Naše tělo se většinou tváří jako poslušný nástroj. Chceme jít dopředu, tak jdeme dopředu. Chceme zatočit, tak zatočíme. Ve skutečnosti ale mnoho našich pohybů vzniká z drobných automatismů, které si neuvědomujeme. Udržujeme rovnováhu, vyhodnocujeme prostor, sledujeme ostatní lidi, odhadujeme vzdálenosti a upravujeme krok dřív, než si stihneme říct, že něco děláme.
Nová studie publikovaná v Nature Communications ukazuje, že i obyčejná chůze může skrývat překvapivě vytrvalý vzorec. Když výzkumníci nechali lidi volně chodit v otevřeném nebo vymezeném prostoru, účastníci se opakovaně stáčeli proti směru hodinových ručiček. Nešlo o jeden kulturní zvyk, jednu skupinu ani jednu halu. Efekt se objevoval ve Španělsku i Japonsku, u dospělých i dětí, ve skupinách i u jednotlivců.
Zní to jako drobnost. Jenže právě drobnosti někdy ukazují, že lidské chování není tak náhodné, jak si myslíme.
Náhoda, která se začala točit
Výzkum původně nevznikl jako hon na „skrytý směr“ lidského těla. Vědci studující pohyb chodců se dlouhodobě zabývají tím, jak se lidé vyhýbají jeden druhému, jak se v davu samovolně vytvářejí proudy a jak se skupina dokáže uspořádat bez centrálního řízení. V takových experimentech se často ukazuje, že člověk není pasivní částice. Na rozdíl od molekuly nebo kuličky předvídá, kam půjde druhý, a upraví svůj krok ještě před skutečnou srážkou.
Právě při analýze experimentů si výzkumníci všimli něčeho nečekaného. V jedné rané sérii se u 32 z 33 skupin objevil zřetelný sklon k pohybu proti směru hodinových ručiček. Claudio Feliciani z University of Tokyo popsal, že výsledek byl překvapivý, protože při volné chůzi bychom intuitivně čekali, že lidé budou zatáčet podle okamžité potřeby a žádný celkový směr se neukáže. Jenže ukázal. A znovu.
Kdyby šlo jen o jednu místnost nebo jednu zemi, dalo by se mluvit o náhodě nebo zvyku. Jenže tým pokračoval dál a zkoušel, co se stane, když změní prostředí, skupiny i kulturu.
Španělsko, Japonsko a děti ve školce
Výzkumníci nejprve testovali skupiny ve vymezených prostorech. Poté se snažili odstranit možnost, že směr způsobují zdi nebo tvar arény. V otevřenějším prostředí školního dvora ve Španělsku nechali chodit více než sto teenagerů. Protisměrný vzorec se objevil znovu. Pak přišlo Japonsko, kde se pěší zvyklosti v některých situacích liší od evropských. Kdyby za efektem stála naučená etiketa pohybu, japonské skupiny by mohly vypadat jinak. Nevypadaly. I tam se opakovala tendence k pohybu proti směru hodinových ručiček.
Zajímavé byly i děti. V japonské mateřské škole se u zhruba pětiletých dětí objevil efekt dokonce silněji. Děti často vytvářely stabilní vírovitý pohyb, jako by se celá skupina nechala unést jedním neviditelným proudem. To neznamená, že je odchylka nutně vrozená. Ale oslabuje to vysvětlení, že jde jen o dlouho naučený zvyk dospělých chodit určitým způsobem ve veřejném prostoru.
University of Tokyo shrnuje, že kultura, pohlaví ani velikost skupiny hlavní efekt nevysvětlily. Věk se projevil jen částečně: u mladších účastníků byl vzorec silnější.
A pak přišel možná nejdůležitější test: lidé chodili sami.
Dav jen zvětšil něco, co už bylo v jednotlivci
Pokud by se protisměrný pohyb objevoval jen ve skupině, mohli bychom ho vysvětlovat čistě sociálně. Lidé se navzájem sledují, vyhýbají se, přizpůsobují a drobná skupinová pravidla se mohou rychle zesílit. Jenže studie testovala také více než dvě stovky jednotlivců, kteří chodili sami uvnitř uzavřeného prostoru. I jejich trajektorie vykazovaly podobnou odchylku. Z doplňujících dat vyplývá, že individuální experiment zahrnoval 209 samostatných trajektorií a informace o lateralitě účastníků, tedy například o dominanci ruky, nohy nebo oka.
To je důležité. Dav zřejmě není původcem jevu, ale jeho zesilovačem. Jeden člověk může mít velmi malou tendenci zatočit určitým směrem. Když se podobná tendence sejde u více lidí v prostoru, začíná být vidět jako skupinový vzorec.
Je to podobné jako v jiných systémech, kde drobná individuální odchylka vytvoří velký kolektivní efekt. Jedna nepatrná preference se dá přehlédnout. Sto nepatrných preferencí už vytvoří směr.
Není to ruka, noha ani oko
Vysvětlení, která se nabízejí jako první, výzkumníci postupně oslabovali. Možná za to může pravorukost? Většina lidí je praváků, tělo není symetrické a dominance jedné strany by mohla ovlivnit chůzi. Jenže podle studie se výsledek významně nelišil mezi praváky a leváky. Podobně nevyšly jako hlavní vysvětlení ani dominance nohy, dominance oka, pohlaví nebo testy s jedním zakrytým okem.
