Na několika hektarech vyrostlo celé město
Hashima leží přibližně patnáct kilometrů od Nagasaki a z dálky opravdu připomíná válečnou loď. Vysoké betonové stěny obepínají ostrov jako trup a za nimi se zvedají těsně namačkané bloky budov. Právě odtud pochází jeho známější přezdívka Gunkanjima – „Ostrov bitevní lodi“.
Na začátku 19. století však Hashima nebyla městem ani turistickou atrakcí. Její význam vytvořilo uhlí. Ložiska se nacházela pod mořským dnem a po převzetí dolu společností Mitsubishi v roce 1890 se začal ostrov rychle rozšiřovat, doslova i stavebně. Pobřeží bylo postupně zasypáváno a zpevňováno, pod zemí přibývaly štoly a na povrchu vznikala infrastruktura potřebná pro tisíce horníků a jejich rodin.
Protože prostoru bylo zoufale málo, stavělo se nahoru. Roku 1916 zde vznikl jeden z prvních velkých železobetonových obytných komplexů v Japonsku. Postupně přibyly další bytové bloky, škola, nemocnice, obchody, společenské prostory, svatyně a další vybavení běžného města.
Jenže běžné město to nebylo. Bylo sevřené betonovým valem a ze všech stran obklopené mořem.
Public domain
Když otevřel dveře soused, skoro narazil do dalšího souseda
V době největšího rozmachu žilo na Hashimě více než pět tisíc lidí. Nagasaki dodnes připomíná, že širší oblast Hashimy a Takashimy patřila v době vrcholné těžby k nejhustěji osídleným částem Japonska. Na samotné Hashimě byla koncentrace obyvatel extrémní i podle světových měřítek.
Výsledkem byl zvláštní vertikální mikrosvět. Rodiny žily v malých bytech, střechy sloužily jako místa pro hry a setkávání, děti chodily do školy několik minut od domova a téměř všechno potřebné se vešlo mezi mořskou hráz a vstupy do dolů.
Bývalí obyvatelé později vzpomínali na neustálý hluk a blízkost ostatních lidí. Vaření, děti, směny horníků, ruch obchodů a desítky rodin namačkaných nad sebou vytvářely prostředí, kde soukromí bylo spíš luxusem než samozřejmostí.
Hashima proto dnes působí tak zvláštně. Nejde o několik opuštěných domů. Je to celé město, v němž ještě před několika desetiletími nebylo téměř kam ustoupit před jiným člověkem. A dnes tam nežije jediný stálý obyvatel.
Pod městem se pracovalo pod mořem
Důvodem existence celého ostrova byly štoly vedené hluboko pod okolním mořským dnem. Horníci sestupovali výtahy do podzemí a pokračovali do úzkých, horkých a nebezpečných prostor, kde se těžilo uhlí pro rychle industrializující se Japonsko.
Práce byla tvrdá i pro placené japonské horníky. Vysoké teploty, uhelný prach, nebezpečí sesuvů a výbuchů patřily k běžným rizikům hlubinného dolování. Hashima se ale během války stala také místem mnohem temnějšího příběhu.
Ve 30. a 40. letech se v japonském průmyslu ve velkém využívala pracovní síla z kolonizovaných a okupovaných území. Na Hashimu byli přiváženi také Korejci a další pracovníci, přičemž část z nich se na místo dostala proti své vůli a pracovala v těžkých podmínkách. Právě tato kapitola je dnes jednou z nejcitlivějších částí historie ostrova.
foto wikimedia commons
Strašidelné místo nepotřebuje vymyšlené duchy
U Hashimy je lákavé přidat příběhy o přízracích a nevysvětlitelných zvucích. Rozpadající se chodby, prázdná okna a vítr procházející betonovými bloky si o podobnou legendu téměř říkají. Jenže skutečná historie je dost temná sama o sobě.
V roce 2015 se Hashima spolu s dalšími lokalitami dostala na seznam světového dědictví UNESCO jako součást souboru památek japonské průmyslové revoluce období Meidži. Současně se otevřela otázka, jak mají být návštěvníkům prezentovány také pozdější dějiny nucené práce.
Japonská delegace při zápisu uznala, že ve 40. letech byli na některá průmyslová místa přiváženi Korejci a další lidé proti své vůli a nuceni pracovat v těžkých podmínkách. Mise UNESCO/ICOMOS však v roce 2021 dospěla k závěru, že tehdejší interpretace této části historie nebyla dostatečná.
