Na nekonečné bílé pláni zůstalo něco, co tam nemělo být
Když pátrací skupina britské expedice pokračovala v listopadu 1912 přes antarktickou pustinu, nehledala jen ztracené cestovatele. Hledala odpověď na otázku, co se stalo Robertu Falconu Scottovi a jeho čtyřem druhům, kteří vyrazili k jižnímu pólu a nevrátili se. Po několika měsících bez zpráv už naděje slábla. V krajině, kde se orientační body ztrácejí pod sněhem a vzdálenosti jsou klamné, mohl nenápadný kopeček představovat jen další závěj.
Dne 12. listopadu 1912 objevila skupina vedená lékařem Edwardem Atkinsonem stan, pod jehož plátnem leželi Scott, Edward Wilson a Henry Bowers. Jejich poslední tábor se nacházel přibližně osmnáct kilometrů od zásobovacího skladu One Ton Depot. Taková vzdálenost by v běžném prostředí mohla znamenat několik hodin chůze. V antarktické zimě, při extrémním vyčerpání, nedostatku jídla a špatném počasí se změnila v nepřekonatelnou překážku.
Ve stanu však nezůstala jen těla. Pátrači našli i dokumenty, které umožnily rekonstruovat poslední týdny výpravy: Scottův deník a dopisy určené blízkým i představitelům expedice. Právě proto se příběh dodnes neodehrává pouze na mapě. Má v něm své místo bolest omrzlých končetin, vyčerpání, rozhodování o posledních zásobách i úsilí zanechat po sobě vysvětlení.
Pól už někdo dobyl
Scottova výprava Terra Nova opustila Británii v roce 1910 s cílem dosáhnout jižního pólu a provádět vědecký výzkum. Soutěž o prvenství ale získala nečekaného soupeře v Norovi Roaldu Amundsenovi, který se rozhodl zamířit na jih místo původně plánované arktické expedice. Oba muži zvolili odlišné logistické postupy. Amundsen výrazně spoléhal na dobře připravené psí spřežení a zkušenosti s polárními cestami; Scottova výprava kombinovala různé způsoby dopravy a na podstatné části závěrečného přesunu táhla sáně lidskou silou.
Dne 17. ledna 1912 dorazilo pět britských polárníků na jižní pól. Na místě našli stopy Amundsenovy výpravy a zjistili, že Norové sem přišli zhruba o měsíc dříve. Zklamání muselo být hluboké, ale v tu chvíli se začala mnohem naléhavější část příběhu. Muži museli absolvovat dlouhou cestu zpět přes náhorní plošinu a Rossův ledovec, tentokrát s ubývajícími silami a zásobami.
Následovala řada neštěstí a zhoršujících se podmínek. Edgar Evans zemřel jako první v únoru 1912 po období vážného zdravotního úpadku. V březnu se Lawrence Oates, kterého trápily těžké omrzliny a jehož stav brzdil ostatní, rozhodl opustit stan. Scottův deník zaznamenal jeho odchod do mrazu jako vědomé rozhodnutí. Přesná poslední slova jsou známa ze Scottova zápisu, nikoli z nezávislého záznamu, a je proto správné je chápat jako historické svědectví jediného účastníka.
Jedenáct mil od zásob
Poslední trojice se přiblížila k One Ton Depot na vzdálenost zhruba jedenácti mil. Zásobovací místo mělo představovat záchytný bod na trase zpět, ale muži se k němu nedokázali dostat. Rozhodující byly vyčerpanost, zdravotní stav, zhoršující se počasí a potíže s plánováním a využitím zásob. Historikové se dodnes přou o váhu jednotlivých faktorů: někdo více zdůrazňuje nepříznivý vývoj počasí, jiný chyby logistického plánu a přepravní strategie.
Na rozdíl od dobrodružné legendy nemáme důvod předstírat, že jednu jedinou příčinu lze jednoduše vybrat. Antarktická expedice je soustava navazujících rozhodnutí. I relativně malá odchylka v tempu, zásobování nebo počasí může postupně rozhodnout o tom, zda člověk dosáhne dalšího skladu. To, co je na mapě malá vzdálenost, se v extrémních podmínkách může stát poslední bariérou mezi životem a smrtí.
Scott svůj poslední deníkový záznam datoval na 29. března 1912. Zahrnoval prosby o péči o rodiny zemřelých a snahu vysvětlit osud expedice. Nelze určit přesnou hodinu smrti každého z posledních tří mužů, ale víme, že pátrači objevili jejich pozůstatky až po příchodu dalšího antarktického jara. Jejich stan posloužil jako místo posledního odpočinku. Nad táborem byla navršena sněhová mohyla s křížem, zatímco nalezené dokumenty se vrátily domů.
Dopisy, které měly dorazit bez svých autorů
Mnohé dopisy z posledního tábora jsou dnes uchovávány ve Scott Polar Research Institute v Cambridge. Dochovaly se osobní vzkazy určené rodině, přátelům a podporovatelům expedice. Nejde o literární rekvizity dodané později pro dramatický účinek. Byly napsány muži, kteří věděli, že možná již nedokážou odejít, a chtěli se ještě pokusit promluvit k těm, kteří budou jejich osud vysvětlovat.
Scottovo vyprávění mělo mimořádný vliv na britskou veřejnost. Vytvořilo obraz polárníků, kteří prohráli závod, ale v kritické chvíli projevali statečnost a vzájemnou oddanost. Moderní historici tento obraz zkoumají kriticky a nevyhýbají se otázkám po chybách vedení. Ani to ale nemaže lidskou váhu dokumentů, jež zůstaly ve stanu. V nich se historická debata o logistice a počasí setkává se strachem, vyčerpáním a potřebou dát vlastním blízkým poslední vysvětlení.
Antarktický led se nepřestává pohybovat. Tábor ležel na ledovém podkladu, který v následujících desetiletích pokračoval v cestě k moři. Místo posledního odpočinku Scottovy skupiny tak není stálým bodem pevniny. Je součástí krajiny, která se pomalu mění, zatímco jejich dopisy zůstávají ve sbírkách a umožňují číst tragédii bez nutnosti přikrašlovat ji další legendou.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], University of Cambridge / Scott Polar Research Institute – Final letters mark centenary of Scott’s last march [2], Scott Polar Research Institute, University of Cambridge – Scott Polar Research Institute [3]