Někteří lidé se ptali i na velké fyzikální vlivy: Coriolisovu sílu, magnetické pole Země nebo jiné planetární efekty. Autoři je považují za nepravděpodobné vzhledem k měřítku experimentu a tomu, co se podařilo vyloučit. Tohle není voda ve vaně ani vír atmosféry. Je to chůze člověka v prostoru.
Zbývají jemnější možnosti: biomechanika, neurologie, rovnováha, způsob, jak mozek mapuje prostor, nebo drobné asymetrie ve svalové koordinaci. Jinými slovy: důvod může ležet přímo v těle, ale v tak jemné vrstvě, že ho zatím neumíme jednoduše ukázat prstem.
Proč nás tělo může vést jinam, než si myslíme
Lidé už dříve pozorovali, že člověk bez zrakové kontroly může při pokusu jít rovně postupně zatáčet a chodit v kruhu. To se obvykle vysvětluje drobnými rozdíly v kroku, rovnováze nebo vnitřním vnímání směru. Nová studie je ale zajímavější tím, že účastníci normálně viděli. Neměli zavázané oči, nebyli ztraceni v lese ani odříznuti od orientačních bodů. Přesto se v jejich pohybu objevoval slabý, ale opakovaný směr.
To ukazuje, že lidské rozhodování při chůzi není čistě vědomé. Když jdeme prostorem, tělo neustále provádí drobné korekce. Část z nich je řízená zrakem, část rovnováhou, část zkušeností, část pozorností. Pokud je v tomto systému malá asymetrie, nemusí být patrná v běžné chůzi z bodu A do bodu B. Ale v situaci, kdy lidé chodí bez pevného cíle, se může projevit.
To je na studii nejkrásnější. Nedělá z člověka robota ani loutku. Jen připomíná, že svobodný pohyb se skládá z tisíců drobných automatických rozhodnutí, která nevidíme.
Co s tím mají dělat města, letiště a stadiony
Na první pohled jde o kuriozitu. Jenže výzkum pěšího pohybu má i praktickou stránku. Architekti, urbanisté, dopravní inženýři a bezpečnostní experti potřebují chápat, jak se lidé pohybují v muzeích, obchodních centrech, na nádražích, letištích nebo před stadiony. Čím lépe modely zachytí skutečné lidské chování, tím lépe mohou navrhovat prostory, které se nezasekávají, nepůsobí nepřirozeně a v krizových situacích nezesilují chaos.
Autoři studie netvrdí, že budoucí města mají být spirály. To by bylo příliš rychlé a příliš efektní. Ale pokud se protisměrná preference potvrdí v dalších experimentech, může doplnit modely davového chování. Může pomoci vysvětlit, proč se lidé v některých otevřených prostorech přirozeně organizují jedním směrem nebo proč některé dispozice působí plynuleji než jiné. Phys.org i University of Tokyo zdůrazňují, že výsledek může být užitečný pro modelování pěšího provozu a návrh veřejných prostor, ale příčina efektu zatím zůstává otevřená.
Praktická hodnota tedy neleží v okamžitém předělání letišť, ale v lepším pochopení lidského pohybu jako systému.
Největší otázka: proč zrovna tímto směrem?
V tuto chvíli je nejpoctivější odpověď jednoduchá: nevíme. Studie ukázala vzorec, otestovala řadu vysvětlení a některá oslabila. Neuzavřela ale otázku příčiny. Autoři plánují detailnější experimenty s jednotlivci, které by mohly lépe odhalit biomechanický nebo neurologický původ odchylky.
Právě proto je tenhle výzkum tak příjemně enigmácký. Nejde o temnou záhadu ani o převratnou kosmologii. Jde o malou, nenápadnou vlastnost těla, která se najednou ukáže v pohybu celé skupiny. Člověk se domnívá, že jen tak chodí. Ale pod tím „jen tak“ pracuje systém, který má vlastní pravidla.
Možná je v našem těle opravdu drobná asymetrie, kterou běžně nepocítíme. Možná vzniká v rovnováze, v kroku, v nervovém řízení pohybu nebo v tom, jak mozek spojuje prostor, pozornost a směr. A možná se ukáže, že odpověď bude kombinací několika faktorů, z nichž žádný sám o sobě nevypadá dramaticky.
Skrytý směr obyčejné chůze
Nejzajímavější na celém experimentu je, že bere něco naprosto každodenního a najednou to udělá cizím. Chůze je jedna z nejběžnějších věcí, které děláme. Právě proto ji přestáváme vnímat. Jenže když se na ni podíváme shora, v datech a ve skupině, objeví se vzorec, který jsme si neobjednali.
Lidé se v prostoru nechovají dokonale náhodně. Ani tehdy, když nemají jasný cíl. Ani tehdy, když nejsou tlačeni davem. Ani tehdy, když se změní kultura, věk nebo prostředí. Někde pod vědomým rozhodnutím může být slabý směr, který většina z nás nevidí — dokud ho nezvětší dav.
A to je možná nejlepší definice dobré vědecké záhady. Neodhalí nám vzdálenou planetu ani pravěký rituál. Ukáže nám vlastní tělo a řekne: ani tady ještě nemáte všechno přečtené.
Zdroje: Nature Communications – Individual locomotor bias drives counterclockwise motion in pedestrian crowds [1], University of Tokyo – Counterclockwise bias [2], EurekAlert – Counterclockwise bias [3], UC3M – People show a natural tendency to walk to the left [4], Phys.org – People have an inherent preference for counterclockwise motion [5], The Guardian – Humans prefer to walk anticlockwise, scientists find [6], img ai generated
