Představte si dopravní zácpu, při které není možné otevřít okno a nadechnout se čerstvého vzduchu. Nad autem není nebe, ale strop tunelu, kolem jsou další automobily a všechny jejich motory společně vypouštějí spaliny. Nejde jen o nepříjemný zápach. V době, kdy se auta rychle množila a motory neměly dnešní technologie omezující emise, představovalo takové prostředí reálné zdravotní riziko. A právě to byla jedna z nejtěžších otázek při stavbě tunelu pod řekou Hudson.
Dne 13. listopadu 1927 se otevřel Holland Tunnel, podvodní automobilové spojení mezi newyorským Manhattanem a státem New Jersey. Stavitelé museli zápasit s geologií, tlakem vody, dopravou a náročnou výstavbou pod říčním dnem. Kdyby ale nevyřešili přísun vzduchu, mohli postavit pozoruhodnou stavbu, která by byla v běžném provozu nebezpečná.
Problém, který nevyřeší pevnější zdi
Tunely pod řekami nebyly ve dvacátých letech úplnou novinkou. Existovaly železniční trasy a stavební techniky pro práci ve stlačeném vzduchu už měly za sebou dlouhou historii. Automobilový tunel však přinesl specifickou komplikaci. Lokomotivy a železniční doprava mají odlišný provozní režim; hustý proud automobilů přinášel velké množství malých zdrojů spalin rovnoměrně rozložených podél celé cesty.
Nejvážnější z těchto látek byl oxid uhelnatý. Je bezbarvý a bez zápachu, takže člověk nemůže bezpečně poznat, zda jej dýchá. Váže se na krevní barvivo hemoglobin výrazně silněji než kyslík a snižuje schopnost krve přenášet kyslík do tkání. Ve vyšší koncentraci může vyvolat bolesti hlavy, závratě, ztrátu vědomí a smrt. Ve špatně větraném prostoru, kde se motorová vozidla zastavují a znovu rozjíždějí, může riziko rychle růst.
Konstruktéři proto nemohli spoléhat jen na to, že auta rozhýbou vzduch svým pohybem, ani na přirozený tah mezi oběma ústími. Potřebovali systém, který bude fungovat také při hustém provozu a umožní průběžnou výměnu vzduchu v celém tunelu.
Když se tunel stal velkým vzduchotechnickým strojem
Výsledkem byl systém mechanického větrání, který patřil ke klíčovým technologickým novinkám stavby. Do tunelu se přiváděl čistý vzduch rozvedený vzduchovými kanály a otvory podél vozovky. Znečištěný vzduch se odváděl oddělenými cestami, aby spaliny nezůstávaly v místech, kde se pohybují řidiči a cestující. K tomu sloužily mohutné ventilátory a větrací objekty na obou březích řeky.
Podstatou nápadu byla rovnoměrnost. Kdyby konstruktéři pouze hnali vzduch z jednoho konce na druhý, první část tunelu by mohla mít jiné podmínky než vzdálenější úseky. Mechanicky distribuované větrání umožňovalo pracovat s výměnou vzduchu po celé délce trasy. Tunel se tak nestal jen otvorem v zemi, ale také rozsáhlým zařízením pro řízené proudění.
Stavba měla dvě samostatné dopravní trouby. Tato podoba pomáhala organizovat provoz, ale nezbavovala projektanty povinnosti zajistit bezpečné podmínky v každé z nich. Přitom museli sledovat proměnlivou zátěž: jinak se tunel chová při plynulém průjezdu vozidel a jinak ve chvíli, kdy v něm vznikne kolona.
Tunel dostal jméno po muži, který otevření nezažil
Stavba byla pojmenována po hlavním inženýrovi Cliffordovi Milburnu Hollandovi, který vedl projekt v jeho raných a mimořádně náročných fázích. Holland však v roce 1924 zemřel, ještě před dokončením díla. Na práci pak navázali další odborníci včetně inženýrů, kteří museli dokončit složitou stavbu a zabezpečit její technické systémy. Jméno tunelu tak připomíná konkrétního člověka, zatímco jeho úspěch byl výsledkem spolupráce rozsáhlého týmu.
To je jeden z důvodů, proč je příběh pozoruhodnější než běžná historka o rekordně dlouhém tunelu. Monumentální stavby se často připisují jednomu vizionáři. Skutečná výstavba však vyžaduje geologii, statiku, elektrotechniku, ventilaci, dopravu, organizaci dělníků a řešení nepředvídaných problémů. Když se v roce 1927 otevřely závory pro první auta, návštěvníci viděli hladký povrch silnice a osvětlený prostor. Nejpozoruhodnější inovace byla převážně ukrytá za stěnami.
Co se tehdy vlastně podařilo
Správa newyorského přístavu dodnes označuje Holland Tunnel za první mechanicky větraný podvodní automobilový tunel. Neznamená to, že před ním neexistovaly žádné tunely pro auta ani ventilátory ve velkých stavbách. Jeho přínosem bylo řešení konkrétního problému velké automobilové dopravy pod vodní překážkou tak, aby byl provoz dlouhodobě možný.
Otevření tunelu také změnilo vztah mezi Manhattanem a protějším břehem Hudsonu. Silnice pod řekou zkrátila a zjednodušila cestu vozidlům, která do té doby musela v široké míře využívat trajekty a jiné možnosti přepravy. Dopravní úspěch však zároveň znamenal dlouhodobý provoz a technickou údržbu: větrací systém musel fungovat každou hodinu, kdy tunelem projížděla auta.
Dnes řidič obvykle nevěnuje tunelovým ventilátorům pozornost. A právě to je možná nejlepší důkaz toho, jak se podařilo problém vyřešit. Jedna z velkých technických revolucí dvacátého století nespočívala v tom, že lidé dokázali projet pod řekou. Spočívala také v tom, že se při tom mohli bezpečně nadechnout.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Port Authority of New York and New Jersey – Bridges and Tunnel History [2].
