Jedna fotografie, kterou by v té době nikdo nenazval selfie
Když se dnes člověk fotografuje sám, stačí zvednout telefon a podívat se na displej. V listopadu 1966 nic takového neexistovalo. Fotoaparát byl samostatný přístroj, astronaut měl na rukou objemné rukavice a vnější prostředí kosmické lodi mu neposkytovalo žádné místo, kde by mohl volně manipulovat s vybavením jako doma. Přesto právě tehdy vznikl jeden z nejslavnějších autoportrétů kosmické historie.
Během letu Gemini 12 dne 12. listopadu 1966 Buzz Aldrin otevřel průlez pilotní kabiny a při takzvaném stand-up výstupu pracoval s fotografickým vybavením. V určité chvíli položil či upevnil kameru k okraji průlezu, namířil ji k sobě a pořídil vlastní portrét. Za jeho postavou se rozprostírá Země. NASA tento záběr dnes označuje jako první selfie pořízenou během kosmické vycházky. Přesněji řečeno, nejde o důkaz, že se předtím nikdo v kosmu nikdy nefotografoval sám; prvenství se vztahuje k tomuto konkrétnímu typu autoportrétu při činnosti mimo uzavřenou kabinu.
Fotografie má katalogové označení S66-62926 a je datována na 12. listopadu 1966. Díky archivním metadatům lze rozlišit skutečný záběr od pozdějších reprodukcí, barevných úprav či podepsaných sběratelských verzí. U fotografie, kterou internet opakovaně sdílí jako symbol dávné kosmické éry, je to důležitý rozdíl.
Co všechno muselo fungovat, aby astronaut mohl stisknout spoušť
Gemini byla dvoumístná americká kosmická loď, v níž NASA v polovině šedesátých let zkoušela postupy potřebné pro pozdější lety Apollo. Astronauti v ní trénovali setkání a spojování těles na oběžné dráze, dlouhé pobyty ve vesmíru a práci mimo kabinu. Ta se však ukázala jako překvapivě obtížná. Ve volném prostoru se člověk nemůže opřít o podlahu, běžné pohyby vyvolávají nežádoucí posun těla a práce v rukavicích vyžaduje čas i sílu.
Fotografování proto nebylo jednoduchou volnočasovou činností. Kamera musela být bezpečně ovladatelná, astronaut potřeboval udržet polohu, nastavit správný záběr a zabránit tomu, aby se nástroj nebo jeho části nekontrolovaně vzdálily. Snímky byly navíc pořizovány na film, nikoli na digitální snímač. Výsledek nebylo možné ihned zkontrolovat na displeji a případně opakovat podle libosti.
V tomto prostředí měl autoportrét zvláštní význam. Aldrin byl zároveň fotografem i fotografovaným objektem, ale především stále plnil úkoly kosmické mise. Jeho fotografie dokazuje, jak pečlivě se NASA naučila propojit ovládání techniky s praktickou prací astronauta. Spontánně působící snímek mohl vzniknout právě díky letům, během nichž se tyto postupy pracně nacvičovaly.
Země jako pozadí, které nemohl vybrat žádný fotograf
V nejznámějších reprodukcích záběru působí Aldrinova tvář za průzorem přilby téměř neuvěřitelně blízce. Člověk vidí jiného člověka, který na chvíli obrátil objektiv k sobě, přestože se nachází ve zcela cizím prostředí. Země v pozadí není dekorace. Je to skutečný svět, ze kterého astronaut odstartoval a kam se měl za několik dní vrátit.
Právě takové fotografie sehrály velkou roli v tom, jak si veřejnost začala představovat kosmické lety. Předtím se o vesmíru četlo především v podobě výpočtů, technických plánů a černobílých představ neznámých krajin. Fotografie člověka, který se může podívat zpátky na vlastní planetu, přináší něco jiného: měřítko. Ukazuje, jak malá je kosmická loď, jak těsně kolem těla sedí skafandr a jak obrovská se zdá Země za ramenem astronauta.
Není náhoda, že podobné snímky získaly nový život v digitálním věku. Dnešní výraz selfie vznikl mnohem později, ale čtenář mu okamžitě rozumí. Je to způsob, jak pomocí známé činnosti zpřístupnit vzdálenou historii. Nesmíme ovšem dovolit, aby moderní název zastřel technickou podstatu: Aldrin nebyl turista, který si na oběžné dráze pořídil obrázek na památku, ale člen mise s přesným plánem práce.
Proč o Gemini 12 píšeme ještě jednou
Gemini 12 odstartovala 11. listopadu 1966 s Jimem Lovellem a Buzzem Aldrinem. Jejím hlavním významem bylo ověření, že kosmické vycházky mohou být dobře plánovanou pracovní činností. Astronauti především ukázali, jak pomáhají vhodně umístěná madla, opory pro nohy, pravidelný odpočinek a předchozí trénink. Aldrin se důkladně připravoval také v podvodních podmínkách, které umožňovaly část pohybových obtíží simulovat.
To je velký příběh mise a v našem předchozím článku o Gemini 12 jsme se věnovali právě jemu. Fotografie z 12. listopadu však nabízí zcela jiný úhel. Nevyprávíme znovu celou misi; sledujeme jednu konkrétní činnost, jeden skutečný záběr a historii vizuální komunikace. Právě tím se může nový článek stát přirozeným doplněním staršího textu místo jeho duplicity.
Oficiální fotografie NASA navíc umožňuje pracovat s autentickým historickým materiálem. V době, kdy lze podobně působící snímek vytvořit během okamžiku pomocí generativní umělé inteligence, je původ konkrétního záběru zásadní. Známe misi, datum, fotografa i archivní číslo. A právě to činí z fotografie víc než líbivý obraz kosmického dobrodružství: je to ověřitelný dokument chvíle, kdy si člověk uvědomil, že i vysoko nad Zemí může obrátit objektiv na sebe a ukázat ostatním, jak vypadá jeho vlastní místo ve vesmíru.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], NASA – Gemini XII Crew Masters the Challenges of Spacewalks [2], NASA – Gemini XII mission [3], NASA – 55 Years Ago: Gemini XII Closes Out a Successful Program [4], NASA archival photo S66-62926 [5]
