Jak příroda přežívá pri extrémních teplotách: zvířata, která zvládnou mráz, jenž by lidské tělo zničil

Když teplota klesá: proč lidské tělo selhává v mrazu

Extrémní chlad působí na člověka rychle a neúprosně. Tělo nejprve stáhne krev do jádra, aby chránilo životně důležité orgány. Končetiny tak ztrácejí přísun kyslíku a živin, což vede k omrzlinám a postupné smrti tkání. Nervové signály se zpomalují, srdce přechází do nepravidelného rytmu a hluboká hypotermie může zastavit elektrickou aktivitu srdečního svalu.

Na mikroskopické úrovni dochází k ještě dramatičtějším jevům. Voda uniká z buněk, aby se vyrovnal osmotický tlak krystalizující tekutiny vně membrány. Buňky se smršťují, membrány křehnou a při opětovném ohřátí přichází reperfuzní poškození. Lidská fyziologie se bez řízeného ochlazení a ochranných látek nedokáže pohybovat na hranici zamrznutí — právě zde začíná příběh druhů, které si tuto schopnost vyvinuly.

Zmrzlá, ale živá: žába dřevní jako mistr řízeného zamrznutí

Žába dřevní (Lithobates sylvaticus) je ikonickým příkladem obratlovce, který přežije stav, jenž by pro jiné tvory znamenal smrt. Během nástupu mrazů prudce navýší koncentraci glukózy a močoviny v krvi — vzniká tak směs, která chrání buňky před destruktivní krystalizací. Až dvě třetiny jejího těla mohou zcela zamrznout: srdce se zastaví, krevní oběh ustane a aktivita většiny buněk se téměř vytratí.

Extrémy přírody: vědecké megajevy, o kterých jste pravděpodobně nikdy neslyšeli

Naše planeta skrývá jevy, které popírají intuici: bouře, které trvají stovky let, místa chladnější než povrch Marsu, blesky dlouhé stovky kilometrů nebo zvířata, která téměř zastaví čas, aby přežila.

Číst více

Když teploty stoupnou, led postupně taje, metabolismus se obnovuje a žába během několika hodin znovu ožívá. Tento mechanismus je detailně popsaný v kryobiologických studiích a představuje klíč k porozumění tomu, jak může živý organismus zvládnout přechod mezi teplotami pod a nad bodem mrazu bez trvalého poškození.

Život v absolutní zimě: savci a ptáci s dokonalou izolací

Arktičtí savci a ptáci zvolili jinou strategii: izolaci a hospodaření s teplem. Liška polární (Vulpes lagopus) má jednu z nejhustších srstí na planetě, kompaktní tělesný tvar a minimalizované končetiny, které zmenšují tepelné ztráty. Medvěd lední (Ursus maritimus) spojuje duté chlupy s černou kůží, která absorbuje i slabé zimní světlo, a své tělo zásobuje energií z masivních tukových zásob.

Tučňák císařský (Aptenodytes forsteri) přežívá díky synchronizovanému chování: stovky jedinců se semknou do dynamického „huddlu“, kde si cyklicky vyměňují místa mezi okrajem a teplým středem. U tuleňů a lachtanů funguje vrstva blubberu jako tepelný štít i zásobárna energie. Termografie, telemetrie i dlouhodobá pozorování ukazují, že tato kombinace izolace a koordinovaného chování umožňuje přežití teplot, v nichž by lidské tělo selhalo během několika minut.

Kryoprotektanty a antifreeze proteiny: chemie, která drží led na uzdě

Zvířata přežívající extrémní chlad využívají několik typů molekulárních strategií. Kryoprotektanty — například glukóza, glycerol či močovina — zvyšují osmotický tlak a způsobují, že led vzniká převážně mimo buňky. Tím se minimalizuje riziko protržení membrán a buněčného kolapsu.

BIZARNÍ MUTACE: Thajský pavouk je z jedné strany samec, z druhé samice. Vědci objevili gynandromorfa

Na západě Thajska vědci objevili tvora, který doslova překročil hranici pohlaví. Nový druh pavouka, Damarchus inazumasp., zaujal svět hlavně tím, že jde v pravém slova smyslu o gynandromorfa.

