Nejdřív zmizel les. Potom se dal do pohybu písek
Kurská kosa vypadá na mapě skoro jako chyba. Mezi Baltským mořem a Kurským zálivem se táhne přibližně 98 kilometrů dlouhý a místy jen několik stovek metrů široký pás písku, jehož severní část patří Litvě a jižní Kaliningradské oblasti Ruska.
Krajina je výsledkem tisíců let práce moře a větru. Jenže její dnešní podoba není čistě přírodní. Člověk ji nejprve málem zničil a potom strávil generace tím, že se ji snažil zachránit.
Kosa bývala z velké části zalesněná. Intenzivní kácení zejména v 17. a 18. století ale odstranilo vegetaci, která písek držela na místě. Vítr získal volnou cestu a duny začaly postupovat přes krajinu směrem ke Kurskému zálivu.
Nebyl to poetický pohyb několika zrnek písku. Putující duny zasypávaly pole, cesty a celé osady. UNESCO dodnes mezi archeologické dědictví oblasti počítá pozůstatky vesnic ukrytých pod pískem.
Na počátku 19. století bylo zřejmé, že bez zásahu bude dlouhodobé osídlení některých částí kosy stále obtížnější.
Lidé se proto pokusili písek zastavit.
FOTO WIKIMEDIA COMMONA CC BY-SA 4.0 [6]
Duny dostaly ploty, trávu a miliony stromů
Stabilizace Kurské kosy byla obrovský projekt probíhající po generace. Podél pobřeží vznikaly umělé ochranné valy, do písku se vkládaly větve a jednoduché překážky zpomalující vítr a povrch se osazoval rostlinami schopnými život v nehostinném prostředí zvládnout.
A pak přišly stromy.
Kořeny pomáhaly půdu svázat, koruny tlumily proudění větru a z pohyblivého písku se postupně znovu stávala zalesněná krajina. Velká část dnešních lesů na Kurské kose je právě výsledkem lidského vysazování.
Jeden z mladších porostů vznikl roku 1961 poblíž dnešní obce Rybachy na ruské části kosy. Převládající borovice lesní zde měla plnit naprosto praktickou úlohu v dlouhé tradici zalesňování písečné krajiny.
Jenže právě tento relativně obyčejný vysazený les se později stal jedním z nejpodivnějších míst celé oblasti.
Část stromů totiž odmítla růst tak, jak od borovice očekáváme.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Některé borovice vytvořily téměř celé kruhy
Kmeny se u země prudce ohýbají, stáčejí se do spirál a oblouků a některé vytvářejí smyčky, než se znovu narovnají a pokračují vzhůru.
Právě díky tomu dostalo místo jméno Tančící les.
Není přitom zvláštní tím, že by každá borovice v porostu byla pokroucená. Vedle deformovaných stromů rostou i docela normální exempláře. A různé stromy mají velmi rozdílné tvary.
To je pro hledání vysvětlení podstatné.
Kdyby celý porost dlouhodobě ohýbal pouze vítr z jediného směru, očekávali bychom mnohem jednotnější reakci. Pokud by problém spočíval jen v pohybu půdy, měly by stromy často sdílet charakteristický směr deformace.
Místo toho se zdá, že jednotlivé borovice prošly rozdílnými problémy během svého růstu.
A právě tam může být první skutečná stopa.
Podezřelý číslo jedna měří jen několik centimetrů
Jedním z nejčastěji zmiňovaných vysvětlení je nenápadný motýl Rhyacionia buoliana, česky obvykle označovaný jako obaleč borový či evropský borový výhonový škůdce.
Zajímavý není dospělý motýl, ale jeho housenky.
Ty napadají pupeny a mladé výhony borovic. Pokud poškodí vrcholový pupen mladého stromku, může odumřít výhon, který měl původně pokračovat přímo vzhůru. Strom ale neumí jednoduše rezignovat.
Růst převezme některý z bočních výhonů.
Ten se začne postupně orientovat vzhůru a stane se novým hlavním kmenem. Výsledkem může být nápadný ohyb, vidlice nebo deformace, která zůstane ve dřevě zachovaná po celý život stromu.
Lesnické zdroje skutečně popisují u napadených mladých borovic zahnuté a nepravidelně rostoucí kmeny. Takzvané „posthorn“ deformace mohou vypadat jako výrazně zakřivené části kmene.
