V kostce
Geny neobsahují hotový scénář našeho života, ale ovlivňují tělesné vlastnosti, temperament, schopnosti i náchylnost k některým potížím. Rodiče nám předávají nejen polovinu své DNA, ale také první prostředí, jazyk, návyky, pocit bezpečí a dostupné příležitosti.
Vědecký údaj o dědičnosti však neříká, jakou část konkrétního člověka „způsobily“ geny. Popisuje pouze rozdíly mezi lidmi v určité populaci a za určitých podmínek. Sourozenci navíc nevyrůstají ve zcela stejném světě, přestože sdílejí domácnost. Vlastní rozhodnutí mají skutečný význam, ale vznikají z možností, zkušeností a dispozic, které jsme si původně nevybrali.
Místo tří jasných podílů proto vzniká složitá síť, v níž se vrozené předpoklady proměňují podle prostředí a naše pozdější jednání zase mění prostředí kolem nás.
Neexistuje číslo, které by popsalo jednoho člověka
Rozsáhlá metaanalýza dvojčecích studií zahrnula 17 804 lidských vlastností a více než 14,5 milionu dvojic dvojčat. Napříč všemi sledovanými znaky vyšla průměrná dědičnost přibližně na 49 procent. Takové číslo přímo svádí k závěru, že zhruba polovinu člověka určují geny a druhou polovinu prostředí. Právě to však znamenat nesmí.
Dědičnost je statistický údaj o rozdílech mezi lidmi, nikoli návod k rozebrání jednotlivce na součástky. Pokud má nějaká vlastnost dědičnost 70 procent, neznamená to, že u konkrétního člověka vzniklo 70 procent této vlastnosti působením genů. Znamená to, že v dané zkoumané populaci lze 70 procent rozdílů mezi lidmi spojit s jejich genetickými odlišnostmi. Výsledek se může změnit v jiné zemi, generaci nebo sociálním prostředí.
Dobře je to vidět na tělesné výšce. Geny výrazně ovlivňují, jak vysocí můžeme být, avšak skutečný růst závisí také na výživě, nemocech a podmínkách během dětství. Genetická dispozice se tedy neprojevuje mimo prostředí, ale pouze jeho prostřednictvím.
Geny určují sklon, nikoli hotový osud
U některých vlastností mají geny velmi přímý vliv, například u krevní skupiny nebo přirozené barvy očí. U složitějších znaků však obvykle nepůsobí jediný gen s jednoznačným příkazem. Výslednou podobu ovlivňuje velké množství genetických variant, z nichž každá přispívá jen nepatrně.
To platí také pro temperament, osobnost, kognitivní schopnosti nebo náchylnost k psychickým onemocněním. Genetická výbava může zvyšovat pravděpodobnost určitého vývoje, ale sama neurčuje, zda se skutečně uskuteční. Stejná vrozená citlivost může v bezpečném prostředí přispět k empatii a v dlouhodobě stresujících podmínkách k úzkosti. Výsledek proto nevzniká prostým sečtením genetického a vnějšího vlivu. Záleží také na tom, jak jeden mění účinek druhého.
Vysoká dědičnost navíc neznamená neměnnost. Popisuje současný stav určité skupiny lidí, nikoli hranici toho, co lze učením, léčbou, změnou návyků nebo prostředí ovlivnit. Genetické vlivy se mohou měnit s věkem i okolnostmi a mohou se jinak projevit po určitém zásahu.
Rodiče nám předávají mnohem více než výchovu
Oddělit vliv genů od vlivu rodičů je obtížné už proto, že rodiče jsou zdrojem obojího. Dítě po nich dědí DNA a současně vyrůstá v prostředí, které vytvářejí lidé se svou vlastní povahou, inteligencí, psychickým stavem, vzděláním a životními možnostmi.
Klidní a zvídaví rodiče mohou dítěti předat část genetických dispozic souvisejících s jeho temperamentem a zároveň doma vytvořit prostředí plné knih, rozhovorů a trpělivého vysvětlování. Když je dítě později zvídavé a dobře se učí, nelze jednoduše určit, která část pochází z DNA a která z knihovny v obývacím pokoji. Obě cesty spolu od začátku souvisejí.
Tomuto propojení se říká korelace genů a prostředí. Genetické dispozice mohou ovlivňovat nejen to, jak člověk reaguje na své okolí, ale také jaké okolí si vytváří a jaké reakce vyvolává u ostatních. Aktivní a společenské dítě dostává jiné podněty než jeho tišší sourozenec, přestože rodiče původně zamýšleli vychovávat oba stejně.