Japonsko následně informace a materiály rozšiřovalo. V aktualizaci předložené UNESCO se uvádí například další výzkum, nové historické materiály a svědectví související s Hashimou, která byla v roce 2024 doplněna do informačního centra.
Spor tím ale nezmizel. Hashima není jen památkou průmyslového vzestupu. Zároveň připomíná, že jeden technologický úspěch může mít pro různé skupiny lidí velmi odlišnou historii.
Pak během několika měsíců všechno skončilo
Hashimu nakonec nezničila válka ani důlní katastrofa. Zničila ji změna energetiky. Japonsko se po druhé světové válce stále více orientovalo na ropu a význam uhlí postupně klesal. Těžba na Hashimě přestávala být ekonomicky výhodná a v lednu 1974 Mitsubishi důl definitivně uzavřela. Pak přišel neobvykle rychlý konec.
Horníci ztratili důvod na ostrově zůstávat a spolu s nimi odešly jejich rodiny. Školy přestaly potřebovat žáky, obchody zákazníky a byty nájemníky. V dubnu téhož roku už byla Hashima bez stálých obyvatel.
Město, které vznikalo po desetiletí, se vyprázdnilo přibližně během tří měsíců. Lidé si odvezli věci, které potřebovali. Mnohé jiné zůstaly uvnitř. Nábytek, láhve, části školního vybavení, osobní předměty a celé místnosti pak začaly pomalu podléhat vlhkosti a mořskému vzduchu.
foto wikimedia commons
Beton měl vydržet. Moře mělo jiný názor
Po odchodu posledních obyvatel zůstala Hashima desítky let téměř bez údržby. A podmínky jsou zde mimořádně agresivní. Slaná voda proniká do betonu, ocelová výztuž koroduje, tajfuny útočí na střechy a stěny a každá prasklina umožňuje vodě proniknout o něco hlouběji.
Výsledkem je fascinující experiment, který nikdo neplánoval: celé moderní betonové město ponechané přírodním procesům.
Některé zdi se zřítily. Stropy zmizely. Z kdysi uzavřených bytů se staly otevřené betonové skořápky a mezi nimi začala růst vegetace. Ostrov, který býval kvůli extrémní hustotě zástavby téměř bez zeleně, si rostliny postupně berou zpět.
Právě špatný stav budov je důvodem, proč návštěvníci nemohou volně procházet všemi částmi Hashimy. Po otevření omezených tras v roce 2009 je možné na ostrov připlout v rámci organizovaných návštěv, ale velká část ruin zůstává kvůli riziku pádu konstrukcí nepřístupná.
UNESCO ostatně stav Hashimy označuje za významnou konzervační výzvu a počítá s dlouhodobým programem stabilizace pobřežních zdí a nejohroženějších pozůstatků.
Nejděsivější je vědět, že všechny ty pokoje byly plné lidí
Na fotografiích Hashimy dnes nejvíc působí prázdná okna. Desítky stejných otvorů ve fasádách hledí na moře jako černé oči a dovolují představivosti velmi snadno doplnit duchy. Jenže stačí změnit otázku. Ne kdo tam údajně straší, ale kdo tam skutečně žil.
Za každým oknem byl byt. Někdo tam vařil, spal, hádal se, vychovával děti nebo čekal, až se někdo vrátí z dolu. Ve škole se učily stovky dětí a pod jejich nohama sjížděli horníci do šachet vedoucích pod moře. Vedle každodenního života existovala tvrdá práce, nehody a během válečných let také lidé, kteří si pobyt na ostrově vůbec nevybrali.
Hashima proto nepotřebuje legendu o jednom duchovi v opuštěné chodbě. Její strašidelnost vzniká z něčeho mnohem skutečnějšího.
Z místa, kde kdysi žily tisíce lidí tak těsně vedle sebe, že téměř nebylo kam uniknout před jejich přítomností – a kde dnes slyšíme především vítr, moře a zvuk rozpadajícího se betonu.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Nagasaki City – Takashima Coal Mine / Hashima Coal Mine [2], Nagasaki City – Takashima Area Introduction [3], UNESCO World Heritage Centre – Sites of Japan’s Meiji Industrial Revolution: Iron and Steel, Shipbuilding and Coal Mining [4], UNESCO/ICOMOS – Report on the Industrial Heritage Information Centre, 2021 [5], UNESCO World Heritage Centre – Summary of the Report on the Interpretation and Dialogue, updated 2025 [6]. img ai generated