A borovice lesní, která tvoří Tančící les, patří mezi hostitelské druhy tohoto motýla.
Mechanismus tedy rozhodně není vymyšlený jen proto, aby se záhada něčím vysvětlila.
Otázka zní, zda vysvětluje celý les.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Housenka umí strom ohnout. Celou choreografii tím ale ještě nemáme
Národní park Kurská kosa sám neuvádí jedinou definitivní příčinu neobvyklého růstu stromů.
Vedle poškození mladých výhonů hmyzem se zvažují také vlastnosti chudé písčité půdy, pohyb podloží, výrazné změny směru větru, teplotní podmínky a jejich vzájemná kombinace.
To je důležitá nuance.
Fakt, že určitý mechanismus umí vytvořit podobnou deformaci, ještě není důkazem, že právě on vytvořil každý pokroucený strom na konkrétním místě.
U Tančícího lesa navíc existují mimořádně složité tvary, včetně téměř uzavřených smyček. Mohly vzniknout opakovaným poškozením mladého stromu, reakcí na mechanické namáhání a následným růstem směrem ke světlu. Jenže přesnou historii jednoho kmene desítky let zpětně rekonstruujeme obtížně.
Nejstřízlivější odpověď proto není příliš romantická, ale o to zajímavější: pravděpodobně sledujeme důsledek několika biologických a environmentálních vlivů, jejichž přesný poměr u tohoto porostu neznáme.
Les není nevysvětlený proto, že by fyzika a biologie přestaly fungovat.
Nevíme jen přesně, co se jednotlivým stromům stalo ve chvíli, kdy byly mladé.
Kde chybí odpověď, velmi rychle vyrostou legendy
Tak neobvyklé místo samozřejmě nezůstalo jen botanickou kuriozitou.
Kolem Tančícího lesa vznikly příběhy o zvláštních energiích, čarodějnicích nebo branách do jiných světů. Jeden z místních motivů vypráví o hudbě, která měla přimět stromy k tanci. Podobné legendy se k pokrouceným lesům vážou i na dalších místech Evropy.
Jejich vznik není překvapivý.
Člověk je velmi dobrý v rozpoznávání záměru. Když vidíme kmen tvořící téměř pravidelnou smyčku, je intuitivně těžké přijmout, že za výsledkem může být několik let obyčejného růstu poškozeného stromku.
Máme tendenci hledat autora.
Přitom právě biologie stromů dokáže vytvářet tvary, které vypadají téměř plánovaně. Rostlina po poškození nepřestane reagovat na gravitaci, světlo, vítr ani změny mechanického zatížení. Každý další rok přidá novou vrstvu dřeva k tvaru, který vznikl mnohem dříve.
Jedna dávná chyba v růstu se tak postupně zvětší do oblouku, který může být po půl století vysoký několik metrů.
Největší ironie Tančícího lesa leží pod jeho kořeny
Podivné borovice nakonec odvádějí pozornost od ještě zvláštnějšího příběhu celé krajiny.
Kurská kosa je místo, kde lidé nejprve odstranili les a tím uvolnili písek. Pohybující se duny začaly pohřbívat jejich vlastní sídla. Další generace proto musely stavět bariéry, vysazovat vegetaci a znovu vytvářet les, který měl napravit předchozí zásah.
Právě kvůli této mimořádné souhře přírody a lidské činnosti je celá Kurská kosa zapsaná na seznamu světového dědictví UNESCO jako kulturní krajina.
Tančící les je její malou, podivnou kapitolou.
Borovice byly vysazeny z velmi racionálního důvodu: udržet písek tam, kde ho lidé potřebovali mít.
To se do značné míry podařilo.
Jen při tom vzniklo něco, co nikdo neplánoval. Les, v němž některé kmeny místo přímého růstu opisují oblouky, spirály a smyčky a po více než šedesáti letech nám stále nedovolují přesně rekonstruovat všechno, co se s nimi v mládí stalo.
Člověk chtěl na Kurské kose zkrotit krajinu.
Písek nakonec zastavil. Stromy si ale část příběhu nechaly pro sebe.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], UNESCO World Heritage Centre – Curonian Spit [2], Národní park Kurská kosa – Tančící les, historie a možné příčiny deformací [3], Naturalis Biodiversity Center – Eurasian Tortricidae: Rhyacionia buoliana [4], The Morton Arboretum – European Pine Shoot Moth [5]. img ai generated
