Kód Enigma v kostce
Hranická propast je s celkovou potvrzenou hloubkou nejméně 519,5 metru nejhlubší známou zatopenou propastí světa. Z tohoto čísla připadá 69,5 metru na suchou část a 450 metrů na prostor pod hladinou.
Robot UX-1Neo dosáhl rekordní hloubky v roce 2022, ale dno nenašel a zmapovaná chodba pokračovala dál. Přímému průzkumu brání členitý tvar, extrémní tlak, omezená komunikace pod vodou a bariéry z větví a kmenů.
Geofyzikální měření naznačují, že celý systém může zasahovat přibližně 800 až 1 300 metrů pod povrch, tento odhad však není totéž jako přímo změřené dno.
Propast souvisí s hlubokými zlomy, oxidem uhličitým a minerálními vodami Hranického krasu, ale přesný poměr hlubinných a povrchových procesů při jejím vzniku zůstává předmětem odborné diskuse.
Celý článek si můžete přečíst níže
Právě hladina však vytváří dokonalý optický klam. Není dnem propasti, ale začátkem její nejrozsáhlejší části.
Od horního okraje k vodě měří suchá část Hranické propasti 69,5 metru. Pod hladinou následně pokračuje zatopený krasový systém, který robot v roce 2022 zmapoval do hloubky 450 metrů. Celková přímo potvrzená hloubka tak dosáhla nejméně 519,5 metru. Ani tentokrát se však stroj nezastavil na skutečném dně. Před ním dál pokračoval velký zatopený prostor.
Neznámé číslo proto není výsledkem zanedbaného měření. Hranická propast není rovná studna, do níž stačí spustit lano se závažím. Je to členitý systém šachet, zúžení, bočních prostorů, napadaných stromů a zatopených překážek, který se s každým dalším sestupem mění v obtížnější technický problém.
Jezírko je jen vstupní hala
Člověk si pod slovem propast obvykle představí jedinou otevřenou šachtu. Hranická propast je však mnohem složitější. Pod hladinou se její profil zužuje, rozšiřuje a přechází do dalších zatopených prostor. Některé části jsou propojené sifony, jiné tvoří suché dutiny uzavřené uvnitř skalního masivu.
V horních přibližně dvou stech metrech se mohou pohybovat pouze mimořádně zkušení jeskynní potápěči. Ani pro ně nejde o běžný hluboký ponor. Voda je nasycená oxidem uhličitým, viditelnost se může rychle zhoršit a cesta zpět vede složitým podzemním systémem bez možnosti okamžitého výstupu na hladinu.
Ve větších hloubkách už lidské tělo naráží na hranice, které nelze vyřešit jen lepší fyzickou kondicí. Rostoucí tlak ovlivňuje dýchací směsi, přístroje i dobu potřebnou k bezpečnému návratu. Každá minuta v hloubce může znamenat dlouhé hodiny dekomprese.
Proto průzkum postupně převzali dálkově řízení roboti. Ani ti však nemohou jednoduše klesat kolmo dolů.
Mikádo z kmenů chrání cestu do hloubky
Jedna z nejznámějších překážek leží přibližně dvě stě metrů pod hladinou. Na zúženém místě se po staletí hromadily kmeny, větve a další materiál napadaný z povrchu. Vytvořily změť připomínající obří hru mikádo.
Potápěč může překážku za určitých podmínek opatrně překonat. Robot spojený s povrchem komunikačním a napájecím kabelem má situaci těžší. Kabel se může zachytit mezi větvemi, obtočit kolem výčnělku nebo zablokovat na místě, odkud stroj už nelze bezpečně vytáhnout.
Podobná překážka vylučuje nejjednodušší metodu měření: spustit na dno závaží a odečíst délku lana. Závaží nemusí klesat hlavní šachtou, může skončit na skalní římse nebo se zachytit v naplaveném materiálu. Naměřené číslo by potom označovalo pouze první překážku, nikoli skutečný konec propasti.
Také sonar má omezení. V členité dutině vysílá zvukové vlny na stěny, převisy a boční prostory. Výsledkem není jediná čistá odpověď, ale složitý obraz, z něhož je nutné rekonstruovat trojrozměrný tvar podzemí.
