, že při absenci jasného denního světla se cirkadiánní rytmus rozpadá. Spánek se posouvá, probouzení je obtížnější a tělo ztrácí jasný signál, kdy má být „zapnuté“ a kdy „vypnuté“.
V našich podmínkách se něco podobného děje v zimě, kdy lidé vstávají za tmy a domů se vracejí opět za tmy. Tělo pak funguje v jakémsi chronickém šeru, které vnitřní hodiny mate.
Mozek v tmě: méně dopaminu, méně radosti
Světlo neovlivňuje jen spánek, ale i neurotransmitery spojené s motivací a náladou, především dopamin a serotonin. Výzkumy z polárních stanic opakovaně ukazují, že během dlouhé tmy klesá aktivita dopaminových drah v mozku. To se projevuje sníženou motivací, menší schopností prožívat radost a pocitem emoční otupělosti.
Tento efekt je jedním z vysvětlení, proč je zimní období spojeno se zvýšeným výskytem depresivních stavů, včetně sezónní afektivní poruchy. Mozek jednoduše nedostává signály, které by ho udržovaly v „denním režimu“.
Psychika v izolaci: když tma zesílí vnitřní hlasy
Polární výzkumy často zdůrazňují ještě jeden aspekt dlouhodobé tmy: psychologický efekt uzavřeného prostoru a monotónního prostředí. Bez přirozeného světla se zhoršuje vnímání času, dny splývají a roste sklon k ruminaci – neustálému přemílání myšlenek.
I když většina z nás netráví zimu na antarktické stanici, podobný mechanismus se objevuje v období krátkých dní, kdy se sociální kontakt omezuje, lidé tráví víc času uvnitř a podněty z okolí se redukují. Tma sama o sobě není příčinou deprese, ale funguje jako zesilovač již existujících zranitelností.
Každý pátý Čech trpí depresí nebo úzkostmi. Řešení lze hledat nejen v lékárně, ale i ve spíži
Dopamin je známý jako „hormon štěstí“. Ve skutečnosti jde o neurotransmiter, který ovlivňuje naši motivaci, soustředění i schopnost cítit radost. A zatímco někteří sahají po rychlých řešeních, vědci upozorňují, že i správně zvolená strava dokáže hladinu dopaminu ovlivnit přirozeně a zdravě.Proč se to týká i nás, ne jen vědců v extrému
Možná se zdá, že polární noc je extrém, který s běžným životem nemá mnoho společného. Jenže biologické mechanismy jsou stejné. Rozdíl je jen v intenzitě. Pozdní východ slunce a brzké stmívání v zimě vytvářejí prostředí, které lidské tělo vnímá jako signál k útlumu. Pokud se k tomu přidá umělé osvětlení, které nenahrazuje plnospektrální denní světlo, vzniká kombinace, na kterou náš organismus není dokonale adaptovaný. Polární výzkumy nám tak poskytují zvětšené zrcadlo procesů, které v menším měřítku probíhají i v každodenním životě střední Evropy.
Tma jako informace, ne jako selhání
Jedním z nejdůležitějších poznatků moderního výzkumu je, že reakce na tmu není slabost ani osobní selhání. Je to biologická odpověď organismu, který reaguje na změnu prostředí.
Pochopení těchto mechanismů pomáhá vysvětlit, proč se v zimě cítíme jinak než v létě – a proč pouhé „vzchop se“ nefunguje. Tma není jen absence světla, ale aktivní faktor, který přepisuje chemii mozku i rytmus těla.
Extrémní místa, kde lidé opravdu žijí: jak se civilizace přizpůsobila hranám světa
Planeta Země nabízí neuvěřitelnou škálu prostředí — od vlhkých nížin až po mrazem sevřené náhorní plošiny. A přestože některé oblasti vypadají jako nepřátelská kulisa z jiného světa, lidé v nich nejen přežívají, ale skutečně prosperují.
Co si z polárních výzkumů odnést
Dlouhodobá tma mění hormonální rovnováhu, rozlaďuje vnitřní hodiny a oslabuje mozkové systémy spojené s motivací a radostí. To, co vědci pozorují v extrémních podmínkách polárních oblastí, se v mírnější podobě odehrává i během našich zim. Pochopení těchto procesů nám umožňuje přestat vnímat zimní únavu a melancholii jako osobní selhání – a začít je chápat jako přirozenou reakci těla na svět, ve kterém dočasně chybí světlo.
Zdroje
Wehr, T. A. (1997). Photoperiodism in humans and other primates: evidence and implications. Journal of Biological Rhythms. https://doi.org/10.1177/074873049701200402
Leproult, R., & Van Cauter, E. (2010). Role of sleep and sleep loss in hormonal release and metabolism. Endocrine Development. https://doi.org/10.1159/000262529
Arendt, J. (2010). Shift work: coping with the biological clock. Occupational Medicine. https://doi.org/10.1093/occmed/kqq104
Palinkas, L. A. (2003). The psychology of isolated and confined environments. American Psychologist. https://doi.org/10.1037/0003-066X.58.5.353