Proč jsou sourozenci někdy tak odlišní
Sourozenci mohou mít stejné rodiče, podobné materiální podmínky a společnou adresu, přesto z nich vyrostou velmi rozdílní lidé. Část rozdílu pochází z toho, že kromě jednovaječných dvojčat nesdílejí stejnou kombinaci genů. Stejně důležité ale je, že ani jejich prostředí není totožné.
Každé dítě se narodí v jiné chvíli rodinného příběhu. Rodiče mohou být starší, zkušenější, unavenější, finančně jistější nebo naopak procházet krizí. Děti mají jiné kamarády, učitele, nemoci, úspěchy, konflikty a vztahy. Dokonce i stejnou událost mohou prožít odlišně.
Behaviorální genetika tyto rozdíly označuje jako nesdílené prostředí. Patří do něj vše, co sourozence spíše rozděluje, než sbližuje: rozdílné zacházení, vrstevníci, náhody, osobní zkušenosti, ale také nepřesnosti měření. Výzkum opakovaně ukazuje, že u mnoha psychologických vlastností vysvětluje sdílené rodinné prostředí méně rozdílů, než bychom intuitivně čekali. To však neznamená, že rodiče nejsou důležití. Znamená to pouze, že jejich působení nemusí dělat všechny děti v rodině podobnějšími.
Láskyplný domov může být zásadní pro obě děti, a přesto se jeho účinek u každého projeví jinak. Statistická kategorie „sdílené prostředí“ proto není totéž co význam rodičovství.
Kde v tom všem zůstáváme my sami
Vlastní rozhodnutí nelze oddělit jako třetí nezávislou sílu, která začne působit až po genech a výchově. Rozhodujeme se pomocí mozku utvářeného biologickými dispozicemi, ranými vztahy, vzděláním, předchozími úspěchy i zkušenostmi se selháním.
To ale neznamená, že osobní úsilí je iluze. Člověk se postupně stává také tvůrcem svého prostředí. Vybere si přátele, práci nebo partnera, odstěhuje se, začne trénovat, vyhledá léčbu, naučí se jinak reagovat na stres nebo přeruší rodinný vzorec. Každý takový krok mění podmínky, které budou ovlivňovat jeho další rozhodování.
Některé volby jsou snazší pro člověka, který dostal od rodiny bezpečné zázemí, peníze a důvěru ve vlastní schopnosti. Jiný musí nejprve překonávat překážky, které si nezpůsobil. Odpovědnost proto není totéž co vina. Můžeme nést odpovědnost za to, co uděláme dál, aniž bychom předstírali, že všichni startujeme ze stejného místa.
S přibývajícím věkem obvykle získáváme více možností vybírat si své okolí, zároveň si však neseme následky předchozího vývoje. Vlastní autorství života tedy postupně roste, ale nikdy nezačíná na prázdné stránce.
Kdo je tedy „vinen“ za to, jací jsme?
Geny připravují určité možnosti a citlivosti. Rodiče ovlivňují první podmínky, v nichž se tyto dispozice projeví, a zároveň nám předávají část své genetické výbavy. Pozdější zkušenosti, náhody a ostatní lidé životní směr dále upravují. A my do tohoto procesu vstupujeme svými volbami, které však samy vyrůstají z dosavadního příběhu.
Poctivá odpověď proto nezní, že geny mohou za polovinu, rodiče za čtvrtinu a zbytek je na nás. U každé vlastnosti, v každém období života a v každém prostředí by poměr vypadal jinak. Člověk není ani bezmocnou obětí DNA, ani pouhým výrobkem své rodiny, ani zcela nezávislým autorem sebe sama.
Jsme spíše pokračujícím rozhovorem mezi tím, co jsme dostali, co se nám přihodilo a co s tím postupně uděláme.
Věděli jste, že…
Výraz „rodinný rys“ automaticky neznamená genetické dědictví. Členové jedné rodiny mohou sdílet jazyk, náboženství, stravovací návyky nebo vztah k penězům, aniž by tyto vlastnosti přenášely geny. Naopak geneticky ovlivněná vlastnost se nemusí v rodině projevit nápadně, protože její účinek závisí na kombinaci mnoha variant a na prostředí.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Nature Genetics – Meta-analysis of the heritability of human traits [2], MedlinePlus Genetics – What is heritability? [3], Molecular Psychiatry – Gene–environment correlations [4], Translational Psychiatry – Parental characteristics and offspring mental health [5], European Journal of Personality – From observational to dynamic genetics [6], Behavioral and Brain Sciences – Why are children in the same family so different? [7], img ai generated