Robot, který překonal rekord a pokračování stále viděl
V roce 2016 dosáhl dálkově řízený robot hloubky 404 metrů pod hladinou a Hranická propast tím překonala tehdejší rekord italské zatopené propasti Pozzo del Merro. Ani tento průzkum neodhalil dno.
Další výrazný posun přišel v létě 2022. Mezinárodní tým projektu UNEXUP použil kulovitý robot UX-1Neo vybavený sonary, kamerami, navigačními systémy a přístroji pro hydrogeologická měření. Stroj se dostal do hloubky 450 metrů pod hladinou a současně vytvářel přesnou trojrozměrnou mapu prostoru.
Nejdůležitější zprávou nebylo samotné rekordní číslo. Data ukázala, že prostor ve 450 metrech nekončí. Chodba pokračovala níž a zachovávala si velký průřez. Robot se zastavil kvůli technickým omezením mise, nikoli proto, že by narazil na pevné dno.
Průzkumníci tak dnes znají nejhlubší místo, které přístroj přímo dosáhl. Neznají však maximální hloubku celého systému.
Kilometr hluboká propast zatím zůstává odhadem
Když se nelze dostat přímo na dno, nastupují geofyzikální metody. Vědci mohou měřit elektrický odpor hornin, gravitační odchylky, šíření seismických vln nebo elektromagnetické vlastnosti hlubších vrstev. Dutina vyplněná vodou se v těchto datech chová jinak než kompaktní vápenec.
Kombinace několika měření naznačila, že výrazně narušená a vodou vyplněná struktura může sahat přibližně kilometr pod povrch. Projekt UNEXUP uvádí jako možný rozsah zhruba 800 až 1 300 metrů. Takové číslo ale nelze zapisovat do rekordních tabulek stejně jako hloubku dosaženou robotem. Geofyzika neposkytla fotografii dna ani souvislý průlet celou dutinou. Ukázala oblast, jejíž fyzikální vlastnosti odpovídají hlubokému krasovému nebo tektonickému systému.
Rozdíl mezi oběma čísly je zásadní. 519,5 metru je bezpečně potvrzená celková hloubka od horního okraje po nejhlubší přímo prozkoumaný bod. Přibližně jeden kilometr je vědecký odhad možného rozsahu podzemní struktury.
Propast tedy nemusí mít jedno zřetelné dno připomínající dno studny. V největší hloubce ji mohou vyplňovat sedimenty, suť a několik vzájemně propojených dutin. Otázka „jak je hluboká“ pak závisí i na tom, kterou část složitého systému měříme.
Voda, která rozpouští kámen zdola
Běžné krasové jeskyně vznikají především působením vody, která sestupuje z povrchu. Dešťová voda přijme z půdy oxid uhličitý, stane se slabě kyselou a po tisíce až miliony let rozpouští vápenec podél puklin.
Hranický kras je neobvyklý tím, že v něm významnou roli hrají minerální vody a hlubinný oxid uhličitý. Oblast leží na geologicky složitém styku Českého masivu a Západních Karpat. Hluboké zlomy umožňují pohyb vody i plynů mezi podzemím a povrchem. Část oxidu uhličitého podle izotopových měření pochází z velkých hloubek, pravděpodobně až ze svrchního zemského pláště.
Voda, která pronikne do podzemí, se v hloubce ohřívá a obohacuje oxidem uhličitým. Taková kyselka dokáže vápenec intenzivně rozpouštět. Tradiční vysvětlení proto popisuje Hranickou propast jako hypogenní jeskyni: dutina byla rozšiřována především minerální vodou proudící vzhůru, nikoli jen deštěm sestupujícím shora.
Stejný hlubinný systém souvisí také s minerálními prameny v Teplicích nad Bečvou a se Zbrašovskými aragonitovými jeskyněmi. Propast, lázeňská voda a nebezpečná „plynová jezera“ oxidu uhličitého v okolních jeskyních tak nejsou oddělené kuriozity, ale různé projevy jednoho geologického prostředí.