Číst více

Druhá skupina ochranných látek, antifreeze proteiny, se váže na zárodky ledových krystalů a zabraňuje jejich růstu i při teplotách hluboko pod nulou. Tyto proteiny byly poprvé popsány u antarktických ryb, ale dnes víme, že se objevují i u hmyzu či obojživelníků. Společně s nimi fungují i fyziologické procesy jako hibernace či torpor, které dramaticky snižují spotřebu energie. Výzkumy ukazují, že některé druhy dokážou zpomalit metabolismus až o 95 %, což jim umožňuje přečkat měsíce bez pohybu.

Proč člověk tyto strategie nemá

Lidská fyziologie je postavená na stabilním teplotním rozmezí a není připravená snášet vysokou koncentraci kryoprotektantů ani tvorbu ledu. Enzymy by ztratily funkci při změně pH a iontové rovnováhy a buňky by kolabovaly. Hnědé tukové tkáně, které umožňují savcům rychlou tvorbu tepla, máme jen omezené množství a naše morfologie neposkytuje izolaci srovnatelnou s polárními savci.

Srovnávací genomika ukazuje, že arktické druhy prošly selekcí genů ovlivňujících metabolismus lipidů, funkci UCP1 a regulaci tepelné bilance. Lidská linie se ubírala jiným směrem, což vysvětluje, proč je pro nás hluboký chlad spíše hrozbou než potenciální strategií přežití.

Z laboratoře do praxe: jak extrémní biologie inspiruje medicínu

Výzkum extrémně odolných organismů otevírá cesty k novým postupům. Antifreeze proteiny se zkoumají jako látky, které mohou chránit buňky při zmrazování, což zvyšuje šanci na úspěšnou transplantaci. Pochopení poměrů kryoprotektantů u žáby dřevní pomáhá zlepšovat protokoly řízeného ochlazení orgánů. Modely hibernace poskytují inspiraci pro medicínské postupy, které pracují s krátkodobým utlumením metabolismu, například v kardiochirurgii nebo neurochirurgii.

„Moře plné chapadel.“ Co se děje v Anglii, kde chobotnice přebírají vládu nad pobřežím?

Zatímco britští rybáři plní sítě nevídanými úlovky, mořští biologové zjišťují, že chobotnice dobývají vody, které jim dříve byly příliš chladné. Jak moc se naše moře mění – a co to vypovídá o planetě?

Číst více

Studium genetických adaptací arktických savců navíc ukazuje možné cíle pro budoucí výzkum metabolických poruch nebo hypotermie. Výzkum tak propojuje terénní biologii, molekulární genetiku i klinické využití — a posouvá nás blíž k pochopení toho, jak pracovat s teplem a časem uvnitř živých tkání.

Když zima učí přežít: co mají tyto strategie společného

Ačkoliv se jednotlivé druhy liší, jejich strategie sdílejí stejný princip: chránit klíčové struktury těla před destrukcí a řídit energii tak, aby život vydržel i v extrémních podmínkách. Od kryoprotektantů přes antifreeze proteiny až po hibernaci jde vždy o precizní rovnováhu mezi útlumem a obnovou.

Výzkumy kryobiologie, telemetrie hibernátorů i molekulární analýzy savců dokazují, že život dokáže přežít v mrazech, které by lidské tělo zničily během okamžiku. Právě tato adaptabilita přírody inspiruje nové směry ve vědě a medicíně — a ukazuje, že hranice života jsou mnohem širší, než jsme si dovedli představit.

Zdroje

Storey KB & Storey JM (2017). Freeze tolerance and cryoprotectants in vertebrates. Cryobiology.
https://doi.org/10.1016/j.cryobiol.2017.02.003

Jia Z & Davies PL (2002). Antifreeze proteins: mechanism and structure. Nature Structural Biology.
https://doi.org/10.1038/nsb0202-87

DeVries AL (1971). Antifreeze glycoproteins in Antarctic fish. Science.
https://doi.org/10.1126/science.172.3988.1152

Geiser F (2014). Metabolic depression and torpor. Physiological and Biochemical Zoology.
https://doi.org/10.1086/677885

Cannon B & Nedergaard J (2004). Brown adipose tissue and UCP1 thermogenesis. Physiological Reviews.
https://doi.org/10.1152/physrev.00015.2003