Vědci dnes sledují, jak se atmosféra přeskupuje v reakci na oteplování, změny vlhkosti a cirkulaci vzduchu. Oblačnost je tak jedním z nejdůležitějších, ale zároveň nejméně pochopených faktorů klimatického systému.
Družicová měření ukazují systematické posuny ve výšce a typu oblačnosti
Dlouhodobé pozorování z družic NASA a ESA odhaluje několik trendů:
nízká oblačnost v subtropech se postupně ztenčuje,
vysoké cirrové pásy v tropických oblastech se posouvají směrem k pólům,
stratocumulové vrstvy nad oceány se častěji rozpadají při vyšších teplotách,
některé oblasti vykazují častější vznik střední oblačnosti, která významně ovlivňuje srážkové systémy.
Tyto změny nejsou nahodilé. Odráží dynamické přizpůsobování atmosféry rostoucí teplotě, změněné vlhkosti a proměnám v globální cirkulaci.
ČTĚTE TAKÉ: Prosincových 16 °C: proč Evropu zasáhly teploty, které odporují běžným předpovědím vědců
--
Oblačnost určuje, kolik energie planeta přijme a kolik jí odrazí
Atmosféra funguje jako zrcadlo i jako přikrývka zároveň. To, která role převládne, závisí na druhu oblačnosti:
nízké mraky obvykle odrážejí sluneční světlo a ochlazují povrch,
vysoké cirry naopak propouštějí záření dovnitř, ale blokují tepelné vyzařování ven, čímž přispívají k oteplování,
střední oblačnost určuje, kde a kdy se bude tvořit srážková činnost.
Klimatické modely přitom ukazují, že i relativně malý posun ve výšce oblačných vrstev může změnit teplotní bilanci regionů. Změny v oblačnosti tak mohou urychlit nebo zpomalit globální oteplování – podle toho, který typ převažuje.
Jak to víme: kombinace satelitních snímačů, radiometrii a cloud-profilingu
Vědci využívají několik klíčových nástrojů:
satelitní radiometry měří množství odraženého a pohlceného záření,
LIDAR systémy určují přesnou výšku oblačných vrstev,
CloudSat a CALIPSO poskytují vertikální řezy oblaky a jejich hustotou,
globální síť pozemních radarů sleduje dynamiku oblačnosti nad pevninou,
reanalýzy atmosférických dat kombinují měření s modely.
Výsledky ukazují, že oblačnost reaguje na změny teploty rychleji než mnoho jiných klimatických prvků. Proto je klíčová pro sledování současných trendů.
ČTĚTE TAKÉ: Co naši předci dělali, když počasí přestalo fungovat: tajná kronika klimatických anomálií starověku
--
Nejistota v modelech oblačnosti zůstává jedním z největších problémů klimatologie
I přes technický pokrok zůstávají zásadní otázky otevřené:
Jak rychle se budou stratocumulové vrstvy nad oceány rozpadat při rostoucí teplotě?
Do jaké míry posun vysokých cirrových pásů zesiluje oteplování?
Jak přesně oblačnost ovlivňuje lokální energetickou bilanci a extrémní jevy?
Může změna v oblačnosti urychlit dosažení klimatických bodů zlomu?
Vědecká komunita se shoduje, že oblačnost je jedním z hlavních zdrojů nejistoty při předpovědích budoucího klimatu. Její dynamika je komplexní a citlivě reaguje na mnoho proměnných.
Změna přichází
Změny ve vrstvách oblačnosti představují tichý, ale výrazný signál probíhajících klimatických změn. To, zda převládnou ochlazující nízké mraky nebo oteplující vysoké cirry, může zásadně ovlivnit regionální i globální teplotní trendy.
Pokročilá družicová měření umožňují detailně sledovat strukturu oblaků, ale jejich přesné chování v oteplující se atmosféře zůstává jednou z největších výzev klimatologie.
Přesto je zřejmé, že oblačnost není pouze doprovodný jev počasí – je to klíčový regulátor energetické bilance planety.
Zdroje
Bony, S. et al. (2015). Cloud feedbacks in climate models. Nature Climate Change.
Hartmann, D. L. (2016). Global cloud climatology and its implications. Annual Review of Earth and Planetary Sciences.
Ceppi, P. & Nowack, P. (2021). Observational constraints on cloud responses. Reviews of Geophysics.
Mace, G. et al. (2009). Cloud vertical structure from CloudSat/CALIPSO. Journal of Geophysical Research.
Stephens, G. L. (2005). Cloud feedbacks in the climate system. Science.