Ani příběh vzniku nemá jediné uzavřené vysvětlení
Geofyzikální studie z roku 2020 přinesla odlišnou interpretaci. Podle ní mohla nejstarší část hluboké struktury vznikat působením vody sestupující z povrchu v době, kdy okolní krajina vypadala jinak. Později ji mohly výrazně přetvořit a rozšířit vystupující minerální vody bohaté na oxid uhličitý.
Část českých geologů tento závěr kritizovala a nadále považuje hypogenní původ za rozhodující. Česká geologická služba proto u lokality uvádí obě roviny: tradiční vznik korozí vystupujících teplic i novější představu, že prvotní prostory mohly být vytvořeny povrchovou vodou a teprve následně přemodelovány hlubinnými procesy.
Spor neznamená, že vědci nevědí vůbec nic. Shodují se, že vápenec rozpouštěla voda, že oxid uhličitý sehrál mimořádně důležitou roli a že současný systém je propojen s hlubokými zlomy. Liší se v tom, který proces začal jako první a jak velkou část dnešní propasti vytvořil.
Hranická propast tak skrývá dvě neuzavřené otázky současně: kde přesně končí a jak přesně začala vznikat.
Další ponor musí být zároveň výpravou i návratem
Budoucí robot určený pro průzkum nejhlubší části bude muset zvládnout tlak odpovídající hloubce přes jeden kilometr, přesnou navigaci bez satelitního signálu, komunikaci přes členitý skalní prostor a bezpečný návrat kolem podvodních překážek.
Nestačí vytvořit zařízení, které dokáže klesnout. Musí také poznat, kudy se pohybovalo, vyhnout se stěnám, chránit citlivé přístroje a přivézt data zpět. Ztracený robot by mohl naopak další průzkum zkomplikovat, pokud by jeho kabel nebo konstrukce uvízly v úzkém místě.
Projekt UNEXUP počítal pro pokračování s generací robotů schopných pracovat až v hloubce přibližně 1,5 kilometru. Teprve podobný stroj může ověřit, zda geofyzikální odhad odpovídá skutečné dutině, soustavě puklin, sedimenty vyplněnému pokračování nebo kombinaci všech těchto možností.
Do té doby zůstává Hranická propast rekordem bez posledního čísla.
Největší záhada je ukrytá za klidnou hladinou
Na povrchu se Hranická propast nijak nepodobá gigantickému podzemnímu prostoru. Právě to jí dává mimořádnou sílu. Není otevřenou ranou v krajině, jejíž hloubku lze tušit pohledem. Vypadá jako lesní jezírko sevřené skalami.
Pod vodou však pokračuje nejméně dalšího půl kilometru od horního okraje a pravděpodobně mnohem dál. Proudí v ní minerální voda spojená s hlubokými puklinami, z horní části do ní po staletí padají kmeny a její stěny uchovávají záznam geologických procesů, o jejichž pořadí se stále diskutuje.
Každý nový průzkum proto přináší paradoxní výsledek. Zvětší přesně zmapovanou část propasti, ale zároveň posune hranici neznáma hlouběji.
Dno není neznámé proto, že by se ho nikdo nepokusil najít. Je neznámé proto, že Hranická propast stále pokračuje za hranici možností strojů, které jsme do ní dosud poslali.
Věděli jste, že…
Hranická propast je zakreslena už na Komenského mapě Moravy ze 17. století a první písemná zpráva o ní pochází z roku 1580. Lidé tedy toto místo znají po staletí, ale největší část jeho prostoru se podařilo prozkoumat až pomocí techniky vyvinuté v posledních několika desetiletích
Další témata z vědy, historie a přírody najdete na Kód Enigma.
Zdroje: UNEXUP – Hranická Propast, průzkum robotem UX-1Neo v roce 2022 [1], Journal of Geophysical Research: Earth Surface – Hypogenic Versus Epigenic Origin of Deep Underwater Caves Illustrated by the Hranice Abyss [2], Hydrogeology Journal – Hydrogeology of the deepest underwater cave in the world: Hranice Abyss, Czechia [3], Česká geologická služba – Hůrka u Hranic, významná geologická lokalita [4], Turistické informační centrum Hranice – Hranická propast, nejhlubší na světě [5], img ai generated, foto wikimedia commons CC0 1.0 [6]
