Pět mužů se ztrácí v bílém prostoru
Dvacátého října 1911 vyrazili Roald Amundsen, Olav Bjaaland, Helmer Hanssen, Sverre Hassel a Oscar Wisting z antarktické základny Framheim k jižnímu pólu. Norská výprava používala čtyři saně, každé s třinácti psy. Na začátku rozhodující cesty tak měla 52 tažných zvířat, pečlivě rozvržené zásoby a přesně promyšlené tempo. Před nimi ležely stovky kilometrů ledové pustiny, obtížný výstup na polární plošinu a návrat, který museli stihnout dříve, než se počasí zhorší.
Amundsen přitom nebyl muž, který by si na poslední chvíli usmyslel dobrodružný závod. Zkušenosti získal na předchozích polárních cestách a dlouho studoval, jak se lidé přizpůsobují chladu. Od arktických komunit se naučil vážit si správného oblečení, dovedné práce se saněmi a efektivní dopravy. Jižní pól se stal jeho cílem poté, co se změnily okolnosti plánované výpravy na sever. Jeho konkurent, britský důstojník Robert Falcon Scott, připravoval vlastní velký vědecký a průzkumný podnik.
První pokus dopadl špatně
Norský odchod 20. října nebyl úplně prvním startem výpravy k pólu. Amundsen se předtím pokusil vyrazit příliš brzy, ale extrémní mráz jeho tým přinutil vrátit se. Návrat byl spojen s vážným konfliktem uvnitř výpravy, protože někteří muži se dostali na hranici fyzických možností. Zkušený polárník Hjalmar Johansen kritizoval Amundsenovo vedení a nakonec nebyl zařazen do závěrečné pětičlenné skupiny. Obraz dokonale disciplinované výpravy bez chyb je tedy zavádějící: úspěšný velitel se dokázal i vážně přepočítat.
Při druhém pokusu už Norové lépe načasovali postup vůči sezóně. Nešlo pouze o rychlost, ale o schopnost rozpoznat, kdy se podmínky stávají příliš riskantními. Amundsen si navíc předem připravil zásobovací sklady a používal nápadné značky, aby je mohl při návratu najít. V krajině, kde horizont splývá s oblohou, představovalo přesné navigování stejně důležitou součást přežití jako teplé oblečení.
Scott měl psy také. Problém byl složitější
Oblíbené srovnání tvrdí, že Amundsen použil psy, zatímco Scott se spoléhal jen na lidskou sílu. Ve skutečnosti britská výprava využívala kombinaci motorových saní, poníků, psů a později také ručního tažení. Tento složitější systém přinesl řadu slabin: technika selhávala, poníci trpěli v polárních podmínkách a převzetí nákladu lidmi znamenalo mimořádnou spotřebu energie. Norové sázeli důsledněji na jednu dopravu, s níž uměli velmi dobře zacházet.
Důležitý byl také výběr trasy a systém zásobování. Amundsenův tým zvolil cestu přes Rossův šelfový ledovec a vystoupal na polární plošinu dosud neznámým ledovcem, který dnes nese Axelovo Heibergovo jméno. Scott postupoval jinou trasou přes Beardmoreův ledovec.
Britové prováděli i cenná vědecká pozorování, což přidávalo celé expedici další cíle a nároky. Výsledek nelze vysvětlit jediným rozhodnutím nebo jednoduchým žebříčkem osobních kvalit obou velitelů.
První na pólu, ale stále daleko od bezpečí
Norská pětice dosáhla jižního pólu 14. prosince 1911 a po pečlivém určení polohy zahájila zpáteční cestu. Do Framheimu se vrátila koncem ledna následujícího roku. Scottova skupina dorazila k pólu 17. ledna 1912, kde nalezla stopy norského prvenství. Při návratu ji zasáhly kombinované následky vyčerpání, nedostatku potravin, zdravotních potíží a mimořádně nepříznivých podmínek. Všech pět mužů, kteří došli až k pólu, zemřelo.
Obě expedice zůstaly v dějinách, ale ukázaly rozdílné tváře polárního průzkumu. Amundsenův úspěch bývá právem spojován s pragmatismem, učením se od jiných kultur a pečlivou logistikou; Scottova tragédie zase připomíná, jak malou rezervu měli lidé v tehdejším antarktickém prostředí. V extrémních podmínkách totiž hranici mezi návratem a katastrofou často určuje součet desítek zdánlivě drobných rozhodnutí.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], The Fram Museum – The Third Fram Expedition [2], Amundsen Museum – 1910–1912 Fram Expedition [3], American Museum of Natural History – Two Plans for the Pole [4]. img ai generated, foto picryl
